Malvika Iyer a její úžasný příběh O houževnatosti!

Malvika Iyer je ztělesněním odvahy a optimismu.

Ve 13 letech přišla při neuvěřitelné nehodě o obě ruce a vážně si poškodila nohy, což vyvolalo vážné pochybnosti o tom, zda ještě někdy bude chodit.

Mladá Malvika se ale postavila nepřízni osudu a zvítězila. Dnes je oddanou sociální pracovnicí, motivační řečnicí a vzorem pro přístupné oblečení v Indii.

Malvika je také Global Shaper z Chennai Hub, které je součástí Global Shapers Community, iniciativy Světového ekonomického fóra.

Vypráví S Saraswathi v první osobě o své těžkosti a o tom, jak ji překonala.

Malvika Iyer

Narodil jsem se v Kumbakonamu. Můj otec byl převezen do Rádžasthánu, když jsem byl ještě velmi mladý. Téměř 13 let svého raného života jsem strávil v Bikaneru v Rádžasthánu.

Měl jsem velmi zdravé a šťastné dětství. Byl jsem divoška; rád jsem se věnoval venkovním sportům a učil jsem se plavat a bruslit. Také jsem se asi sedm let učil kathak.

Byl to zábavný život až do dne, kdy jsem se setkal s nehodou: 26. května 2002. Bylo mi 13 let.

Nehoda

Několik měsíců před nehodou ve městě hořel muniční sklad a po celém městě byly rozházené ruční náboje, granáty a další kusy střely. Jeden takový kus dopadl i do naší čtvrti.

Řekli nám, že je to zneškodněný náboj. Snažil jsem se něco přilepit na kapsu džínů a chtěl jsem něco těžkého, čím bych do něj mohl udeřit. Prostě jsem vzal ten náboj a praštil do něj.

S prvním zásahem mi granát explodoval v ruce.

Z mých rukou nezbylo téměř nic. Obě nohy jsem měl těžká zranění, poškození nervů a mnohočetné zlomeniny.

Trvalo téměř dva roky a několik operací, než jsem znovu začal chodit.

Dva roky upoután na lůžko

První tři dny po výbuchu jsem byl zcela při vědomí, vnímal jsem všechno, co se kolem mě dělo, ale mé tělo bylo necitlivé.

Během několika okamžiků po výbuchu jsem slyšel svou mámu křičet: "Meri bachhi ke haath chale gaye!"

Okamžitě mě převezli do nemocnice. Končetiny jsem měl tak poškozené, že jsem se dostal do šoku. Nic jsem necítil, protože čtyři hlavní nervy byly okamžitě přeříznuty. Ztráta krve byla 80 procent.

Když jsem dorazil do nemocnice, neměl jsem krevní tlak a doktoři si nebyli jistí, jestli přežiju.

I v tom stavu si pamatuji, jak jsem se mámě omluvila a řekla jí, že mě mrzí, že jsem jí tohle způsobila. Pak jsem řekla, že se chci setkat s tou svou kamarádkou. Bylo to tak zvláštní. Dala jsem jí kontaktní číslo na kamarádku a řekla rodičům, ať jí zavolají. Byla jsem vyděšená; bude to opravdu naposledy, co tyhle lidi uvidím?

Lékaři si nebyli jistí, jestli mi nohu dokážou zachránit, obzvlášť tu levou. Houpala se mi na malém kousku kůže. Chtěli mi ji amputovat, ale rodiče nechtěli riskovat další zranění. Odvezli mě sanitkou do Džajpuru.

Třísky se mi zasekávaly po celých nohou a pronikly hluboko dovnitř. Bolest se začala projevovat a byla hrozná. Pamatuji si ty dny a noci plné bolesti.

Ale doktoři byli dobří a podařilo se jim mi nohu zachránit. I když jsem úplně znetvořená, bez citlivosti v levé noze a s pokleslou nohou (potíže se zvedáním přední části chodidla) v pravé, mám štěstí, že je stále mám.

