Šepot úcty

Úcta nalezená v tichu stáda

Studený dech soumraku mě políbil na nos, když jsem cítila, jak se pomalu probouzím ze snění. Přes tvář, která jemně ležela na další vlněné látce zabalené do provizorního polštáře, jsem cítila váhu koňských kopyt dopadajících na měkkou půdu. Stádo bylo blízko; nejenže jsem cítila pomalé, tiché bubnování jejich kopyt o zem, ale uši mi začaly plnit i rytmické zvuky jejich žvýkání. Posadila jsem se ve spacáku a prohlížela si temné údolí přede mnou. Jak si mé oči zvykaly, vynořily se obrysy sedmi tmavých postav.

Než jsem si nacpal bivak a spacák zpátky do batohu a uvařil si horký čaj, stádo se páslo vedle mě. Velmi pomalu, jako by ho jemně táhla nějaká neviditelná šňůra, se stádo pohybovalo údolím. Jak slunce stoupalo na horu za námi, pohyboval jsem se s nimi a pozoroval, jak se klikatí. Všiml jsem si, že to není jeden kůň, který vede ostatní, ale spíše plynulá výměna pohybů vpřed (tak trochu) v pasení zhruba stejným směrem.

Když jsme dorazili doprostřed rozlehlého pole, koně přestali žvýkat, jeden nebo dva po druhém, a tiše stáli v menších skupinkách. Pak, téměř náhle, všechno utichlo. Sedl jsem si uprostřed nich, zhluboka se nadechl, zavřel oči a cítil, jak mi první sluneční paprsky dopadají na tvář – okamžitě to vyvolalo věčný úsměv. Zde v úctě odpočíváme.

Příroda miluje pohyb, stejně jako koně, a přesto se vždy najde rituální prostor a čas pro odpočinek a úctu. Jako lidé jsme většinu našich společenských struktur, očekávání a prostorů navrhli tak, aby nevyzývaly ani neumožňovaly individuální, natož společný odpočinek. S naším stádem chilských kreolských koní, které se potuluje divočinou Patagonie v Chile, se vracíme k rituálům, které uspokojují naši základní potřebu odpočinku, a znovu si osvojujeme společné prostory pro sdílení úcty.

Klid ve všech věcech

Posledních sedm let svého života jsem žil v pomalém vztahu s tímto stádem koní tady na jihu Chile. Z čiré nutnosti sezónní povaha Země řídí rytmus našich společných životů – tak odlehlé místo vyžaduje každodenní odevzdání se síle a proudu Matky Země. Právě v tomto stavu odevzdání jsem byl stádem a zemí veden k jemnému návratu domů k sezónní povaze mého vlastního života – našich životů.

Než jsem se přestěhovala do Chile, žila jsem neuvěřitelně rychlým životem v oblasti mezinárodního obchodu. Moje kariéra v udržitelném podnikání se velmi lišila od dětství prožitého na ekologické farmě ve venkovské Pensylvánii, kde se rytmus mých dnů řídil potřebami koní, půdy a ostatních neustále rostoucích rostlin a zvířat. Jako dítě jsem nikdy nepotřebovala hledat odpočinek, i když jsme každý den tvrdě pracovali. Zvířata, rostliny, les, potoky a obloha nás lákaly nesčetnými výzvami k zastavení, nadechnutí a prostě bytí – a to jsme s lehkostí i dělali.

Dospělost se snažila změnit priority mého mládí a nekonečná pracovní doba korporátního života pohlcovala mého ducha a vyčerpávala mou duši. Je tak snadné, aby se naše životy natolik naplnily tím, co se zdá důležité, že už neslyšíme vábení přírody, která nás den za dnem volá zpět k ní. Je tak snadné vyhnat myšlenku odpočinku do hranic víkendu, dobrého nočního spánku nebo dlouho očekávané dovolené, místo abychom ji uznali za základní zdroj odolnosti a životně důležitý prostor pro nasáknutí naší vzájemné sounáležitosti.

