Stopy lásky

Moji kolegové, kteří znají problematiku Pet Grief, říkali: „Než Stellu zemře, sežeňte jí otisk tlapky.“

Odhodlaný uctít její úmrtí naprosto náležitě, jsem si slíbil: „Tu stopu si nechám sehnat.“

Stelliny a Bartieho nohy. Foto: Bonnie Rose.

Takže uprostřed bezvýsledných návštěv veterináře a internetového hledání děsivých psích nemocí jsem se potácela do obchodu s řemeslnými potřebami, abych si prohlédla jejich produkty na památku domácích mazlíčků. Tam jsem našla kámen na památku domácích mazlíčků. Obrázek na krabici ukazoval, že si můžete vlepit nedotčenou psí stopu a ozdobit ji mozaikovými dlaždicemi.

Perfektní. Mám dva.

Přišel jsem domů a namíchal cement. Pak byl úkol přesvědčit Stellu, aby do toho vstoupila...

Celé dny strádala, téměř příliš slabá na to, aby chodila. Stačil jediný pohled na ten mokrý beton, když si uvědomila mé bezbožné úmysly, a vtrhla dvířky pro psy. Kličkovala kolem ovocných stromů na našem dvorku a vyhýbala se mi, zatímco jsem ji štěbetala a přemlouvala za sebou svou kádí s tuhnoucí hmotou.

První várka ztvrdla, než jsem ji zahnal do ohrady.

Pak druhá várka, nenápadný pokus. Namíchal jsem to tajně a držel za zády. Připlížil jsem se zezadu na Stellu, sedl si na ni obkročmo a namířil její tlapku na mokrý cement. Moje umírající fena se znovu vzpamatovala. Její svéhlavost předčila mou zručnost. Výsledek jevil známky boje a vypadal jako měsíční kráter.

Abych zachoval Stellino pohodlí, vzdal jsem to. Neměla zájem o vytvoření cenné památky, takže pro mě nezůstala žádná stopa.

Tohle jsem si přidal na seznam zklamání…

O pár dní později Stella pokojně zemřela v mém náručí. S manželem jsme její nehybné tělo odvezli na veterinární kliniku v údolí Santa Clara na kremaci. Hladila jsem ji všude. Čichala jsem jí k uším a držela jí tlapky. Přála jsem si mít ten otisk nohy. Ale neměla jsem ho. Selhání. Rozloučili jsme se. Navždy.

Pak mi karta dorazila domů.

Veterinární technici okopírovali báseň o Duhovém mostě a připevnili ji na kus barevného papíru. Nalevo od básně byl malý kousek Stelliny zrzavé srsti a vpravo dole inkoustová stopa. Stellina stopa.

Stál jsem ve svém obývacím pokoji. Dotkl jsem se otisku nohy a plakal jsem.

V tu chvíli jsem si osvojil/a veterinární techniky.

Upekla jsem jim, abych jim vyjádřila uznání. Na každou návštěvu veterináře jsem jim nosila dort. Sara potřebuje očkování proti štěněti? Dýňový kořeněný dort . Bartie má infekci ucha? To zní jako čas na čokoládový dort proti dutinám.

Z pečení se stal rituál. Takže teď, když se mi nepodaří přinést dort, slyším o něm...

Před pár týdny Sara honila veverku do křoví a vylezla z něj s oteklým okem. Byla to polonaléhavá situace, kdy nebyl čas na dort. U veterináře vešla Megan do vyšetřovny, aby nám pomohla Saru zkrotit. Uprostřed napjatého zákroku, kdy nám odstraňovali liščí ocas z levého oka Sary, se Megan rozhořčeně zatvářila a zeptala se: „Počkejte chvilku… kde je dort?“

Pak Josie, když mi připravovala účet, řekla: „Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvá. Jsem trochu slabá, protože… no, víš… tentokrát tu není dort…“

Škádlí mě a hned se omlouvají. „Víš, že si děláme legraci, že?“ říkají.

Říkám jim: „Tenhle vtip o nedostatku dortu budu udržovat při životě tak dlouho, jak to jen půjde.“

Tiše dodávám: „Protože je to tu jako rodina. Je to tu jako domov. Je to tu jako láska. Stopy lásky.“

Stopy lásky…

Vzpomínám na přáníčko, které mi veterináři vyrobili. Byla stopa, kterou mi poskytli, jen inkoust na stránce, nebo to byla láska, která mě zabila slzami a nadějí? Vědí vůbec veterináři, co udělali? A jsou to veterináři, nebo jsou to Bódhisattvové, probuzené bytosti žijící v pravdě a oddanosti, vytvářející spojení a ctící to, na čem záleží nejvíc?

