Selhání Se tě bojí

Moudrý opat se rozhodl učit své studenty o podstatě světla a tmy. Přivedl je do opuštěné jeskyně a zapečetil dveře. Byla tam naprostá tma. „Najděte způsob, jak rozptýlit tmu,“ řekl jim.

Jeden mnich našel velkou hůl. „Porazím temnotu,“ řekl. „To to napraví.“

Druhý mnich našel koště a řekl: „Zaženu tmu.“

Třetí mnich vytáhl lopatu a řekl: „Vykopu hlubokou díru a tma unikne.“

Nic nefungovalo. Tma přetrvávala.

Pak čtvrtý mnich našel svíčku. Zapálil ji a odhalil další svíčky ukryté ve štěrbinách jeskyně. Mniši je zapálili a silou světla rozehnali tmu.

Tento příběh je metaforou našeho vztahu ke strachu – a selhání je jedním z našich největších strachů. Selhání se bojíme tak moc, že s ním bojujeme tím, že ho metaforicky porážíme, smeteme pryč nebo ho schováváme do hluboké díry.

Co kdybychom si místo toho mohli zapálit svíčku?

Nebo tři svíčky, Moudrost, Soucit a Radost. Pokud v sobě zažehnete byť jen malou míru kterékoli z těchto vlastností – pak se vás neúspěch bojí .

Co když je neúspěch ve skutečnosti něco jiného? Co když je neúspěch cestou skrze neočekávaný výsledek, která odhaluje příležitost vyprávět laskavější příběh o tom, co se na cestě děje?

Když jsem se poprvé stal vrchním duchovním našeho Duchovního centra, očekával jsem, že budu úspěšný. Ve svém bývalém sboru jsem byl „hvězdou“. Po změně sboru se mě členové mého bývalého sboru vždycky ptali: „Tak jak to jde? Váš nový sbor musí růst a prosperovat, že?“

Zavrtěl bych hlavou a řekl: „No, ne. Abych byl upřímný, je to trochu jako ta scéna z Desatera přikázání , kdy Mojžíš rozdělí Rudé moře a všichni Hebrejci utíkají před faraonem jako roj mravenců . V tomto scénáři jsem faraon a oni se mi nemohou dostatečně rychle zbavit.“

Byl to nečekaný výsledek. Využil jsem ho k tomu, abych si sám sobě řekl, že jsem ubohý a nezasloužený příklad duchovního.

Chvíli trvalo, než jsem toto opuštění vnímal jako exodus dobrých lidí, kteří se nehodili pro novou verzi církve, jež se zrodila díky změně vedení. Postupně, s vytrvalostí a modlitbami, si k nám našli cestu lidé, kteří rezonovali s mým poselstvím a stylem. Dnes máme skvělou církev – a část její velikosti je dána právě raným exodem.

Když dojde k neúspěchu, můžeme ho vnímat jako neočekávaný výsledek. Pak si uvědomte příběh, který o něm vyprávíme. Místo toho, abychom údajné selhání používali k dokazování nedostatečnosti, vnímejte ho jako přechodný krok k něčemu většímu, co teprve přijde.

Svíčka soucitu : Většina z nás se považuje za soucitné lidi. Kdybych vás požádal, abyste nahlas řekli: „Jsem soucitný člověk,“ řekli byste to a pravděpodobně by se vám to zdálo pravdivé.

Do jisté míry je to pravda. Ale zamyslete se nad svými vnitřními reakcemi na selhání. Vyčítáte si, když selžete? Pokud se mučíte sebekritikou, možná nebudete tak soucitní, jak byste chtěli být.

Pomoci může, když se zaměříme na vnitřního kritika. Věřte tomu nebo ne, vnitřní kritik je fikce, kompletně vymyšlená, aby používala neúčinné strategie seberozvoje. Pokud máme fiktivního vnitřního kritika, je logické, že si můžeme vypěstovat i vnitřního šampiona. Můžeme si do mysli vštípit soucitného hrdinu. Naším vnitřním šampionem může být Quan Yin, Buddha nebo důvěryhodný přítel. Může to být milovaný zvířecí společník. Naším vnitřním šampionem může být jakákoli bytost, která je ochotna filtrovat rétoriku vnitřního kritika prizmatem soucitu.

Jakmile v sobě najdeme svého vnitřního šampiona, vyprávíme mu svůj příběh plný kárání a sledujeme, co se stane.

Když se můj vnitřní kritik příliš rozčílí, vybavím si obrazy Ježíše a/nebo svého psa Stelly. Pokud Ježíš protočí panenky nebo Stella zívne a usne, vím, že moje kritika nemá žádnou váhu. Vzdám se příběhu o své nedostatečnosti a zvolím si soucitnější příběh, který zahrnuje a překračuje strach.

Svíčka radosti: Moje kamarádka Birju se nedávno podělila o tento citát: Radost je matkou všech emocí. Ale radost nepůjde tam, kde její děti nejsou vítány.

Zní to divně, ale věřím, že pocity, které chováme ohledně neúspěchu, jsou vytěsněnou radostí. Může být těžké najít v neúspěchu radost. Ale přijetí „negativních“ pocitů pomůže. Když je vítáme, jsme svědky našeho vnitřního štěbetání z objektivního hlediska. Nasloucháme. Milujeme. A nakonec se smějeme.

Něco se v nás otevírá a my si uvědomujeme, že selhání je vtipné. Vážně.

Vyhledejte si do Googlu „ blooper reels “, „ stage fails“, „ animals behaving bad “ a uvidíte, jak rádi se sami sobě smějeme.

Zapalování svíček moudrosti, soucitu a radosti nám pomáhá vnímat selhání jako přítele. V duchu Klubů selhání , které vznikají po celém světě, se můžeme dokonce rozhodnout, že selhání je cíl, kterého je třeba dosáhnout. Záměr držet si sny dostatečně velké na to, aby selhaly, prohlubuje naši ochotu přiblížit se k nemožnému. Prostřednictvím našeho přístupu se nemožné stává možným. Cesta se stává důležitější než cíl. Naše odvaha zbavuje selhání síly, kterou jsme mu dali. A když se o to pokusíme a selžeme, selhání se stává úspěchem.