Mladý básník vypráví příběh Dárfúru

Bylo mi 10 let, když jsem se dozvěděl, co znamená slovo „genocida“. Byl rok 2003 a můj lid byl brutálně napadán kvůli své rase – statisíce zavražděných, miliony vysídlených, národ rozervaný rukama vlastní vlády.

Moje matka a otec se okamžitě začali ozývat proti této krizi. Moc jsem tomu nerozuměla, až na to, že ničí mé rodiče. Jednoho dne jsem vešla dovnitř a zahlédla matku, jak plakala, a zeptala se jí, proč pohřbíváme tolik lidí. Nepamatuji si slova, která zvolila k popisu genocidy své desetileté dceři, ale pamatuji si ten pocit. Cítily jsme se úplně samy, jako by nás nikdo neslyšel, jako bychom byly v podstatě neviditelné.

Tehdy jsem napsala svou první báseň o Dárfúru. Psala jsem básně, abych přesvědčila lidi, aby nás slyšeli a viděli, a tak jsem se naučila to, co mě změnilo. Je snadné být viděn. Podívejte se na mě – jsem mladá Afričanka se šátkem kolem hlavy, americkým přízvukem na jazyku a příběhem, díky kterému i to nejbrutálnější pondělní ráno působí lákavě. Ale je těžké přesvědčit lidi, že si zaslouží být viděni. Naučila jsem se to jednoho dne ve třídě na střední škole, když mě učitel požádal, abych přednesla prezentaci o Dárfúru. Zrovna jsem nastavovala projektor, když mi spolužák řekl: „Proč o tom musíš mluvit? Nemůžeš myslet na nás a na to, jak se kvůli tomu budeme cítit?“

(Smích)

Moje čtrnáctileté já nevědělo, co jí říct, ani jak jí vysvětlit bolest, kterou jsem v tu chvíli cítila, a v každém okamžiku, kdy jsme byli nuceni o „tomhle“ nemluvit. Její slova mě vrátila do dnů a nocí na zemi v Dárfúru, kde jsme byli nuceni mlčet; kde jsme nemluvili u ranního čaje, protože válečná letadla nad hlavou by pohltila veškerý hluk; zpět do dnů, kdy nám bylo řečeno nejen to, že si nezasloužíme být slyšeni, ale že nemáme právo na existenci. A právě tady se stala ta magie, v té učebně, když se všichni studenti začali usazovat a já začala mluvit, navzdory tomuto obnovenému pocitu, že si tam nezasloužím být, že tam nepatřím a že nemám právo prolomit ticho.

Jak jsem mluvila a moji spolužáci poslouchali, strach opadl. Moje mysl se uklidnila a cítila jsem se bezpečně. Byl to zvuk našeho smutku, pocit jejich paží kolem mě, pevné zdi, které nás držely pohromadě. Vůbec jsem se necítila jako vakuum.

Vybírám si poezii, protože je tak niterná. Když někdo stojí před vámi, myslí, tělem i duší, a říká: „Buďte svědky mě,“ je nemožné si neuvědomit svou vlastní lidskost. To pro mě všechno změnilo. Dodalo mi to odvahu. Každý den zažívám sílu svědectví a díky tomu jsem celistvý. A tak se nyní ptám: Budete mě svědky?

Podávají mi mikrofon, zatímco se mi pod tíhou stresu svírají ramena.

Žena říká: „Miliontý uprchlík právě opustil Jižní Súdán. Můžete se k tomu vyjádřit?“

Cítím, jak se mi nohy kymácejí sem a tam na podpatcích, které mi koupila máma,

kladu otázku:

Zůstaneme, nebo je bezpečnější zvolit let?

V hlavě mi zní ta čísla:

jeden milion pryč,

dva miliony vysídlených osob,

400 000 mrtvých v Dárfúru.

A tahle knedlík mi svírá hrdlo,

jako by každé z těch těl právě našlo hrob

přímo tady v mém jícnu.

Naše bývalá země,

celý sever i jih, východ i západ,

tak neklidný Nil nás nedokázal udržet pohromadě,

a žádáš mě o shrnutí.

Mluví o číslech, jako by se tohle stále nedělo,

jako by v Sýrii nezemřelo jen 500 000 lidí,

jako by se jich 3 000 stále nepostavilo na poslední postoj

na dně Středozemního moře,

jako by neexistovaly celé svazky plné faktických listů o našich genocidách,

a teď chtějí, abych jeden napsal/a.

Skutečnost:

nikdy jsme si nemluvili u snídaně,

protože by nám válečná letadla spolkla hlasy.

Skutečnost:

Můj dědeček nechtěl odejít z domova,

takže zemřel ve válečné zóně.

Skutečnost:

Hořící keř bez Boha je jen oheň.

Měřím vzdálenost mezi tím, co znám

a co je bezpečné říct do mikrofonu.

Mluvím o smutku? Vysídlení?

Zmiňuji se o násilí,

jak to nikdy není tak jednoduché, jak to vidíte v televizi,

Jak se týdny strachu hemží předtím, než se zapne kamera?

