Stromy: Alternativní katedrála

Kontakt s přírodou mi dává dar přítomnosti. Snažím se jí otevřít, spíše než se honit za rušivými myšlenkami nebo emocemi. Jako obyvatel města mě procházka parkem naplňuje pocitem mých kořenů v přírodním světě. Pobřeží, hory, louky, lesy a poušť nás zvou k objevení naší vlastní přírody v jejich, k setkání s jejich přítomností s naší vlastní. Takže kdykoli se cítím příliš daleko od svého nejhlubšího přání, mimo rovnováhu, otřesen údery života nebo uvízlý v setrvačnosti nezájmu, vyhledávám kontakt s přírodou – primárním zdrojem opětovného soustředění.

Každý z nás reaguje hlouběji na tu či onu velkolepou přírodní scenérii, možná v závislosti na tom, kde jsme získali své první dojmy. V této fázi mého života ke mně přichází nejhlubší volání od stromů, jejich triumfální vznešenosti i hlubokého zakořenění v zemi. Když jsem pod stromy, jsem zpátky tam, kam patřím. Pokud vím, toto místo je nedosažitelné jakýmkoli vědomým úsilím, které bych mohl vynaložit. Ale zastíněn mohutnými kmeny a ve stínu rozložitých větví se už nechytám minulosti ani nespěchám, abych stíhal dnešní povinnosti. Jsem přímo tady.

Po pár hodinách práce u počítače rád uvolňuji svou energii v parku. Když jdu po známé cestě, může se stát, že se zastavím, umlčím se silou stromů tyčících se po obou stranách. V zimě mé oči sledují sílu jejich mohutných větví, které se rozrůstají do stále menších a menších větviček a větviček, členitých proti obloze. Připomínají mi žilky a stonky nesčetných listů, které teprve vyrostou, a mé vlastní žíly a tepny, a celý můj organismus se osvěží.

Když jsem se Davida Wagonera zeptal na jeho mimořádně evokativní báseň, řekl mi, že byla inspirována časem, kdy se ztratil v lese. Je jasné, že zážitek z přítomnosti stromů ho vrátil k jeho vlastní přítomnosti a utišil jeho strach. Takové dobrodružství staví náš strach z neznáma do jiné perspektivy. I my jsme neznámí.

V parku si připomínám, že veškerý život je v pohybu. Veverky skáčou, včely a motýli prozkoumávají květiny. Stromy vlévají svou energii vzhůru do kymácejících se větví a zarývají se hluboko do země. Slyším ptačí zpěv. Příliš často si nejsem vědoma všeho, co žije kolem mě, dokud se neocitnu na transformativním místě, kde se mohu spojit s přírodou a svou vlastní vnitřní podstatou – bez strachu, bez tlaku. Něco hluboko ve mně se uvolní. Když se shýbám, abych vytrhala nežádoucí plevel ze zanedbané zahrady na promenádě u řeky, cítím, jak se cokoli, co mě svírá, pouští.

I na špinavých městských ulicích, kterými hodně chodím, vysílají zanedbané stromy jemné poselství. Připomínají mi jak mou přírodu, tak i jejich velký dar pro naši planetu, čistící vzduch, který dýcháme. Cestou domů stoupám po schodech do metra, unavená a hladová, mysl stále zaobíraná denními aktivitami. Pak se soustředím na strom, ke kterému jdu, vědomě vdechuji jeho svěžest a vydechuji své úzkosti a únavu.