Největší nebezpečí

Jak žijeme s tím, že ničíme náš svět? Co si myslíme o úbytku ledovců, tající Arktidě, ostrovních státech zaplavených mořem, rozšiřujících se pouštích a vysychající zemědělské půdě?

Kvůli společenským tabu si zoufalství ze stavu našeho světa a strach o naši budoucnost jen zřídka uvědomujeme. Potlačování zoufalství, stejně jako jakékoli hluboké opakující se reakce, přispívá k otupení psychiky. Projevy úzkosti nebo rozhořčení jsou tlumené, umrtvené, jako by byl přeříznut nerv. Toto odmítání cítit ochuzuje náš emocionální a smyslový život. Květiny jsou slabší a méně voňavé, naše lásky méně extatické. Vytváříme si rozptýlení jako jednotlivci i jako národy, v bojích, které si vybíráme, v cílech, které sledujeme, a v věcech, které si kupujeme.

Ze všech nebezpečí, kterým čelíme, od klimatického chaosu až po permanentní válku, není žádné tak velké jako toto otupení našich reakcí. Psychické otupení totiž brání naší schopnosti zpracovávat informace a reagovat na ně. Energie vynaložená na potlačování zoufalství je odváděna od důležitějších účelů, což vyčerpává odolnost a představivost potřebnou pro nové vize a strategie.

Zenového básníka Thicha Nhata Hanha se zeptali: „Co musíme nejvíce udělat pro záchranu našeho světa?“ Jeho odpověď zněla: „Nejvíc musíme v sobě slyšet zvuky pláče Země.“

Praskání skořápky

Jak se postavit tomu, na co se sotva odvažujeme pomyslet? Jak čelit svému zármutku, strachu a vzteku, aniž bychom se „rozpadli na kusy“?

Je dobré si uvědomit, že rozpad není tak špatná věc. Ve skutečnosti je pro transformaci stejně zásadní jako praskání přerostlých skořápek. Úzkosti a pochybnosti mohou být zdravé a kreativní nejen pro daného člověka, ale i pro společnost, protože umožňují nové a originální přístupy k realitě.

V obdobích rychlé transformace se nerozpadá naše já, ale jeho obrana a předpoklady. Sebeobrana omezuje vidění a pohyb jako brnění, což ztěžuje adaptaci. Rozpad, jakkoli je nepříjemný, nás může otevřít novým vjemům, novým datům a novým reakcím.

Mluvení pravdy o naší úzkosti za svět boří zdi mezi námi a vtahuje nás do hluboké solidarity. Tato solidarita je o to reálnější v nejistotě, které čelíme.

V naší kultuře se zoufalství bojíme a bráníme mu, protože představuje ztrátu kontroly. Stydíme se za něj a vyhýbáme se mu tím, že požadujeme okamžitá řešení problémů. Hledáme rychlé řešení. Tento kulturní zvyk zatemňuje naše vnímání a podporuje nebezpečnou nevinnost reálného světa.

Uznání zoufalství na druhou stranu neobsahuje nic tajemnějšího než sdělení pravdy o tom, co vidíme, víme a cítíme, že se děje v našem světě. Když média ovládaná korporacemi drží veřejnost v nevědomosti a mocní manipulují s událostmi, aby vytvořili atmosféru strachu a poslušnosti, je sdělování pravdy jako kyslík. Oživuje nás a vrací nám zdraví a energii.

Patřící veškerému životu

Sdílení toho, co je v našem srdci, přináší vítaný posun v identitě, protože si uvědomujeme, že hněv, zármutek a strach, které cítíme za náš svět, nelze redukovat na obavy o naše individuální blaho nebo dokonce o přežití. Naše starosti jsou mnohem větší než naše vlastní soukromé potřeby a přání. Bolest za svět – pobouření a zármutek – nás otevírá širšímu smyslu pro to, kým jsme. Je to brána k uvědomění si naší vzájemné sounáležitosti v síti života.

Mnozí z nás se obávají, že konfrontace se zoufalstvím přinese osamělost a izolaci. Naopak, když se zbavíme starých obranných mechanismů, nacházíme opravdové společenství. A v komunitě se učíme důvěřovat svým vnitřním reakcím na svět – a nacházíme svou sílu.

Nejste sami! Jsme součástí obrovského, globálního hnutí: epochálního přechodu od impéria k pozemskému společenství. Toto je Velký obrat. A vzrušení, poplach, ba i ohromení, které cítíme, to vše je součástí našeho probuzení k tomuto kolektivnímu dobrodružství.

Stejně jako v každém opravdovém dobrodružství existuje riziko a nejistota. Naše korporátní ekonomika ničí sebe i přírodní svět. Její dopad na živé systémy je to, co David Korten nazývá Velkým rozpadem. Děje se to současně s Velkým obratem a my nemůžeme vědět, jak příběh skončí.

Zapomeňme na představu, že si můžeme spravovat naši planetu pro vlastní pohodlí a zisk – nebo že se dokonce můžeme stát jejími konečnými spasiteli. Je to klam. Přijměme místo toho radikální nejistotu naší doby, dokonce i nejistotu přežití.

V prvotních společnostech procházejí dospívající rituály iniciace, kde je konfrontace s vlastní smrtelností branou k zralosti. Analogickým způsobem nás změna klimatu volá k uznání naší vlastní smrtelnosti jako druhu. S darem nejistoty můžeme dospět a přijmout práva a odpovědnost planetární dospělosti. Pak plně víme, že neoddělitelně patříme do sítě života, můžeme mu sloužit a nechat jeho sílu proudit skrze nás.

Nejistota, když ji přijmeme, vrhá jasné světlo na sílu záměru. Záměr je to, na co se můžete spolehnout: ne výsledek, ale motivace, kterou s sebou přinášíte, vize, kterou máte, nastavení kompasu, které se rozhodnete následovat. Náš záměr a odhodlání nás mohou zachránit před ztracením se v zármutku.

Během nedávné návštěvy Kentucky jsem se dozvěděl, co se děje s krajinou a kulturou Apalačského pohoří: jak uhelné společnosti používají dynamit k rozdrcení všeho nad podzemními sloji uhlí; jak buldozery a vlečné stroje z dvacetipatrových výšin odhrnují „nadloží“ lesů a ornice a zaplňují údolí. Viděl jsem, jak aktivisty drží na uzdě pouhý záměr. Ačkoli se zdá, že si národ této tragédie nevšímá, tito muži a ženy setrvávají ve vizi, že Apalačské pohoří lze částečně zachránit a že budoucí generace budou znát svahy ambroňských, sasafrasů, magnólií, šustění rysa a mývalů a v údolích hudbu houslí a čerstvě tekoucí potoky. Zdá se, že vědí – a když polevíme v ostražitosti, víme to i my – že jsme živoucími částmi živého těla Země.

Toto je dar Velkého obratu. Když otevřeme oči a uvidíme, co se děje, i když nám to láme srdce, objevíme svou skutečnou velikost; neboť naše srdce, když se otevře, dokáže pojmout celý vesmír. Zjistíme, jak vyslovení pravdy o naší úzkosti za svět boří zdi mezi námi a vtahuje nás do hluboké solidarity. Tato solidarita s našimi bližními a vším, co žije, je o to reálnější v nejistotě, které čelíme.

Když se přestaneme rozptylovat snahou odhadnout šance na úspěch nebo neúspěch, naše mysl a srdce se osvobodí do přítomného okamžiku. Tento okamžik se pak stane živým, nabitým možnostmi, když si uvědomíme, jaké máme štěstí, že jsme naživu právě teď a že se můžeme účastnit tohoto planetárního dobrodružství.