Malé Milosti

Výňatek z knihy Kenta Nerburna s názvem Malé milosti :

Noc se blíží. Je čas jít spát.

Dnes jsem šel tichou cestou. Neudělal jsem nic velkého dobra, ani velkou škodu. Možná jsem si přál víc – nějakou dramatickou událost, něco památného. Ale nic víc nebylo. Toto byl den, který mi byl dán, a já se ho snažil přijmout s pokorou v srdci.

Jak málo se to zdá. V našich dnech usilujeme o dokonalost, vždy chceme pro sebe a své životy víc a usilujeme o nedosažitelné cíle. Žijeme mezi obrovskými nekonečny minulosti a budoucnosti v tenkém paprsku světla, kterému říkáme „dnešek“. A přesto dnešek nikdy nestačí.

Odkud se bere tato zvláštní, neukojitelná lidská touha po „víc“, která je zároveň naším požehnáním i prokletím? Způsobila, že jsme vzhlíželi k nebesům a spojovali kousky vesmíru, dokud jsme nezahlédli stín božského stvoření. Abychom však toto poznání získali, někdy jsme ztratili tajemství mraku, krásu zahrady, radost z jediného kroku.

Musíme se naučit vážit si malých i velkých věcí. [...]

Konfucius řekl svým následovníkům: ‚Přineste pokoj starým, důvěřujte svým přátelům a opatrujte mladé.‘‘

„Opravdu potřebujeme mnohem víc než tohle? Uctít úsvit. Navštívit zahradu. Pohovořit si s přítelem. Rozjímat nad mrakem. Vážně si vychutnat jídlo. Sklonit hlavy před tajemstvím dne. Nestačí tohle?“

Svět, který utváříme, je svět, kterého se dotýkáme – našimi slovy, našimi činy, našimi sny.

Pokud máme to štěstí, že se můžeme dotknout životů mnoha lidí, budiž. Ale pokud naším údělem není nic víc než prostírání stolu, péče o zahradu nebo ukazování cestičky v lese dítěti, naše životy nejsou o nic méně cenné.

Zalezu do postele, cítím rostoucí teplo přikrývek, slyším tiché rytmy jemného dechu mé ženy.

Venku tiše fouká vítr a o dům otírá větev z břízy.

Konat spravedlnost. Milovat milosrdenství. Pokorně chodit s naším Bohem.

Přinést mír starým. Důvěřovat našim přátelům. Vážit si mladých.

Někdy se zdá, že žádáme příliš mnoho. Někdy zapomínáme, že stačí i malé milosti.