Malování S mámou

Jaká nádherná návštěva mého oblíbeného přítele ze studia v Thajsku…

Během posledních dvou měsíců byla radost být s rodiči v Bangkoku. V našem vzácném společném čase se mi naléhavě vybavuje můj rodinný původ, to, co se nám předává a co skrze nás žije.

Moje matka byla první, kdo mě naučil nacházet a vytvářet krásu v každodenním životě. Neustále mě upozorňovala na nejmenší detaily a vždy mě nasměrovala směrem ke zdokonalování. Samozřejmě, jako divokému dítěti a ještě vzpurnějšímu teenagerovi jsem to všechno považoval za příliš otravné. Nemohl jsem si dělat starosti s tím, že jsem tak vybíravý, co se týče vzhledu nebo toho, jak bylo jídlo vždy obložené a atraktivní, nebo jak se oblékat nebo si česat vlasy způsobem, který prokazuje sebeúctu a respekt, způsoby nebo pozornost. Moje matka vždy našla způsob, jak pozvednout všechno, co dělala. Jídlo se nikdy nejedlo z obalů nebo jednorázových nádob. Moje matka dokázala doslova pozvednout arašídové máslo na toastovém sendviči do umělecké formy. I když moji rodiče začínali v USA a neměli moc finančních prostředků, dokázala najít způsob, jak zkrášlit cokoli a všechno tak, aby jí nikdy nic nepřipadalo laciné nebo narychlo házené dohromady – způsob umělkyně – vynalézavý a kreativní s jakýmikoli nástroji a materiály, které dostane.

Stejně jako mnoha temperamentním mladým lidem by mi trvalo mnoho let, než jsem si uvědomil, jaké hluboké a hluboké dopady na mě způsob bytí mé matky měl a které nyní, doufejme, přetrvají po celý můj život a ponesou linii srdce umělce.

Pro ty z vás, kteří tuto krásnou dámu znají a chcete-li si přečíst více o tom, jak se jí v dnešní době daří (a co nás všechny stále učí), čtěte více níže:

Maminka už nemůže sama sedět (podpíráme ji polštáři a rovnátky) ani moc mluvit. Oslavujeme každou jedinou slovní odpověď, kterou nám může dát každý den, přičemž často musíme číst ze rtů, abychom našli jediné slovo, protože její hlas už není příliš slyšet. Když se jí zeptám, zda by chtěla malovat, odpoví v thajštině „Chob“, což znamená „Líbí se mi“. Nabiju jí kartáč a ona kartáček drží. Pro každé místo, které chce umístit kapku barvy na obraz, jednoduše popojíme židli dopředu tak, aby se štětec v její ruce dotkl plátna, kde si vybere. Jaká radost být svědkem a být součástí! Zde jsou nejmenší vítězství největšími vítězstvími. Je to dojemná připomínka toho, že v dnešní době plné shonu a zdánlivě nekonečného proudu možností, rozptýlení a podnětů, že ty nejmenší okamžiky jsou často těmi největšími. Tyto pomalé momenty, které nás vtahují do mezer, kde všechno skutečně sídlí.

Moje matka vyžaduje takovou přítomnost, zpomalení a pozornost. Vzhledem k velmi vzácné poruše krve, když s ní hýbeme, nemůžeme dopustit, aby žádná část jejího těla do něčeho narážela, protože by se vytvořily obrovské vnitřní modřiny, které často nepřestanou krvácet. Navíc kvůli traumatickému poranění mozku a následným malým mrtvicím je nyní její levá strana ochrnutá a pravá strana je také velmi omezená na sílu, takže se již nemůže sama pohybovat ani se posadit. Její krátkodobá paměť neexistuje od podzimu před 5 lety a kdysi matematický hvízdák z Wharton School of Business už nedokáže vypočítat nejjednodušší rovnice 1+1. Co tedy zbývá? Co zůstává po tolika ztrátách těla a duševních funkcí? Jak si ceníme člověka, který již není „produktivním“ členem společnosti a ve skutečnosti potřebuje obrovské prostředky na podporu? To, co jsem měl hlubokou výsadu zjistit, je, že její hodnota není snížena o ONE IOTA. Vidím, že se správným postojem ti, kteří ji obklopují, cítí povinnost i čest starat se o ni s takovou pozorností. Vzhledem k povaze jejího fyzického a duševního stavu jsme žádáni, abychom byli 100% přítomni jejím potřebám po celý den i noc. I když to může být někdy únavné, přináší to také takovou hloubku nevýslovné radosti plně se věnovat péči druhého. Člověk mizí v aktu přebalování své matky, protože role se obrátí a lineární čas už nemá tak nevyhnutelný význam, úsvit, že se o ně matka kdysi starala stejným způsobem, když bylo dítě. Využíváme každý den s ní na maximum. I když je v podstatě upoutána na lůžko, zvedáme ji každý den na její plně polstrovaný invalidní vozík a vezeme ji do hlavní místnosti, aby byla se všemi ostatními... abychom mohli vidět rostoucí džungli rostlin na jejím balkoně a pozorovat holuby, kteří se přilétají napít vody z malé umyvadla, které jsme jim nechali. Dbáme na to, aby měla svá oblíbená jídla. I když je třeba je smíchat, protože se musí krmit lžičkou a už nemůže žvýkat pevnou potravu, vždy je k dispozici verze jejího jídla na talíři, takže si může vytvořit spojení a vidět, co jí. Zkrášlujeme její domov a okolí, s láskou jí kartáčujeme vlasy a líčíme ji každý den tak, jak to celé roky svého života tak ráda dělala. Je to nevýslovná radost starat se o ni jako kdysi o nás. Přestože už moc nemluví, směje se každý den víc než většina lidí a každý její úsměv a smích vyvolává vlnu radosti po celé místnosti.

Každý den s mámou si neustále připomínáme, co je nejdůležitější – pečovat jeden o druhého se srdcem zlomeným dokořán...jako by to bylo naposledy...poslední den....a hluboká jednoduchost radostného a šťastného srdce.