Ruce mi ale byly úplně useknuté. Nebylo nutné je amputovat, protože mi je utrhlo; na místě nehody po nich nenašli ani stopu.

Později mi podstoupili kožní štěp a zbyly mi jen dva pahýly. Naštěstí byly pahýly, zejména ten pravý, docela dlouhé, takže jsem je mohl zvednout jako veverku.

Léčili mě na klinice pro kosti a klouby v Anna Nagar v Čennaí. Po měsících intenzivní terapie jsem konečně mohl chodit.

Moje nehoda se stala v květnu 2002. Prvních pár bolestivých krůčků jsem udělal v listopadu 2003.

Pořád jsem měl před sebou dlouhou cestu.

Pokračování v životě

Začali jsme se ptát na umělé ruce. O tom se moc nevědělo, tak jsme s maminkou museli googlit. Našli jsme německou firmu na protetiky Ottobock, která měla pobočku v Čennaí.

Tak jsem získal pár bioelektrických rukou.

Začal jsem cvičit psaní; zpočátku jsem měl velmi velké písmo a pak jsem se pomalu, s praxí, zlepšoval.

To bylo v prosinci 2003. Za čtyři měsíce se moji přátelé měli dostavit na své desáté ročníky zkoušek. Cítil jsem se naprosto odstrčený.

Byla jsem v kontaktu s velmi blízkou kamarádkou v Bikaneru. Říkala mi, jak se tam připravují. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Mamka našla tohle tréninkové centrum hned za naší ulicí.

Na přípravu jsem měla jen tři měsíce. Celé dětství jsem se věnovala sportu, tanci a bruslení a teď jsem nemohla dělat nic jiného, než sedět a trochu chodit. Protože jsem neměla jinou možnost, myslím, že jsem se veškerou svou pozornost soustředila na studium.

Připravoval jsem se a připravoval a když se dostavily výsledky, můj život se úplně změnil.

Mezi soukromými kandidáty jsem se umístil na státní úrovni a byl jsem také jedním z nejlepších kandidátů na státní úrovni. V matematice i přírodních vědách jsem dosáhl 100 bodů a v hindštině 97, což je také první místo ve státních zkouškách.

Cítil jsem se jako celebrita. Druhý den o mně psaly všechny přední noviny. Psaly o tom, jak jsem překonal svůj handicap a dosáhl tohoto ocenění. Všechno to bylo velmi povzbudivé.

Byl jsem pozván do Rashtrapati Bhavanu, abych se setkal s Dr. APJ Abdulem Kalamem (tehdejší prezident Indie).

Malvika Iyer s bývalým indickým prezidentem Dr. APJ Abdulem Kalamem

Potkala jsem spoustu dalších celebrit. Časopis Wisdom mi udělil cenu pro vynikající modelovou studentku.

Po dvanácté třídě jsem nastoupil na St Stephen's College v Dillí, kde jsem s vyznamenáním absolvoval ekonomii.

Poté jsem získal magisterský titul v oboru sociální práce na Dillíské škole sociální práce.

Během svého terénního výcviku jsem měla možnost pracovat s dětmi s postižením. Uvědomila jsem si, že je to něco, čeho se musím účastnit. Mohla jsem s nimi lépe vcítit a porozumět jim. Protože jsem vždycky dostávala hodně povzbuzení, chtěla jsem jim něco vrátit.

Nový začátek

Minulý rok jsem byl pozván na TEDx Talk a ten přednáška mi úplně změnila život.

Do té doby jsem si jen dělal svou práci a snažil se být součástí společnosti. Ale to mi moc nepomáhalo a pořád jsem se cítil špatně, že všichni ostatní jsou normální a já ne.

Ale když jsem začal mluvit o sobě, uvědomil jsem si, že jsem na tom ve skutečnosti mnohem lépe než spousta lidí, kteří si stěžují, i když v životě nemají žádný problém.

