Bývalý Sirotek Poskytuje bezpečné útočiště dětem Ulice

Tento článek se poprvé objevil na TruthAtlas .

Chlapec se krčí v zadní části dodávky. Kapky krve z řezné rány na hlavě mu špiní košili – při rvačce ho zasáhla lahví. Stanislas Lukumba, vysoký, pohledný zdravotník kolem čtyřicítky, kontroluje střepy skla, zatímco řidič na ránu svítí mobilem.

Posledních osm let Stanislas každou noc jezdí v dodávce, mobilní klinice, která působí v Kinshase, hlavním městě Konžské demokratické republiky. Zastavuje v čtvrtích, kde se scházejí děti z ulice, a ti, kteří pomoc potřebují, si do dodávky přicházejí pro pomoc.

Kapeta Benda Benda ho doprovází, ale jeho poslání je jiné. Když dodávka zastaví, Kape, jak se mu rád říká, vystoupí a povídá si s dětmi ulice, které potká. Ptá se jich, jak strávily den, co jedly, jaké mají problémy. Pokud si chtějí povídat, naslouchá jim.

Dnes večer je s ním stážistka Grace Lambila. Potkává Fundiho, třináctiletého chlapce, který jí říká, že se narodil a vyrůstal v Lubumbashi. Před rokem ho jeho matka i sestru vzala do Kinshasy, kde se plánovala připojit k otci dětí, ale zjistili, že si vzal jinou manželku. Fundiho matka se vrátila do Lubumbashi a nechala děti s jejich otcem, ale poté, co s nimi bylo špatně zacházeno, Fundiho sestra odešla k jejich strýci a ten utekl žít na ulici. Fundi doufá, že jeho strýc sežene dostatek peněz, aby je mohl poslat zpět matce. Má rád školu, zejména matematiku, dějepis a přírodní vědy, a těší se na návrat do své osmé třídy.

Kape a Grace těmto dětem dají vědět, že pokud budou chtít, vezmou je do útulku. Útulek provozuje organizace ORPER (Oeuvre de Reclassement et de Protection des Enfants de la Rue), která poskytuje pomoc a někdy i domov dětem ulice. Obvykle však trvá několik setkání s Kapem a Grace, než jim kterékoli z dětí ulice začne dostatečně důvěřovat a poleví ve své obraně.

Jako chlapce Kapea opustili rodiče a žil na ulici, dokud se ho v deseti letech neujal ORPER. ORPER, založený v roce 1981 katolickým knězem, provozuje „otevřená“ centra, kam se děti mohou volně pohybovat, a „uzavřená“ centra, kde jsou pod bližším dohledem.

Kape přivádí chlapce do otevřeného centra na Popokabaka Avenue v čtvrti Kasa-Vubu, které vede Annette Wanzio, jež pracuje s dětmi ulice již 20 let, z toho 12 let v tomto centru. Chlapci ve věku 6 až 18 let se mají kde sprchovat, jíst, spát a učit.

Mnoho dětí, které do centra přicházejí, bylo obviněno z čarodějnictví; když si otcové vezmou druhou manželku, často nemají dost peněz na to, aby uživili všechny děti, a druhá manželka se musí rozhodnout – takže někdy vznáší falešná obvinění, aby se zbavila svých nových nevlastních dětí. Annette navíc říká, že tyto děti jsou zvyklé žít od lži ke lži. Snaží se vytvořit atmosféru důvěry, poznat je, naučit je číst, organizovat hry. Pokud se vrátí žít na ulici, říká jim, že jsou vždy vítáni, aby se vrátili, zvláště pokud onemocní.

„V Africe,“ říká Annette, „děti patří všem – strýci, tetě. Dítě je klenot.“ Ona a další v ORPERu tvrdě pracují na tom, aby děti umístili do jejich širších rodin, což může někdy trvat roky nebo selhat úplně; ze 100 dětí, které centrem projdou, se jich do rodin vrátí pouze 40. „Někdy rodiny říkají: ‚No, daří se jim dobře, tak proč by se měly vracet k nám‘?“ dodává.

V centru dostávají děti slušné jídlo, které si samy uvaří pod dohledem. Mohou hrát ragby, zpívat ve sboru, učit se číst, psát a počítání. Christian Matondo přes den navštěvuje doučování a v noci pracuje na parkovišti na náměstí Place Victoire. Vydělává si kolem 3 dolarů denně, což stačí na nákup jídla navíc. Třináctiletý Ariel Irelle také chodí na náměstí Place Victoire žebrat. Většinou si vydělává kolem 1,50 dolaru. Jiné děti v ORPERu si vydělávají peníze prodejem plastových tašek, které našly v odpadcích, nebo pracují jako prostitutky. Některé pijí alkohol nebo rozpouštějí Valium v ​​pivu Primus, protřepávají ho, pijí, poté si dávají konopí a opakují postup. Dělají to, vysvětluje Annette, aby na to zapomněly.

„Máme tu problém,“ dodává. „Čím víc jsme udělali, tím víc musíme udělat. V roce 2006 bylo v Kinshase 13 500 dětí ulice. Nyní jich je podle odhadů UNICEF více než 20 000.“

Sestra Stella Ekka se narodila nedaleko Kalkaty a 17 let pracuje v uzavřeném dívčím centru Home Maman Souzanne, které se nachází také v čtvrti Kasa-Vubu. Stará se o 23 dívek ve věku od 6 do 15 let. „Nejsem vyčerpaná,“ řekla. „Je mi smutno, když vidím děti na silnici. Musím s tím něco udělat.“

Několik dívek ve středisku trpělo fyzickým nebo sexuálním zneužíváním a uteklo z domova. Některé byly opuštěny rodiči, kteří byli příliš chudí na to, aby je uživili. Jiné byly poté, co onemocněly, obviněny z čarodějnictví.

V noci dívky spí ve dvou pokojích pod dohledem nočního hlídače. Sestra Stella říká, že zoufale potřebují moskytiéry. Dívky mají málo věcí – náhradní oblečení, školní uniformu. Sdílejí 30 knih, pár pastelek, panenku a hru Scrabble. V jednom pokoji je televize.

Sestra Stella je velmi hrdá na dívku, která získala práci v bance, na tu, která se provdala za lékaře, a na mladou ženu, která odešla do jiné země. „To mě těší. To mě povzbuzuje,“ řekla.

Důvod naději dává sestře Stelle i další dívka, která je nyní ve středisku – dívka, která po svém příchodu sotva pronesla slovo.

T. bydlí v centru a chodí na odpolední hodiny do Lycée Kasa-Vubu, kde studuje francouzštinu. Je v desáté třídě, ale není si jistá svým věkem. Do centra přišla sama před čtyřmi lety poté, co jí o tom řekly jiné dívky z ulice. Když bydlela s matkou, byla obviňována z čarodějnictví a často biti, někdy bezdůvodně a jednou za to, že při mytí nádobí rozbila porcelánový talíř. Večer ji matka s bratrem nechávala o samotě a dávala jim oběma léky na spaní, aby mohla pracovat jako prostitutka. Poté, co T. přišla do centra, její matka zemřela na AIDS. Její bratr nyní také žije v uzavřeném centru. Nevědí, kdo je jejich otec.

Doma maminka Souzanne T. pomáhá připravovat jídlo pro dívky a chodí na trh kupovat zeleninu a ryby. Pere prádlo a stará se o malé děti. „Chci být televizní novinářkou,“ říká, „abych mohla informovat o životních podmínkách v mé zemi.“