Mám jí říct o našich tělech,

jak se skládají z 60 procent z vody,

ale stále hoříme jako naplavené dříví,

děláme z nás palivo pro naši oběť?

Mám jí říct, že muži zemřeli první, matky byly nuceny přihlížet masakru?

Že si přišli pro naše děti,

rozptylovat je po celém kontinentu, dokud se naše domovy nezatopily?

Že se i hrady potápí pod kousnutím bomby?

Mluvím o starších lidech, našich hrdinech,

příliš slabý na běh, příliš drahý na střelbu,

jak by je pochodovali,

ruce zdvižené, pušky za zády, do ohně?

Jak jejich hole udržovaly plameny při životě?

Pro svazek drátů a publikum je to příliš drsné, aby to spolklo.

Příliš neúprosný,

jako údolí, které se naplnilo hnilobným kouřem našich smrtí.

Je to lepší ve verších?

Může se sloka stát pohřební rubášem?

Bude to méně štípat, když to řeknu potichu?

Jestli mě neuvidíš plakat, budeš lépe poslouchat?

Odejde bolest, když odejde mikrofon?

Proč mám pocit, jako by každé slovo říkalo naposledy?

Třicet sekund na zvukovou ukázku,

a teď tři minuty na báseň.

Můj jazyk vyschne, stejně jako jsme zemřeli,

stává se popelem, ačkoli nikdy nebyl uhlím.

Cítím, jak mi levá noha necitliví,

a uvědomuji si, že jsem si ztuhla v kolenou a připravovala se na náraz.

Nikdy nenosím boty, ve kterých nemůžu běhat.

***

Děkuju.

(Potlesk)

Takže jsem chtěla odejít pozitivně, protože to je paradox tohoto života: na místech, kde jsem se naučila nejvíc plakat, jsem se pak také naučila usmívat. Tak a tady to máme.

„Máš velkou fantazii aneb 400 000 způsobů, jak plakat.“

Pro Zeinab.

Jsem smutná dívka,

ale moje tvář si dělá jiné plány,

soustředění energie na tento úsměv, abych ji nepromarnil bolestí.

První věc, kterou mi vzali, byl můj spánek,

oči těžké, ale doširoka otevřené,

přemýšlím, možná jsem něco přehlédl,

možná kavalerie ještě přichází.

Nepřišli,

tak jsem si koupila větší polštáře.

(Smích)

Moje babička dokázala vyléčit cokoli

tím, že z toho vymluvíš život.

A říkala, že uprostřed naší zuřící války dokážu rozesmát i zloděje v silu.

Válka z smutku utváří rozbité manželské lože.

Nic si nepřeješ víc než zmizet,

ale tvé srdce nedokáže zachránit dost zbytků, aby odešlo.

Ale radost --

Radost je zbroj, kterou jsme nesli přes hranice naší rozbité vlasti.

Uspěchaná směs příběhů a tváří, která přetrvává dlouho poté, co chuť dozní.

Svalová paměť, která překoná i ty nejtrpčí chvíle,

Moje paměť je poznamenána dny smíchu, až jsem se rozplakala,

nebo plakala, dokud jsem se nezasmála.

Smích i slzy jsou obojí mimovolní lidské reakce,

důkazy o naší schopnosti vyjadřovat se.

Dovolte mi tedy vyjádřit se

že když tě rozesměju, tak to obvykle dělám schválně.

A i když tě rozplaču, pořád si budu myslet, že jsi krásná.

Tohle je pro mou sestřenici Zeinab,

upoután na lůžko jednoho náhodného odpoledne.

Neviděl jsem ji od té doby, co jsme byli spolu naposledy v Súdánu.

a tam jsem byl u její nemocniční postele

ve 400 let staré budově ve Francii.

Zeinab chtěla slyšet básně.

Angličtina, arabština a francouzština najednou nestačily.

Každé slovo, které jsem znal, se změnilo v prázdný zvuk,

a Zeinab řekla: „Tak do toho.“

(Smích)

A přečetla jsem jí všechno, co jsem mohla, a smály jsme se a milovaly jsme to,

a bylo to nejdůležitější pódium, na kterém jsem kdy stál,

obklopen rodinou,

zbytky lidu, kteří byli dáni jako věno neúprosné válce

ale přesto se mu podařilo vytvořit perly z tohoto života;

těmi, kteří mě naučili nejen se smát,

ale žít tváří v tvář smrti;

kteří vztáhli ruce po obloze,

změřil vzdálenost ke slunci a řekl: „Usměj se, setkáme se tam.“

A pro Zeinab --

Zeinab, která mě naučila lásce na místě jako Francie,

Zeinab, která si na smrtelné posteli přála slyšet básně --

Dilatační fibromyalgie.

Její srdeční svaly se roztahovaly, dokud nemohly fungovat.

A objala mě a cítila jsem se díky ní jako zlato.

A já jsem řekla: „Zejnab,“

Není divné, že tvůj jediný problém

„Je to snad tvé srdce příliš velké?“

***

Děkuju.

10:37

(Potlesk)