Taxikář, který Provozuje dvě školy a sirotčinec

Musel odejít ze školy a žebrat. Nyní tento taxikář z Kalkaty provozuje 2 školy a sirotčinec.

Sedmiletý Gazi Jalaluddin studoval v místní škole ve své vesnici. Byl to pilný chlapec, který skákal radostí, když otci oznámil, že v první třídě skončil jako první. Jeho otec ale měl i svou vlastní novinku – nedokázal shromáždit dost peněz na to, aby mu koupil knihy pro druhou třídu, takže Gazi musel přestat chodit do školy.

Gaziho otec byl farmář ve vesnici Thakurchak v Sundarbansu v Západním Bengálsku. Vlastnil jen čtvrt akru půdy, která však nedávala dostatečný výnos ani na to, aby se vrátily náklady, a rodina pak několik dní hladověla. Gaziho otec byl nemocný a oni přijeli do Kalkaty hledat práci, která by jim mohla zajistit alespoň jedno jídlo každý den. Bohužel nikdo nechtěl nemocného muže zaměstnat, a tak Gazi nakonec žebral na ulicích Kalkaty.

Když mu bylo 12 nebo 13 let, začal Gazi pracovat jako řidič rikši v tržnici Entally v Kalkatě. A o několik let později, v 18 letech, se Gazi naučil řídit taxi a v roce 1977 se stal taxikářem.

Gazi Džalalluddin

Ale pořád na to myslel, mnoho mladých chlapců z jeho vesnice se stále snaží vyjít s penězi. Proto založil „Sundarban Driving Samiti“ a začal dávat lekce řízení mladým chlapcům ze Sundarbanu, aby mohli začít žít důstojně.

„Ve své první třídě jsem učil deset chlapců zdarma a požádal je, aby každý měsíc darovali pouhých 5 rupií, jakmile začnou vydělávat. Také jsem každého z nich požádal, aby učil další dva chlapce z vesnice v nouzi. Tento řetězec stále pokračuje a dnes v Kalkatě řídí taxi a vydělává si na živobytí 300 chlapců ze Sundarbanu,“ informuje Gazi.

Gazi se také začal svých cestujících ptát, zda by nechtěli darovat nějaké knihy, staré oblečení nebo léky. Mnoho lidí projevilo zájem a Gazi od nich sbíral knihy, oblečení a léky a rozdával je chudým ve své vesnici. Mnoho dětí, které musely opustit studium kvůli nedostatku peněz na nákup knih, stejně jako Gazi, se s jeho pomocí mohlo znovu učit.

Pokračoval v tom až do roku 1997, ale něco v něm stále nahánělo neklid. Od doby, kdy Gazi opustil studium, často snil o škole, kde by děti nemusely za studium nic platit. A teď byl odhodlán to udělat sám.

„Ptal jsem se spousty lidí ve vesnici, jestli by mohli darovat nějaký pozemek na stavbu školy, ale nikdo nesouhlasil, jen málokdo se mi dokonce smál,“ říká Gazi.

To mladého muže neodradilo a v jednom z pokojů svého dvoupokojového domu si založil školu. Po vesnici do mikrofonu naléhal na rodiče, aby posílali své děti do školy, a nabízel jim, že je bude učit zdarma. Zpočátku o to nikdo neměl zájem. Vesničané se ho ptali, jaký by to mohlo mít vliv, protože by nemohli děti donutit k dalšímu studiu, čímž by zničili všechny jejich šance na získání práce.

„Nebyli připraveni poslat své děti, zejména dívky, do školy. Vysvětlil jsem jim, jak musí běžet zpátky k lékaři nebo k někomu, kdo se učí gramotně, aby si přečetli i ty nejjednodušší věci, jako je užívání léků, nebo jak musí čekat, až si někdo přečte jejich dopisy, a později vědí, že je to velmi naléhavé,“ vysvětlil.

Gaziho úsilí se vyplatilo a v roce 1998 založil v Uttar Thakuchaku v Sundarbanu školu Ismail Israfil Free Primary School (pojmenovanou po jeho dvou synech) s 22 studenty a dvěma učiteli.

Mise Sundarban Sikshayatan

Poté každý rok stavěl jednu místnost z darů od cestujících a ze svých úspor. Do roku 2012 se Gazimu podařilo ve své škole postavit 12 učeben, 2 toalety a jídelnu. Bez jakékoli pomoci od vlády nyní tento nedokončený student poskytoval bezplatné vzdělání a jídlo dětem ze znevýhodněných rodin.

„Zpočátku jsme se s tím hodně trápili. V období dešťů tu bývalo blátivo a polyetylény, které jsme používali pro naši provizorní školu pro tolik studentů, protékaly. Pak se ale naštěstí s pomocí lidí postavila budova. I ta ale byla uvnitř naší muslimské kolonie a nevedla k ní žádná pořádná cesta. Chtěl jsem postavit větší školu vedle silnice. Tak jsem začal žádat o pomoc své spolucestující, aby mi postavili větší školu,“ říká.

Dva z Gaziho spolujezdců mu pomohli koupit pozemek pro školu, někteří se ujali odpovědnosti za zaplacení učitelů a další mu pomohli zahájit polední stravování ve škole. Díky přílivu pomoci si mohl v roce 2009 postavit svou druhou školu, Sundarban Sikshayatan Mission, v Purv Thakurchaku v Sundarbanu, 2 km od své první školy. V těchto dvou školách nyní pracuje přibližně 21 učitelů, čtyři nepedagogičtí pracovníci a vzdělává se v nich téměř 425 studentů.

Gazi se tím nezastavil. Mnoho studentů v jeho školách byli sirotci, kteří byli stejně jako Gazi nuceni žebrat. Chtěl těmto dětem poskytnout útočiště a začal sbírat finanční prostředky na sirotčinec. Zapojilo se více lidí a v roce 2016 byl postaven sirotčinec Sundarban Orphanage Mission. Zařizuje veškeré bydlení těchto sirotků tím, že šetří peníze ze svých výdělků a z pomoci, kterou dostává od darujících.

„Stále mám problém zajistit oběd všem dětem. Někdy nemůžu dát učitelům celý plat najednou, ale i oni jsou velmi ochotní spolupracovat. Moji neznámí pasažéři mi pomohli splnit si sen a já sním o světě, kde už žádný Gazi nebude muset přestat chodit do školy,“ říká.

Gazi poděkoval zejména Arunovi Kumarovi Dubeymu, který daroval pozemek pro jeho sirotčinec, dále Dipankarovi Ghoshovi, Ajeetovi Kumarovi Sahovi, Deepě Duttovi, Barnali Paiovi a mnoha dalším, kteří mu pomáhají udržovat školy a sirotčinec.

Pro kontaktování Gaziho Jallaluddina klikněte zde .