Poučení Z psaní milostných dopisů cizím Lidem

Před téměř dvěma lety jsem začal nechávat milostné dopisy po celém New Yorku, aby je cizí lidé našli.

I když ta myšlenka zní romanticky, ve skutečnosti to byl způsob, jak na chvíli zapomenout na vlastní pocity smutku a osamělosti a soustředit se na ostatní ve velkoměstě, kteří se možná cítili stejně zklamaní jako já. Každé ráno od toho prvního milostného dopisu jsem si připnula kurzívu k psaní a rozesílání milostných dopisů lidem po celém světě, plných slov, která jim snad pomohou, uzdraví je a podrží je v těžké době.

S každým tahem pera a zalepením obálky jsem shromažďoval životní lekce, o kterých vím, že mě nikdy neopustí, ať už mé dopisy směřují kamkoli.

Jsme statečnější, než si sami připouštíme.

Myslel jsem si, že statečnost vždycky znamená být silný, nikdy neronit slzy, být tím, kdo dokáže udržet všechno pohromadě, i když se zdálo, že se všechno hroutí. To se učíme od samého začátku – jak si zachovat tvář, jak se spoléhat sami na sebe, jak být vždy silnější, ale nikdy (nikdy) slabší.

Nedávno ráno jsem dostala žádost o dopis od mladé ženy z Izraele. Cítila se stydlivě, trochu zbaběle a sobecky, že si sama žádá o milostný dopis. Já? Myslela jsem si, že to byl nejodvážnější čin, s jakým jsem se kdy setkala.

Vyžaduje to odvahu a sílu požádat cizího člověka, aby vám napsal milostný dopis, přiznat si, že neznáte slova, která byste si měli říct, abyste se ve svých věcech zlepšili. Odvaha znamená být někdy ochotný se hroutit, přizvat si někoho jiného, ​​požádat o pomoc, přiznat si, že jste jen člověk a ve skutečnosti potřebujete ostatní, aby se stali silnějšími.

Jsme si spíš podobní, než odlišní.

Nikdy se mi nelíbilo tvrzení „ujít míli v kůži někoho jiného“. Zdá se to téměř nemožné a s životem se čím dál víc učím, že to není vždycky nutné.

Většinou se naše příběhy zjevně liší, i když v sobě neseme stejné pocity – smutek, osamělost, žárlivost, bolest, štěstí a naději. Můžeme se s nimi ztotožnit lépe, než bychom čekali, pokud se jim jen otevřeme. Nemusíme snášet stejný boj jako někdo jiný, abychom mu projevili soucit nebo aby byl v jeho životě světlým bodem. Stačí, když nám na něm záleží.

Existuje strach: neřekneme to správné. Zhoršíme to. Raději neřekneme nic, protože si ani nedokážeme představit, čím si ten člověk prochází.

To není pravda.

I když se zdá, že nedokážeme ujít tu míli v kůži někoho jiného, ​​stále jsme schopni stát po jeho boku a být jeho oporou až do dne, kdy se znovu naučí usmívat.

Malé činy mají větší význam, než si uvědomujeme.

Ani při psaní prvních 400 milostných dopisů jsem si nikdy nemyslela, že ve světě něco měním. Nemohla jsem uvěřit, že jsem pro mě důležitá nebo že na mně záleží, že tu jsem.

Neuvědomoval jsem si, že měním životy kolem sebe, nejen písmenko po písmenku, ale malý čin za malým činem. Projevuji přítomnost druhému člověku. Zvedám telefon místo psaní zpráv. Držím dveře otevřené. Šířím svá slova do světa. Tyto drobnosti se často zdají být příliš malé na to, aby něco změnily, ale dominový efekt pramení z jediného činu. Dopad potřebuje jen jednoho člověka, aby se začal dotýkat desítek a desítek životů.

Zrovna včera jeden mladý muž z Austrálie tweetoval, že právě zanechal na své univerzitě milostný dopis. Poslal mi fotku. Ani ne za dvacet čtyři hodin našla žena jménem Ellen ten milostný dopis a poslala mi zpět e-mail, ve kterém napsala, že se potýkala s pocity pochybností a smutku, a proto byl dopis, který našla, to nejlepší, co si mohla přečíst, aby to zlepšila.

Někdy stačí něco tak malého, jako zanechat dopis, prokázat laskavost nebo dát radu, aby se vytvořil dominový efekt.

Někdy na vás čeká dominový efekt; prostě musíte začít.