Příběh Franka 'Bopsyho' Salazara: Make-A-Wish's First Wish Kid

Příběh 7letého chlapce jménem Bopsy byl vyprávěn již nesčetněkrát.

Bylo to předáno v e-mailových řetězcích, zveřejněno na Facebooku, převyprávěno v kázáních a nepochybně sdíleno u jídelních stolů. Objevilo se v edici "Kuřecí polévka pro duši" a ve zpravodaji Phoenix Fire Department . Ale po cestě se detaily ztrácely a přidávaly, přepínaly se a někdy byly úplně zničené. Příležitostně je Bopsy přejmenován na "Billy." Desítky let trvající hra s telefonem však nevymazala jeden nepopiratelný fakt – příběh Bopsy stojí za vyprávění.

Nyní, 32 let poté, co Bopsy přišel o život kvůli leukémii, promluvil The Huffington Post s jeho matkou, hasičem, kterého zbožňoval, a mužem, který z něj udělal vůbec první „dítě přání“. Toto je skutečný příběh Bopsy.

V roce 1978 byla 5letému Franku „Bopsymu“ Salazarovi diagnostikována leukémie. Lékaři doporučili jeho matce, Octavianě Trujillo, aby ho přihlásila do nemocnice a lékařského centra sv. Josefa ve Phoenixu. V té době bylo Trujillo 26, byla svobodná a nemohla si dovolit dát Bopsy na své zdravotní pojištění. Stejně ho zkontrolovala.

Během následujících dvou let byl Bopsy léčen doktorem Frankem Barrancem, lékařem, kterého pětileté dítě zbožňovalo a který ho nakonec představil lidem, díky nimž bude záležet na jeho posledních dnech.

Barranco řekl Trujillo v prosinci 1980, že žena jménem Linda Pauling s ní chtěla mluvit. Paulingová toho jara ztratila svého sedmiletého syna Chrise kvůli leukémii. Než však Chris zemřel, arizonské ministerstvo veřejné bezpečnosti splnilo malému chlapci sen stát se policistou. Důstojníci DPS Jim Eaves a Frank Shankwitz se setkali s Chrisem s hlídkovým autem a motocyklem a udělali z něj jediného čestného arizonského dálničního důstojníka v historii oddělení, řekl Shankwitz HuffPost.

Neuvěřitelné úsilí inspirovalo Paulinga a Shankwitze k založení Make-A-Wish Foundation .

„[Pauling] mi řekl, že místo toho, aby nechali děti, aby se jen litovaly, chtějí splnit přání, udělat něco, z čeho bude mít prospěch každé dítě, splnit si svůj sen, dokud jsou stále součástí tohoto světa,“ řekl Trujillo.

Shankwitz to převzal a šel navštívit Bopsyho, aby zjistil více o chlapcových snech. Poté, co se sedmiletý chlapec dozvěděl, že se mu splní přání, o tom přemýšlel.

"Chci letět v horkovzdušném balónu," řekl Shankwitzovi. Pak o tom ještě přemýšlel.

"Ne, chci do Disneylandu." Znovu se odmlčel.

"Ne, já chci být hasič."

Ale Shankwitz ho k výběru nepřinutil. Když se organizace právě prolomila, pomyslel si: "Proč ne?"

Všechna Bopsyho přání by byla splněna. Dostal svou cestu balónem a výlet do Disneylandu, který katalyzoval dlouhodobý vztah mezi Disney a Make-A-Wish.

Ale součástí příběhu, který se dostal do e-mailových řetězců a příspěvků na Facebooku, byla Bopsyho návštěva u hasičů ve Phoenixu. A to z velké části kvůli "Fireman Bob."

Stejně jako mnoho lidí v Bopsyho životě, hasič Bob - vlastním jménem Bob Walp - udělal víc, než se od něj požadovalo, aby pomohl nemocnému chlapci.

"Nechtěli jsme mu jen tak udělat prohlídku," řekl Walp HuffPost. "Rozhodli jsme se, že mu dáme odznak a bundu. Nechali jsme ho používat hadici. Vzali jsme ho do náklaďáku."

Je to sladký příběh, který tam mohl právě skončit, ale doktoři, nadace Make-A-Wish Foundation a hasiči ve Phoenixu neskončili s Bopsy.

Následujících několik měsíců sedmiletý chlapec vzdoroval přesile. Ale v dubnu 1981, těsně po Velikonocích, byl znovu přijat do St. Joseph's a řekli mu, že má dny, možná dokonce jen hodiny života. Tehdy se někdo z nemocnice rozhodl zavolat Shankwitzovi. Náhle Bopsyho přání nebylo úplně u konce.

Jednoho dne, kdy byl Bopsy obzvláště slabý, ho Shankwitz navštívil - a ta byla nakonec přerušena zaklepáním na okno. Když se Bopsy ohlédl, uviděl hasiče Boba s velkým, praštěným úsměvem na tváři.

Hasič Bob vlezl do místnosti. Pak, jeden po druhém, čtyři další hasiči vyšplhali k Bopsyho oknu ve třetím patře, aby mu zamávali.

Bopsy byl nadšený. Vzhlédl ke své matce.

"Víš, mami," řekl. "Opravdu bych se na ně jel podívat. Chci tam být se svým týmem."

Když Bopsyho svezli dolů, potkali ho členové Hasičské stanice 1 a jejich náklaďák – přejmenovaný na „B1“ na „Bopsy 1“. Hasiči pak vzali žebřík a zvedli ho tak vysoko, jak to jen šlo. Jeden z nich vyšplhal na vrchol.

„Bylo to jako říct: ‚Podívej, jsi na cestě do nebe,‘ řekl Trujillo HuffPost.

Ke konci návštěvy se Bopsy obrátil na hasiče Boba.

"Jsem skutečný hasič?" zeptal se.

"No, ano," odpověděl Walp. "Samozřejmě že jsi."

Bopsy zemřel následujícího rána s matkou, babičkou a tetou po boku.

Po Bopsyho smrti se Trujillo rozptýlila prací a postgraduální školou. V roce 1991 získala doktorát, v roce 1994 se stala první předsedkyní kmene Pascua Yaqui v Arizoně a v roce 2002 byla přijata jako profesorka vzdělávání amerických Indiánů na Northern Arizona University.

Ale Bopsy byl s ní celou dobu. Byl s ní v desítkách dopisů od cizích lidí, které dostala, a v telefonátech od rodinných příslušníků a přátel. Je s ní každý říjen, když v rámci zvyku Yacqui postaví na dvoře oltář na jeho památku. A je s ní každé 2. listopadu, když se komunita Yacqui v Guadalupe v Arizoně schází na hřbitově, aby oslavila životy těch, které tolik milovali.

V tomto ročním období často myslí na okamžik několik týdnů předtím, než Bopsy odešel, když si uvědomil, jak je rozrušená jeho stavem, a snažil se ji utěšit.

"Budu v pořádku. Vždycky budu tvůj anděl strážný," řekl jí. "Budu součástí galaxie a součástí nebes a postarám se o tebe."

A má.

Trujillo se příliš nepouští do ztracených nebo vymyšlených detailů Bopsyina příběhu. Každá jeho verze stále obsahuje část 7letého chlapce, který se stal skutečným hasičem.

"Můj syn je živý a zdravý," říká Trujillo, "v myslích mnoha lidí."