Můj Seznam přání vděčnosti

Vytvářím si vlastní seznam přání. Ne ten, co obvyklý seznam věcí, které si přeji udělat, než opustím tuto zemi, ale také vyprávění o laskavých kapkách laskavosti, které naplnily mé vědro až po okraj.

Ať už to byla jediná kapka z kapátka, nebo galony a galony štědrosti, to vše povzbudilo mou duši, smylo hodiny bolesti a provedlo mě bouřlivými zkouškami.

A tak jsem se rozhodla vědomě se snažit rozpoznat tyto ne tak náhodné činy. Některé byly dočasné jako ranní rosa, ale zároveň působily stejně chladivě. Jiné byly jako infuze, které mi neustále vpravovaly výživu. Některé byly jako letní bouře: elektrizující, silné a krátké. Ať už si to jejich pachatelé uvědomovali, nebo ne, každá z nich měla významný dopad. Uhasily mé duševní vyčerpání a zanechaly mě zaplavenou vděčností.

Položka číslo 1: Čistý dům – Vřelé srdce

Můj první příběh se odehrává, když jsem byla mladou matkou dvou batolat: Alberta, kterému bylo dva a půl roku, a Nicholase, kterému těsně před rokem. Naše čtyřčlenná rodina žila ve státě Washington, asi 1600 kilometrů od většiny naší rodiny v jižní Kalifornii. Během 18 měsíců od našeho přestěhování se nám podařilo vytvořit si krásný kruh přátel. Byli jsme v rané fázi blízkého a pevného vztahu. Jen čas ukáže, jestli se stehy rozpletou, nebo se propletou na celý život.

Albert vážně onemocněl něčím, co vypadalo jako chřipka. Brzy jsme se dozvěděli, že jeho rychlý úpadek je způsoben cukrovkou 1. typu (DM1). Nejprve byl hospitalizován na 10 dní. Do 24 hodin po návratu domů se mu znovu objevila žaludeční chřipka – velmi nebezpečná situace pro jakoukoli DM1, natož pro nově diagnostikované batole. Vrátil se do nemocnice na téměř další týden, aby se mu stav stabilizoval.

Během obou pobytů v nemocnici jsme se s manželem Mattem střídali ve spaní po Albertově boku. Oba jsme tam trávili dny, střídavě jsme se dívali, kdo s ním zůstal v noci a kdo šel domů starat se o Nicholase. Naštěstí se jedna z našich kamarádek nabídla, že Nicholase pohlídá, zatímco budeme v nemocnici. Její nejmladší dcera byla stejně stará jako on a byli jako dva hrášky v lusku. Zatímco jsme se učili o nebezpečích předávkování nebo poddávkování inzulínu, náš mladší syn si užíval delší herní čas.

Netřeba dodávat, že jsme s Mattem byli vyčerpaní. Nedostatek spánku a starosti nám vysávaly klid.

Strach nám pronikal hlavou, když jsme se znovu učili, jak se starat o naše prvorozené dítě. Nemluvě o tom, že jsme měli roční dítě, které bylo zmatené dlouhodobou nepřítomností rodičů. A dům – ach, ten dům! Byla to další věc, která nedostala potvrzení o svém zdraví. Pohled na ten hluk a zmatek jen stupňoval mou úzkost. Cítila jsem se naprosto neschopná a naprosto neschopná s tím cokoli dělat.

Mezi návštěvami nemocnice se u nás stavila další členka skupiny, aby nám přinesla večeři a zeptala se, jak se nám daří. Tahle kamarádka byla v našem kruhu ta puntičkářská. Znáte ten typ – člověk, jehož domov je bezvadný – uklizený a nablýskaný – přímo se třpytí. V jejím příbytku se nesmí množit žádný šmejd. Člověk by si myslel, že závist se vyvine v nenávist, ale nikdy se tak nestane, protože je prostě tak milá a okouzlující.

Když dorazila, seděl jsem mezi hromadami prádla, které zabíralo každý centimetr čtvereční mé pohovky. Další hromady oblečení mi zaplavovaly nohy. Znechuceně jsem ty hromady odstrčil, aby si mohla sednout vedle mě. Povídaly jsme si. Zeptala se, jestli by pro mě mohla ještě něco udělat.

To málo, co zbylo z mých duševních schopností, tiše křičelo: PROSÍM – POMOZTE MI UKLIDIT DŮM!!!

Přesto mě zděsila představa, jak sleduje zvětšující se černé kruhy lemující mé záchodové mísy.

„Ne, ale děkuji. Daří se nám dobře,“ lhal jsem.

Nedala to najevo, ale nevěřila mi ani slovo.

Druhý pobyt v nemocnici znovu nastartoval systém péče o děti. Jednoho rána, když Matt odvezl Nicholase, ho naše kamarádka, která hlídala děti, požádala o klíč od našeho domu.

„Pro případ, že by Nicholas potřeboval nějaké plenky navíc,“ vysvětlila.

Neuvědomoval si, že bych se ponížil, kdyby někdo viděl, v jak ubohém chlívku žijeme, a tak mi ho ochotně předal. V okamžiku, kdy odešel, se naše skupina pustila do své další laskavé eskapády.

Až do této chvíle v této konkrétní studii jsem vlastně neplakala. Pro mě to byl luxus, který jsem si nemohla dovolit. Upřímně řečeno, bála jsem se, že když začnu, ztratím veškerou schopnost fungovat. Tak jsem zadržela slzy a pokračovala dál.

Byla řada na mně, abych zůstala doma s Nicholasem. V okamžiku, kdy jsem odemkla dveře, věděla jsem, že něco není v pořádku. Místo vůně špíny a plísně, která se obvykle linula na pozdrav, mě přivítala jemná vůně borovicového hlíny. Rozcuchaná zásoba oblečení byla úhledně roztříděná a složená. Zašpiněné oblečení, které přeplnilo všechny koše v ložnici, bylo nyní svěží jako peří a naskládané vedle sebe. Všechno se třpytilo – včetně toalet! Přímo uprostřed kuchyňského stolu stála váza plná čerstvě řezaných květin. Stačil mi jediný pohled na tu aranžmá, zhroutila jsem se na podlahu a rozplakala se.

Ten okamžik osvobození je navždy vryt do mé paměti. Je to bod v čase, ke kterému se upínám, když jsem zahlcená; když si myslím, že jsem sama.

Aniž by čekali na mou otázku, moji přátelé vycítili, co potřebuji, a dali se do akce. Prokoukli se mou zoufalou bravurou. Prokousali se špínou a drsností situace. Vyčištěním mého domu smazali část chaosu a vyleštili mi duševní zdraví.

Jsem vděčný navždy a navždy.