Mým dnešním Hostem Je Elizabeth Gilbertová. Elizabeth Je autorka, esejistka, Autorka povídek a romanopiskyně. V Roce 2006 Napsala své přelomové paměti Jez, Modli se, miluj, které strávily 199 týdnů Na Seznamu bestsellerů New York Times a Prodalo Se Jic

Takže se tolik nezabývám tématem toho, co si lidé ve svém umění vyberou. Zajímá mě, jak se zapojují do samotného tvůrčího procesu.

Takže jsem si během rozvodu [a] během deprese prošla velkou bolestí. Díky této bolesti jsem získala inspiraci k napsání této knihy. Když nastal čas knihu napsat, nebojovala jsem s ní. Dává to smysl? Psala jsem o věcech, které se mi staly a které byly bolestivé, ale nebyla jsem ve válce proti svému kreativnímu já.

Nejlepším příkladem, který můžu uvést, je, že jsem nedávno dopsal svůj nový román a práce na něm mě opravdu, ale opravdu bavila – i když v knize jsou i docela temné věci. Proces psaní knihy mě bavil. Řekl jsem svému příteli – který je také romanopisec – „Nikdy v životě jsem neměl větší radost, než když jsem tuhle knihu psal čtyři roky.“ A on řekl: „Nikdy bych nevydal knihu, kterou bych si rád psal.“ A já se zeptal: „Proč?“ A on řekl: „Nevěřil bych, že je k něčemu dobrá.“

Proti tomu bojuji, že? Proti té myšlence, že existuje nedůvěra k potěšení, nedůvěra k lásce. To mi prostě přišlo srdcervoucí. Pomyslela jsem si: „Takže jediné, čemu věříš, je tvůj proces utrpení?“ Tohle je někdo, kdo si opravdu mlátí hlavou o své psaní. A já si prostě pomyslela: „Bože můj, jsi na tom tak závislý,“ – na téhle myšlence, že jsi zuřivý, bojující umělec, že ​​by tě ani nenapadlo napsat něco, co jsi miloval psát – což znamená, že nám upíráš produkt lásky, když píšeš své knihy. A to, co nám dáváš, je jen produkt bolesti.

EG: Toto objasnění je užitečné. Vede mě k otázce, kterou jsem se vás chtěl zeptat ohledně vašeho vlastního prahu pro báječnost, chcete-li – nebo dobrotu. Říkal jsem si, že kniha Jíst, modlit se, milovat je tak úspěšná. Zdá se, že jste v hlubokém a smysluplném manželském vztahu. Vaše hranice pro úspěch. Letos na podzim se s Oprah chystáte na turné po osmi městech. Zajímalo by mě, jestli jste někdy narazil na nějakou bariéru v podobě výživy, chcete-li. Třeba na otázku: „Můžu opravdu zažít tolik báječnosti?“ Jak to děláte? Je to pro vás nějakým způsobem výzvou?

EG: Líbí se mi ta myšlenka. Ne – naprosto chápu, co myslíte, a myslím, že k odpovědi mě napadají dvě věci. Zaprvé, existovalo období kolem roku 2008 [až] 2009. Album Eat, Pray, Love vyšlo v roce 2006 a v letech 2007 a 2008 se stalo „sterilním“. V roce 2009 jsem se dostal do bodu, kdy jsem fyzicky i emocionálně už nemohl vycházet na veřejnost a být pro všechny tou osobou, protože jsem nedokázal doplnit svého ducha tolik, kolik jsem rozdával.

Tak jsem si dal pauzu. Zůstal jsem doma skoro rok a ani jsem nepsal. Jen jsem zahradničil. Myslím, že jsem se potřeboval vrátit k půdě velmi – musel jsem si ušpinit ruce. Musel jsem pěstovat věci, které neměly nic společného s knihami a slovy. Bylo to opravdu regenerační a na konci jsem byl schopen napsat novou knihu a tak trochu se vrátit do světa jiným způsobem.

Teď si dávám větší pozor na to, kolik ze sebe vydávám, a ujišťuji se, že si to dobře doplňuji způsoby, které mě regenerují. Takže jsem už nic takového nezažil. To bylo docela... nemyslím si, že se mi to někdy stane, protože to bylo jako Ground Zero celé věci.