V jistém smyslu existuje ve všech formách života a smrti věčný pohyb, a to díky neustálé výměně, která probíhá mezi všemi organismy a uvnitř nich. A přesto lze v přírodě vždy nalézt klid.

Návrat k rituálům úcty

Záměrný pohyb s koňmi krajinou nás učí o rituálech pomalosti. Záměrem však nesmí být cíl, ale spíše vztahovost procesu.

S těmito koňmi jsem ušla více než tisíc mil a věřte mi, když vám říkám, že nic vás nezpomalí k rytmu Země ani k rytmu duše tak jako pomalý život a pohyb s koňmi jako společníky. Tyto cesty nejsou vyjížďkami po stezkách končícími cvalem do západu slunce; jsou to dlouhé, pomalé a tiché rozplétání ega a sebe sama, zatímco potřeby a intuitivní inteligence koní, Země a duše se povstávají, aby vedly cestu.

Úcta má kvalitu úžasu a radosti v tom, že se k vám vkrádá a zmocňuje se vaší bytosti z tajemné říše uvnitř, nad jejímž zdrojem nemáte žádnou osobní kontrolu. Troufám si říct, že ji nelze pěstovat, pouze se o ni starat přítomností a pozorností. Žije v těchto tichých, jemných prostorech odpočinku a ticha; a tak tím, že tam jdeme, tím, že tam jsme, jí dovolíme, aby nás našla a zmocnila se nás.

Uprostřed jedné z těchto dlouhých, pomalých cest s koňmi jsem se uprostřed noci probudila s nutkáním opustit stan a jít hledat stádo. Byly asi tři hodiny ráno a moje narozeniny. Když jsem vyšla ven, stříbrné měsíční paprsky zalévaly širokou louku, kde jsme si postavili tábor. Tiše jsem kráčela jasným nočním vzduchem, proplétala se mezi řídkými stromy a tápala cestu ke koním.

Došel jsem na další mýtinu a tam byli – všech sedm, stáli nehybně v dokonalém kruhu, čelem k sobě navzájem. Zarazil jsem se, zaskočený, zalapal po dechu, když jsem je pozoroval a cítil spojení mezi úplňkem a hvězdnou oblohou nade mnou, jejich nehybnými stříbrnými těly, která přijímala a vysílala, a pevnou Zemí pod nimi, která s námi všemi dýchala. Úcta, kterou jsem cítil, byla ohromující; skoro jsem měl pocit, jako bych tam neměl být, neměl jsem vidět to, co vidím, bylo to tak posvátné. A přesto jsem tam byl pozván, dokonce přitažen, a tak jsem se rozhodl zůstat, dýchat a být.

„Jedním z krásných způsobů, jak se modlit, je vzít své tělo do krajiny a být v ní nehybně.“ – John O'Donohue

Dovolit úctě, aby se ujala

Jak bychom mohli v našich životech otevřít cesty, aby přirozený rytmus odpočinku mohl opět volně plynout do naší každodenní existence?

Stádo to s takovou lehkostí dovoluje. Čím víc se řídím nutkáním jít ven a být s nimi, jít ven a být s lesem, být s řekou, být s větrem a deštěm a sopkami a touto divokou (a ne vždy tak divokou) krajinou, tím snadněji to dovolím i já.

Mohlo by to být tak jednoduché? Že návratem k sobě samým a rytmu naší vnitřní podstaty se vracíme k širšímu pozvání, které nám Země neustále nabízí – tomuto stále tak pečujícímu pozvání k nalezení odpočinku a klidu v neustálém pohybu života?

Stejně jako u mnoha jiných věcí, i koně pomáhají zviditelnit tuto neviditelnou dynamiku. Pomáhají nám naladit se na naše nejhlubší poslání a na hlubší poslání těchto větších univerzálních sil. Tím nás znovu a znovu zvou, abychom se s námi podělili o tyto úžasně bohaté chvíle odpočinku, aby si k nám vždycky našla cestu zpět hluboká úcta k tomuto životu a k naší společné propojenosti. ~*~