[Níže Je upravený přepis projevu, který př

Wesley Auttrey se chystal jet rutinním vlakem se svými dvěma dcerami. Najednou spolucestující -- cizinec -- dostane záchvat a spadne na koleje. Wesley si všimne, že přijíždí vlak a mužovo chvění mu nedovolí vylézt zpět nahoru. A tak skočí na koleje, přišpendlí ho a lehne si na něj, když přes něj přejíždí vlak metra. Než si to průvodčí vlaku uvědomí, všechna strašidla kromě dvou už přešla přes padlého muže a Wesleyho. Klobouk na Wesleyho hlavě měl na sobě maz.

Wesleyho inteligence není předvídatelná. Právě na tom nádraží měl s sebou dvě dcery a stále byl ochoten obětovat vlastní život pro úplně cizího člověka na kolejích. To není výsledek něčeho, co je formulované, ale spíše moment krásy, který se vynořuje ze složitého souboru propojení v jeho vnitřní ekologii. Jak se naučíme ctít hlubokou inteligenci, která je již v každém z nás přirozená? Jak se to naučíme spojit s úžasným výpočetním výkonem, obrovskými velkými daty a sofistikovanými algoritmy, které máme nyní k dispozici? A co je nejdůležitější, jak se ujistíme, že vedeme s tímto druhem lásky? Jak zajistíme, že místo toho, abychom se snažili ovládnout přírodu, jsme skutečně v souladu s jejím vznikem?

Myslím, že to je pozvání -- položit si všechny tyto otázky a vytvořit nový příběh.

Nakonec, pokud někdy uvízneme mezi volbou ABC nebo D, doufám, že nás naše algoritmy vždy nasměrují k lásce.