Ale povím vám, jak jsem nakonec s celou tou báječnou věcí s filmem Jez, modli se, miluj se mi dařilo. Docela brzy jsem si uvědomila, že to nedokážu. Bylo to příliš velké. Bylo to prostě příliš nepředstavitelné. Nikdo by to nikdy nečekal. Já bych to nikdy nečekala. Film s Julií Roberts a všechny tyhle věci – prostě se to stalo tak obrovským. Takže jsem si prostě řekla: „Víte co, ani se to nebudu snažit snést. Myslím, že se na to budu dívat, jako by to byl nějaký úžasný průvod, který se koná přímo před mým domem – celý den a celou noc. Ale nebudu se k tomu průvodu snažit připojit, protože si myslím, že mě to prostě pohltí.“

Celou tu dobu jsem měla pocit, že jsem doma, prala prádlo, myla nádobí a občas se dívala z okna na průvod, který pořád probíhal. A říkala jsem si: „Bože můj, ten průvod pořád probíhá. To je úžasné.“ Pak jsem se vrátila ke svým úkolům.

Takhle to vnímám pořád. Většinu života trávím svými vlastními úkoly a svým vlastním tempem a občas se podívám nahoru a řeknu si: „Páni! Ten karneval je pořád tam.“ A pak se vrátím k sobě. Pokud to dává smysl.

TS: Ano. Zdá se ale, že musíte mít velkou schopnost pro potěšení, pro úspěch, pro finanční úspěch – pro to všechno. Že něco ve vaší bytosti může být tak rozsáhlé, že to umožňuje.

EG: To je dobrý postřeh. Slyšel jsem, že spisovatel Junot Díaz – který napsal knihy Drown a The Brief Wonderful Life of Oscar Wao, [a] je to skvělý spisovatel – měl po napsání své první knihy, která byla tak krásně přijata a tak milována, téměř desetileté období bez autorů. Později v jednom rozhovoru řekl: „V mém životě nebylo nic, co by mě připravilo na to, abych byl milován tak moc, jako jsem byl milován po napsání této knihy. A to mě prostě donutilo uzavřet se.“

Zlomilo mi to srdce. Myslel jsem, že to byl opravdu upřímný, hluboký a smutný komentář. Musel podstoupit pravděpodobně dost seriózní duchovní a psychologickou práci, aby se zotavil z přetížení láskou – což se zdá být něco, co by nikomu neublížilo. Ale samozřejmě, že takové případy v životech lidí vidíme neustále.

Myslím, že jsem dostatečně požehnaná, abych cítila pravý opak – že mě na to všechno v mém životě připravilo. Měla jsem moc hezký život. Tedy, ne všechno se povedlo – ale lásku jsem znala celý život. Cítila jsem – ať už jsem měla jakékoli problémy nebo potíže s členy své rodiny – obecně jsem se cítila, jako by mě na tomto světě přivítali rodiče. Nebyli dokonalí, ale rozhodně mě měli opravdu rádi. Líbilo se jim, že jsem tu s nimi. Nebyla jsem vetřelcem do jejich života. Takový základní pocit z dětství, že tu můžu být a že tu mám být, a oni byli šťastní, že tu jsem. [Tady] si myslím, že nacházíte svou pevnou půdu pod nohama ve světě.

Myslím, že mi to usnadnilo přijmout štěstí. Vím, že se zdá zvláštní říct, že se musíte naučit, jak se na přijetí štěstí připravit, na škále lidských emocí existuje jakási absolutní hodnota. Žijeme své životy tak nějak uprostřed: obrovské neúspěchy nás vrhají do zklamání ze tmy studu, ale i obrovský úspěch nás může zaslepit tím, že nás vrhne příliš daleko opačným směrem.

Měla jsem štěstí, že jsem ve svém životě měla dostatek lásky, která mě neotrávila. Myslím si také, že jsem měla štěstí, že se to stalo ve správný čas. Eat, Pray, Love se stal obrovským hitem, když mi bylo téměř 40, ne až ve 22. Takže jsem neměla syndrom Miley Cyrus. Už jsem si prošla dost života na to, abych v té době věděla, kdo jsem a – co je důležitější – kdo nejsem. Stalo se to, když jsem byla v dobrém, pevném a podpůrném manželství [a] ne v mladistvém, nezodpovědném manželství. Stalo se to, když jsem už prošla léty terapie [a] když jsem už byla na své duchovní cestě.

