Svět potřebuje více milostných dopisů

„Jsem malá tužka v rukou Boha, který píše světu svůj milostný dopis.“
~Matka Tereza

Nalezení povzbudivého dopisu v poště nebo nečekaně zastrčeného na tom nejneočekávanějším místě je někdy vše, co potřebujeme, když máme pochybnosti nebo se cítíme ztraceni. A představte si, že tento vzkaz dostanete anonymně, jako by nějaká magická síla věděla přesně to, co potřebujete slyšet, a chtěla vám dát vědět, že na vás nezapomněli.

První dopis....
Na podzim roku 2010, uprostřed vlastní deprese a osamělosti, se Hannah Brencher inspirovala k tomu, aby se stala touto magickou silou. Ne inspirovala ji žádná úžasná věc, která by jí náhle vzala osamělost, ale pocit osamělosti a utrpení druhých hluboko ve svém vlastním srdci.

Jednoho ranního dojíždění si Hannah všimla ženy středního věku, která seděla naproti ní a zírala na podlahu a své rozvázané stavební boty. Aby Hannah cítila spojení s touto ženou, nebylo třeba si vyměňovat žádné životní příběhy. Spojoval je nevyslovený pocit nejistoty, strachu a smutku.

Hannah pohlédla na otevřený zápisník, který měla na klíně, a zjistila, že píše ženě v stavebních botách dopis. Zcela pohlcená, deset minut uplynulo, než vzhlédla a uviděla, že žena zmizela. Ale stalo se něco krásného…

Umění zapomenout na sebe sama...
Na celých deset minut Hannah zapomněla na svůj vlastní smutek. A než se nadála, během následujících několika týdnů a měsíců se krásně napsané milostné dopisy objevovaly na místech tak náhodných, jako jsou koupelny v ústředí OSN nebo mezi stránkami knih nakladatelství Barnes and Noble.

Jak popsala ve svém blogu :

„Docela jsem si zvykl na vzrušení z psaní cizím lidem a zanechávání dopisů za sebou, jako by to byla moje vlastní osobní cesta ze strouhanky. Central Park. Grand Central Terminal. Spousta restaurací, které tvrdí, že mají nejlepší kávu na světě.“ Prostřednictvím těchto dopisů jsem se naučila vylévat si srdce naprosto cizím lidem, jako by to byl ten samý vynikající nápoj, který tryskal z mé konvice. Zanechávám dopisy za sebou. Pro některého Romea. Někdy Julii. Někdy Heloise. Nějakou jinou duši, která ten den potřebovala slova.“

Nebyl to sice všelék na Hanninu osamělost… ale umění psaní milostných dopisů jí nabízelo něco úžasného, na co se mohla soustředit, kromě vlastního smutku.

400 milostných dopisů
Hannah prostřednictvím svého blogu slíbila své virtuální komunitě milostný dopis každému, kdo si o něj požádá. Očekávala asi 20 e-mailových žádostí, ale následující ráno ji rozhodně překvapilo, že jich bylo přes 100!

„Chtěl jsem vykonat akt lásky tak extravagantní, že nebudou mít tušení, jak mi to oplatit. Nešlo o milostné dopisy, ale o to, co symbolizovaly. Láska.“ písmena symbolizují přítomnost, záměr a především spojení. Chtěla jsem, aby si každý, kdo dostane dopis, uvědomil, že ho nemusím znát, abych ho mohla milovat.“

Během následujícího roku Hannah napsala 400 dopisů cizím lidem. Poeticky shrnula svůj zážitek ve svém blogu.

„Přípitek na osamělost, mozoly a milostné dopisy. Nikdy jsem nevěděla, že osamělost může být tak uklidňující pocit, dokud mě nepřiměla napsat 207 milostných dopisů. Děkuji ti, osamělosti, že jsi naučila ztracenou dívku, jak ze svého smutku vytvořit lásku.“

Nebylo to snadné. A Hannah nikdy neměla v úmyslu stát se viditelnou a žádanou. S každou příchozí žádostí si říkala, jak by její mozolnaté prsty mohly napsat další autentický dopis. Matka jí navrhla, aby okopírovala spoustu starších dopisů a rozeslala je poštou, ale Hannah přemýšlela, kolik odvahy musí někdo potřebovat, aby požádal cizího člověka o napsání milostného dopisu. „Jak bych si mohla nenajít čas na to, abych toho člověka milovala?“ ptala se sama sebe.