Věřím, že jsou to osvícené bytosti. Pokud jsou osvícenými bytostmi, pak jsou jím i všechny bytosti, které slouží, drží se za ruce, tlapky, odtahují se, měří teploměry, měří bolesti srdce a touží.

Toto spiknutí osvícených bytostí všude kolem nás vyvolává ještě větší obraz. Co když v každém a ve všem trpělivě čeká tajná, posvátná láska? A co když tato láska zanechává stopy, důkazy o své rozvíjející se věčné péči o nás všechny?

Vychutnávám si energii věčnosti a přemýšlím o svém vlastním životě a o tom, jak stopy lásky zanechaly stopy. Ano, když se podívám, vidím ty stopy.

Ve 40. letech 20. století v New Yorku začínala na kolečkovém kluzišti stezka… Chlapec jménem John přijel na bruslích k dívce jménem Emily a zeptal se: „Budeš se mnou bruslit?“ Stopy vedly chlapce a dívku po svatebním výletu. Vzali se a založili rodinu se čtyřmi malými holčičkami. Naučili nás milovat hudbu, vzdělání a zvířata. Tato láska, tyto stopy mě dovedly na vysokou školu v Severní Karolíně, kde jsem potkala Debbie a Jeffa. Pak mě stopy vrátily do New Yorku, kde jsem potkala svého manžela Hugha. Dal mi k Vánocům kočku – Mirandu – která ve mně probudila úctu ke zvířatům.

Kolem roku 1994 – Buster, Bonnie, Miranda, Santa Claus, Audrey, Hugh a morče Bob.

Nové stopy nás zavedly do Kalifornie, kde jsme se znovu setkali s Debbie a Jeffem. Přesvědčili nás, abychom si pořídili vizslu, i když jsem tvrdila: „Nechci psa, je to moc práce.“ Měla jsem pravdu. Psi jsou moc práce, jsou příliš srdcervoucí, a přesto ty stopy věděly, že je to lepší.

Přivedli nám Stellu, která mi pošlapala duši a zlomila mi srdce svou krásou.

Další stopy. Stella šla se mnou tisíce kilometrů, až mě její stopy, její láska, konečně dovedly k okamžiku, kdy jsem stála v obývacím pokoji a plakala kvůli kondolenční kartičce. A Stellino tvrdohlavé odmítání, mé neúspěšné pokusy slepit jí tlapku – i to bylo součástí plánu se stopami.

Nezískal jsem otisk, který jsem chtěl.

Získal jsem potřebnou stopu.

Dostal jsem stopu od veterinárních techniků, stopu, která mě dovedla na místo za hranicemi chápání. Dostal jsem stopu, která mě naučila o něčem nepochopitelném, a přesto nekonečně přítomném.

Možná vždycky dostaneme ty stopy, které potřebujeme. A možná tajemství dobrého života nespočívá ani tak ve vynucování nošení stop. To je jako snažit se přimět vizslu, aby si strčila tlapku do mokrého cementu. Místo nucení se můžeme naučit vidět neviditelné stopy, trvalou lásku, která nás podporuje a vede nyní i navždy.

Ano, tajemstvím dobrého života je důvěřovat stopám lásky.

Zaprvé vidíme stopy, které považujeme za samozřejmost – péči miliard (ano, miliard) lidí s velkým srdcem, kteří konají malé skutky oddanosti.

Vidíme, jak tyto skromné ​​stopy budují spojení, lásku, smích, manu z nebes, obživu – dort, chcete-li.

Pak vidíme všechny stopy obklopené většími stopami – stopami, které nás vedou k životu. Můžeme se těmto stopám bránit, vyhýbat se jim a ignorovat je. Přesto stopy zůstávají na správné cestě. Neúprosně nás vedou k něčemu většímu, co teprve přijde. Boří iluzi bezvýznamných okamžiků, když nás vedou k niternému nekonečnému významu.

Takže dnes důvěřujte lásce. Důvěřujte stopám lásky. Nechte se stopami lásky nést na této cestě zvané domov, přesně tam, kde jste.

Myšlenky k zamyšlení:

Věnujte nějaký čas tomu, abyste si všimli lidí ve svém životě, kteří vám slouží nesčetnými způsoby.

Všimněte si, jak sloužíte druhým prostřednictvím jednoduchých skutků oddanosti. Jaká je vaše „stopa laskavosti“?

Vyberte si okamžik ve svém životě. Nyní se ohlédněte zpět a všimněte si všech zdánlivě nevýznamných detailů, které vás k tomuto okamžiku dovedly.

V chvílích nepřízně osudu důvěřuj neviditelné cestě, která tě dovede domů, přesně tam, kde jsi.