Borůvky a umění být přítomný

Když je ovoce zralé, vždy existuje tendence spěchat se sklizní. ALANDA GREENE sdílí svou zkušenost s vyrovnaným postojem a přítomností v daném okamžiku, místo aby spěchala s dokončením úkolu.

POUČENÍ ZE ZAHRADY

Více než u jakékoli jiné bobule na zahradě vyvolává sběr borůvek pocit naléhavosti. Cítím ho, když vidím shluky tmavě modročerných koulí a pak další shluk a další. Pocit je: pospěšte si, je jich tolik, je tolik věcí k udělání a je toho ještě víc tam, tam za vámi a v tom křoví. Vyvolává se také další pocit: že je najednou tolik věcí k udělání, málo času. Musím je natrhat a zmrazit, nebo uvařit džem, nebo je nachystat k pozdějšímu jídlu, nebo z nich upéct něco chutného, ​​nebo je doručit sousedovi. S úkolem, který vyvolává časový tlak, se pojí mírná panika.

Musím přiznat, že mám podezření, že stejně jako ztracené ponožky v prádle, i tyto bobule mohou přicházet a vycházet z jiných dimenzí. Poprvé jsem to tušil u malin, když jsem je sklízel. Klekl jsem si, roztáhl rostliny od sebe, rozhlédl se zleva a zprava a nahoru a dolů. Poté, co jsem se posunul po řadě do další oblasti, jsem se někdy podíval zpět tam, kde jsem právě byl, a objevil jsem tam visící velké červené zralé maliny. Skrývaly se v jiné dimenzi! To je jediné vysvětlení. Nemohou uniknout, když je budu sledovat, držet je na místě a pak je sbírat, ale když pustím zrak, abych dokončil to, co právě sbírám, bobule zmizí.

Pravda je, že někdy mi borůvky dělají radost.
stejně jako malé dítě v obchodě se sladkostmi.

Proto se u těchto borůvek, když se na okraji mého zorného pole objeví zralý trs, musím otočit a utrhnout ho. Ale pak se objeví další neviditelný trs. Držte ten. A kde jsem to byl? Kde byly ty ostatní bobule? Jsou pryč. Musím pracovat rychle, abych je chytil, než utečou.

Popravdě řečeno, někdy si kvůli borůvkám připadám jako malé dítě v cukrárně. Pamatuji si, jak jsem brala svou 93letou tchyni na nákupy na invalidním vozíku. Nakupování jí vždycky dělalo velkou radost a už dlouho nebyla z domu. Byla uchvácená. Vždycky milovala čokoládu a regály s různými tyčinkami a krabičkami v úrovni očí jí vdechovaly tenhle výraz. Natahovala se a chytala cokoli, co jí bylo v dosahu. S malým zalapáním po dechu, rukou pohybovala sem a tam, a navzdory mé snaze ji k tomu úmyslně nelákat, měla přeplněný kruh různých čokoládových pokladů, než jsme dorazili k pokladně. Cítím něco z toho lákadla, volání těchto sladkých pochoutek, zahlcení hojností. Brzy mám přeplněnou nádobu borůvek a stále mám tlak na to, abych je sbírala dál.

Vybírání s plným soustředěním na přítomný okamžik mění všechno.
Po nějaké době přichází laskavost. …
Pořád si vybírám, ale jsou tu chvíle nadčasového pohlcení…
Všechno to má nádech dokonalosti. Nějaká magie zapůsobila na mou mysl.

Dnes se setkávám s výzvou imperativu borůvek. „Ne!“ říkám, když se objeví ten pocit, když se cítím zahlcená tolika bobulemi, které potřebují pozornost, volající: „Strhni si mě, strhni si mě.“

„Ne, nemusíme spěchat. Máme všechen čas, který potřebujeme. Právě tento čin, právě v tomto okamžiku, je přesně to pravé. Nikdy to nebude mít větší hodnotu než právě teď, nikdy to nebude úplnější, nikdy to nebude mít větší smysl než být přítomný u toho, co dělám, ve vztahu k borůvkám, ve vzpomínce a vděčnosti.“

S tímto přístupem se všechno mění. Zážitek z těchto bobulí, jejich tvaru a vůně, jejich krásy a hojnosti na lesklých stoncích je živější a komplexnější. Dnes jsem k tomuto sběru nepřistupovala jako k další povinnosti v seznamu mnoha věcí, které je třeba udělat. Seznam je součástí zahrady, když všechno dozrává, když čas sklizně sleduje svůj vlastní rytmus a ne můj vnucený harmonogram. Ano, borůvky musím sklízet, když jsou zralé, protože nereagují na představivý termín za pár dní, kdy si můžu naplánovat volno mezi ostružinami a brokolicí.

Ale když se budu soustředit na přítomný okamžik, všechno se změní.

Po nějaké době přichází jemnost. Krása těchto tmavě mrazivě modrých koulí, vroubkovaný okraj na jedné tyči, jejich chuť a měkká hebkost na mém jazyku… to všechno na mě začíná působit, začíná zjemňovat mou mysl tak, jako tichá řeč uklidní bázlivého koně. Pokračuji v sbírání, ale jsou tu chvíle nadčasového pohlcení, vnímání obrazů kulatých bobulí v zelených listech, chichotaní a kňučení nově vylíhnutých rodin brhlíků na okraji lesa, šepotu listů lískových oříšků, které jemný vánek pohání k komentáře. To vše má nádech dokonalosti. Nějaká magie působila na mou mysl.