„Možná jsem byl jediným příkladem toho, co by cizinec udělal pro jiného cizince v jeho životě, a musel jsem to udělat správně.“

Když se Hannah blížila k hranici 400. dopisu, řekla si, že kapitolu uzavře na tomto čísle. V dopise číslo 397 ji oslovil reportér z Wall Street Journal s žádostí o napsání článku o využití sociálních médií k podpoře praxe ručně psaného psaní.

Ovlivňování životů, jeden milostný dopis za druhým
Zpočátku měla obavy z nového přílivu žádostí o dopisy, které by příběh jistě inspiroval. Pak ale Hannah napadla zajímavá myšlenka. Co kdyby se sociální média dala využít nejen k šíření lásky offline, ale také k tomu, aby se ostatní mohli upřímně a jednoduše dotknout okolí? Kdokoli by mohl navštívit webové stránky a požádat o milostné dopisy pro někoho, na kom mu záleží, a kdokoli by se mohl připojit k online komunitě jako dobrovolný pisatel dopisů. A to vše by bylo zdarma.

„Chtěl jsem, aby lidé měli pocit, že i když nemají peníze na darování na nějakou dobrou věc, stále se mohou připojit k velmi úžasné věci a jejich práce může mít dopad na svět. Také jsem chtěl ztělesnit myšlenku lásky bez závazků: Nepotřebuji o tobě nic vědět ani od tebe nic nepotřebuji, abych tě tak extravagantně miloval, že si uvědomí, že na tomto světě musí být dobro.“

Od onoho okamžiku „aha“ se z hnutí The World Needs More Love Letters stalo hnutí, které denně roste o 100 lidí a působí ve všech 50 státech. A milostné dopisy byly nalezeny i v tak vzdálených místech, jako je Itálie a Čína!

„Jednou z nejkrásnějších věcí je, že se možná nikdy nedozvíte, jaký dopad jste na ni měli, prostě tomu musíte věřit. Jedna žena mi poslala e-mail dva měsíce poté, co dostala svůj dopis. Četla ho každý večer po dobu dvou měsíců a pak nám napsala, jak moc pro ni znamenal. Krásné je, že dopis nebyl vtíravý, ale dodal něco, co nám možná chybělo.“

Hannah dostává téměř každý den e-maily od lidí, kterých se tyto dopisy dotkly. Nedávno Hannah napsal voják z Afghánistánu, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Popsal, že při čtení těchto dopisů, které si na Hannahiných webových stránkách vyžádala jeho sestra, seděl na podlaze a plakal. Dopisy mu znovu vštípily víru v lidskost a dobro.

Pěstování sebelásky
Musíte být v pozitivní náladě, abyste mohli napsat takhle promyšlené dopisy? Koneckonců, dopis by měl vyjadřovat skutečné povzbuzení, naději a víru.

Hannah je spíše důkazem opaku. Během deseti měsíců, kdy psala 400 dopisů cizím lidem, nebyl den, kdy by měla chuť napsat dopis.

Zde je to, co během té doby sdílela na svém blogu:

„Sebeláska je pro mě zamotanější koncept než ten zmatek vánočních světýlek, který teď už asi 300 dní kryji na půdě. Bojuji s tím. Hodně. A pokaždé, když mi do schránky přijde další žádost o dopis, v níž se nastíní rysy dívky, která si prostě neví, jak si vážit sama sebe, připomenu si: Možná nejsem tak vybavená k napsání tohoto milostného dopisu. Někdy ano. Jindy ho potřebuji sama.“

Prvním krokem je vždycky jí napsat. Dát jí vědět, že spěchám k její schránce. K jejím prstům. K jejím rukám.

Druhým krokem je udělat krok zpět a najít způsob, jak si říct lásku do vlastní náruče.

Třetím krokem je si to všechno zapsat.“

Hannah se z postele dostala vědomím, že někdo čeká na dopis ve schránce. A pokaždé, když se posadila, aby napsala dopis, zažila to krásné spojení s někým a něčím mimo sebe, mimo svůj vlastní matoucí cyklus myšlenek.

„Už to není o tobě… jde o to, co můžeš udělat pro to, abys někomu dal lepší den.“

Chcete-li se dozvědět více o Hannah a organizaci The World Needs More Love Letters , poslechněte si její přednášku TED a navštivte webové stránky organizace!