Byl jsem vnímán jako motivační řečník. Teď jsem zván přednášet na vysoké školy a do škol nebo do firem v Čennaí a dalších městech.

Minulý rok jsem byl pozván moderovat Indický summit o inkluzi v Bengalúru. Byl jsem moderátorem a měl jsem možnost setkat se s mnoha lidmi s různým postižením. Byli tam lidé, kteří skutečně něčeho dosáhli, nebo se z toho právě zotavovali a dostávali se z toho. Byla to pro mě velká čest, že jsem mohl takový program moderovat.

To mi pomohlo uvědomit si, že se musím smířit se svým postižením. Není to tak, že bych své ruce někdy dostala zpátky.

Lidé kolem mě mi to umožnili – moji přátelé, moje rodina a hlavně moje máma. Po celou dobu mi byla oporou. Byla jako můj stín. Dbala na to, aby mi nikdo nijak neublížil. Je to její pozitivní duch, který ze mě udělal to, kým jsem dnes.

Dala mi hodně svobody; nikdy se mnou nezacházela nijak jinak. Nikdy neprojevila lítost.

V současné době jsem juniorským výzkumným pracovníkem a pracuji na doktorátu ze sociální práce na Madras School of Social Work. Zabývám se studiem zkušeností s inkluzí; jak se lidé s různým postižením cítí ve společnosti a jaký je postoj společnosti k nim.

Zpočátku jsem se cítil špatně, když na mě lidé zírali. Bylo mi to velmi nepříjemné, ale teď už na tom nezáleží. Vím, kdo jsem. Stal jsem se silnějším srdcem, to, co cítí nebo jak mě vidí, mě už neovlivňuje.

Kromě toho s vášní pracuji na všem, co se týká mimoškolního života. Nedávno jsem absolvovala procházku po rampě v NIFT (Národní institut módních technologií) v Čennaí.

Jsem vzorem pro přístupné oblečení; je to iniciativa Ability Foundation a NIFT.

Malvika Iyer na rampě v NIFT

Studenti mi navrhli dvoje šaty s ohledem na mou protetickou ruku. Byla jsem hvězdou večera a byl to úžasný zážitek. Od té doby píšu o přístupném oblečení.

Když jsem před 12 lety ležel v nemocnici, myslel jsem si, že se z toho nikdy nedostanu. Teď vidím, že je toho tolik, co musím udělat. Myslím, že život je opravdu, ale opravdu skvělý.

Nedávno jsem byl pozván moderovat běh v Bengalúru.

Šel jsem úplně sám. Zařídil jsem všechno, od letiště, přes cestování, ubytování v hotelu atd. Dnes už můžu 90 procent své práce dělat sám, bez jakékoli pomoci.

Když přemýšlím o tom, jaký byl můj život, myslím, že je to v pořádku, ať se stalo cokoli.

Nechtěl bych žít průměrný život. Vždycky jsem se průměrnosti bál a nejsem si jistý, jak by se můj život vyvíjel, nebýt této nehody.

Cítím se požehnaná, protože vím, že se stalo něco velmi hrozného, a i teď to není tak, že bych byla stoprocentně v pořádku. Nemůžu jen tak pobíhat a dělat všechno sama. Pořád mě bolí nohy, když chodím.

Ale potkalo mě hodně dobrého.

Jsem si jistý/á, že v tomto životě můžu udělat něco smysluplného. Ničeho nelituji.

Tanec byl mou první láskou. Dřív jsem byla smutná, že už nemůžu tančit jako dřív. Ale teď jsem zase začala tančit. Nemůžu tančit tak elegantně jako dřív, ale pořád tančím.

Na běhu v Bangalore jsem tančila na pódiu. Myslím, že v životě jde o to, vytěžit maximum z toho, co máš.

V únoru letošního roku jsem se zasnoubila s úžasným mužem, konstruktérem, a v životě se můžu těšit na spoustu věcí, než jen sedět a přemýšlet o tom, co mohlo být.