Život Skrze Objektiv fotoaparátu

Minulý týden, když jsem seděl s mužem středního věku jménem Paul, jsem se cítil obzvláště dojatý naším rozhovorem. Právě se vrátil ze své první dovolené po letech a popisoval nejzajímavější momenty. „Nemohl jsem uvěřit, jak krásný je oceán,“ poznamenal. „Nikdy předtím jsem oceán neviděl, a pak ještě možnost vidět palmy naživo a dokonce se jich dotknout. Bylo to prostě úžasné.“

Začal procházet sérii fotografií na svém telefonu, z nichž každá zobrazovala obrázek palmy. Některé stromy stály přímo u pláže, zatímco jiné lemovaly okraj silnice a zdálo se, že každý patří k domu hned za ním. Některé měly více kmenů a jiné jen jednu elegantní, ohnutou linii. Několik jeho fotografií zobrazovalo stejný strom, ale z různých úhlů a perspektiv.

I když jsem v životě viděl mnoho palem, nikdy jsem nezažil, aby si někdo palmu skutečně vážil. To mě dojalo. Během všech mých dovolených na teplých, slunných místech mě nikdy nenapadlo věnovat těmto stromům tolik pozornosti. Vždycky byly jen součástí kulisy a něčím, co jsem bral jako samozřejmost.

Setkal jsem se však s vlastní verzí Paulovy palmy. Když jsem před několika lety cestoval do Indonésie, žasl jsem nad terasovitými rýžovými poli, která se objevovala za každou zatáčkou a rohem. Všiml jsem si zmatku taxikáře nad mými opakovanými žádostmi, aby zastavil, abych mohl pořídit další fotografie těchto nádherných uměleckých děl. Pro něj byla stejně obyčejná jako palma pro Floriďana nebo dub pro nás, Středozápadní obyvatele.

Když jsem se vrátil domů, začal jsem uklízet fotoaparát do šuplíku, kde je bezpečně uložený až do dalšího koncertu nebo narozeninového dortu. Pak jsem si ale rozmyslel. Napadlo mě, že když cestuji na nová místa, vždycky vytáhnu fotoaparát, abych zachytil nové a zajímavé snímky. Věnuji čas, i když svým vlastním amatérským způsobem, tomu, abych se podíval na objekty přímo zepředu i z boku, a často mě překvapí krása a jedinečnost odhalená skrze objektiv fotoaparátu.

Říkal jsem si, jestli by to mohlo fungovat i obráceně?

Co kdybych si v běžných a známých okamžicích každodenního života vytáhl fotoaparát, nebo si ho jen představil? Povzbudilo by mě takové gesto k tomu, abych začal vnímat běžná místa a předměty jako hodné fotografie – hodné tak, jako byly palmy pro Paula a indonéská krajina pro mé oči návštěvníka?

Když se rychle přesouváme od jedné věci k druhé, často nevidíme, co je kolem nás, tak jako když cestujeme. Zdá se, že tato kvalita pozornosti je jednou z prvních věcí, které ztrácíme, když se nám dny plní závazky a aktivitami. Jen si představte, že bychom každé ráno přicházeli do kuchyně tak, jako bychom přijeli na dovolenou, vnímali a oceňovali charakteristické rysy předmětů kolem nás. Pokud bychom takový přístup zaujali i v každodenním životě, možná bychom si fotografovali sluneční světlo vstupující oknem do kuchyně nebo žloutek stoupající na pánvi.

Stojí za to experimentovat s touto metodou focení, ať už se rozhodneme pro doslovný nebo metaforický pohled na objektiv. Když přemýšlíme jako fotograf, začneme se na věci dívat novým způsobem – všímáme si neviditelných detailů v každodenních předmětech a možná nás dokonce znovu okouzlí známý svět kolem nás.

Tento způsob všímání je něco, co můžeme dělat i uprostřed našich rušných dnů. Je to jedna z mála věcí, které můžeme dělat a které nevyžadují čas navíc... jen změnu ve způsobu, jakým věnujeme pozornost.

Během dne si všímejte, jaké existují potenciální momentky. Jak byste je zarámovali a jaké detaily byste zdůraznili?

Věnujte pozornost těm nejobyčejnějším i těm nejneobyčejnějším obrazům, které dnes zachycují vaše oči a mysl.