Učíme Se štědrosti Od dítěte Bez Domova

Vždycky jsem měl zájem žít dobrý život – možná to byla přirozená touha po pozitivní psychologii. Zkušenost z raného dětství mě nakonec naučila, jak důležité je vidět sebe sama mnohem hlouběji než jen ty jemně upravené fragmenty těla a mysli, které se celý život snažíme dobýt. Ukázala mi, i když výhradně, slabé a jemné touhy duše, které často zůstávaly neslyšet v hluku a shonu každodenního života.

Cesta k nalezení smyslu

Na každoroční cestě do domu mých rodičů v Pákistánu jsem se rozhodla ctít jeho výzvu a strávit dva týdny hledáním potřebné věci, na kterou bych mohla přispět částí svého času a financí. Nemusel jsem hledat daleko. Všude kolem mě byly potřebné věci, které si zasloužily pozornost. Stará a kulhající masérka, která ze svého chabého příjmu živila postiženou dospělou dceru. Krejčí, který živil rodinu svého zesnulého bratra spolu se svou vlastní a přišel o polovinu svého příjmu kvůli každodenním výpadkům elektřiny ve městě. Malá květinářka, která za mnou běžela celou cestu k autu a prosila mě, abych jí koupila jedinou květinu, aby mohla nakrmit svého hladovějícího bratra.

Všechny tyhle životy mi působily dojem, že se mi v bezpečném úkrytu mého pohodlného života zmenšilo. Ale to nejdojemnější ze všeho mělo teprve přijít, když jsem vzala své děti na návštěvu školy pro bezdomovce. V malé špinavé učebně sedělo téměř dvacet malých dětí schoulených nad učebnicemi, vybarvovaly stromy a obličeje a obkreslovaly písmena latinky. Usmívaly se na mě s podmanivou stydlivostí a dychtivě mi ukazovaly plody své práce a hledaly uznání a přijetí.

Když jsme odcházeli, nadšení, že jsme našli přesně tu charitu, kterou jsme hledali Abychom ho podpořili, podal můj syn malému chlapci jeden ze dvou náramků, které jsme nosili s jeho školním týmem. Mlčky jsme šli k autu, dokud jsme neuslyšeli tlukot zběsilého srdce a dupot drobných běžících nožiček. Otočili jsme se a uviděli malého chlapce, jak se nás snaží dohnat a natahuje pro mého syna žluté ořezávátko ve tvaru srdce!

Slova nedokážou popsat krásu okamžiku. Z malého srdce, které bylo v životě ošizeno, vzešla lekce o sdílení. Z dítěte, které nemělo za co děkovat, vzešla dostatek vděčnosti, kterou mohlo šířit kolem sebe. Ale ze všeho nejchudšího ve společnosti vzešla touha konat dobro a povznést se k nejlepšímu já, které zářilo jasně, i když se mnozí z nás klamali beznadějí cynismu a nadřazeností intelektu. Od těch samých lidí, kterým jsem doufal, že jim pomohu, vzešla lekce o vrozené dobrotě lidstva a síle nehmotného, ​​i když mnozí z nás padli za oběť vábení hmotného a tyranie volby.

Přehodnocení a zamyšlení nad významem

Donutilo mě to přehodnotit mou touhu být dobrý. Možná nikdy neodpovím na volání své duše tím, že ji oddělím od sebe jako součást své bytosti a naplním její potřeby během dvou letních týdnů. Duše totiž není shluk fragmentů, které lze složit dohromady a najít tak smysl. Je všudypřítomná a kluzká a nežije jen v našich hlavách. Žije v našich srdcích a nachází naplnění, když se otevřeme druhým s autenticitou, porozuměním a vděčností.

Je to možná jediný způsob, jak najít smysl v absurditě existence a učinit naše životy skutečně hodnotnými.