Takže když mi lidé říkají: „To musí být tak šílené. Všechno, co se stalo po Jez, modli se, miluj,“ vždycky si pomyslím: „Ne! Všechno to šílenství bylo před Jez, modli se, miluj !“ [ Smích. ] Ta dobrá část byla potom.

TS: Dobře, Liz, mám na tebe jen dvě poslední otázky. První zní: Abyste mohli žít tímto způsobem Velké Magie, se spoluprací s Mysteriem, zdá se, že musíte mít hodně důvěry – nebo by někdo mohl dokonce říct víry. Zajímalo by mě, v co důvěřujete vy.

EG: Věřím, že bychom se s touto schopností kreativity nevyvinuli ani nevyvinuli, kdyby to nebylo něco, co bychom měli dělat a co nám je dovoleno dělat.

Hodně jsem cestoval a navštívil jsem jiné kultury, kde umělci nejsou izolovaní tak, jako na Západě. Kde se kreativita nestala tím zvláštním, zkrouceným, ohnutým, rozbitým domem, ve kterém žijete daleko od zbytku společnosti. Místo toho je to něco, co je skutečně integrováno do života každého. Všichni zpívají. Všichni tančí. Všichni malují. Někteří lidé to dělají lépe, ale není to tak, že byste byli v raném věku tak vyčleněni a odsunuti pryč.

Což se podle mě děje – často – na Západě. Pokud máte talent, buď vás vytrhnou, nebo se sami odstraní a stanete se jakýmsi „zvláštním člověkem“ s velkým P.

Existuje úroveň, na které – i když kreativitu miluji a ctím – si s ní můžu hrát, protože si někdy myslím, že jsme si zvykli myslet, že je mnohem důležitější, než ve skutečnosti je. Je mi líto, že to musím říct. Nechci to myslet zlehčujícím způsobem. Nejlepší věta, kterou jsem o tom kdy slyšel, byla, když jsem jako novinář dělal rozhovor se zpěvákem Tomem Waitsem. Řekl: „Víte, umělci – my to bereme tak vážně. A tak nás to děsí a myslíme si, že to, co děláme, je smrtelně důležité. Ale ve skutečnosti, jako skladatel, jediné, co dělám, je, že vyrábím šperky pro nitra myslí lidí. To je vše.“

Když to zredukujete na to a pomyslíte si, že jako umělec a tvůrce ve skutečnosti jen vytváříte krásné šperky pro nitro lidských mozků – nějak to z toho ubírá tu grandióznost. Prostě si pomyslíte: „Tohle dělají lidé. Děláme krásné věci.“

Vyrábíme je odjakživa a já mám štěstí, že mohu být součástí této dlouhé a krásné tradice. A nechci tuto dlouhou a krásnou tradici pošpinit tím, že bych se dostal do nějakého narcistického kolotoče, kde si myslím, že já, moje práce nebo mé utrpení je to nejdůležitější na světě – když ve skutečnosti jsme jen výrobci šperků. A máme to dovoleno. Máte plné právo na světě vyrobit něco krásného. Nebo se o to pokusit.

Nic mi nikdy nepřineslo větší uspokojení než tohle. Takže tak nějak věřím, že nám to je dovoleno – že na to máme nárok a že k tomu nepotřebujeme od nikoho žádné povolení. Je to zakořeněné v naší lidskosti, abychom byli tvůrci, tak jděte a tvořte.

TS: A moje poslední otázka: Tento pořad s rozhovory se jmenuje Insights at the Edge (Postřehy na hraně). Vždycky mě zajímá, jaká je současná „hrana“ lidí z hlediska jejich vlastního vnitřního vývoje – takový ten váš vlastní pocit, když se podíváte na svůj život a svou cestu. Hrana, na které se právě nacházíte.

EG: Páni. Pro mě je to mezilidské. Vždycky je to mezilidské. Myslím, že se tak nějak posouvám – doufejme – do nového období svého života, kde budu lepší v tom, abych ve vztazích nevytvářel scénáře, které se nevyhnutelně zvrhnou v zášť, zklamání a rozchod přátelství.

Jsem opravdu intenzivní člověk a obecně jsem si celý život vytvářel opravdu intenzivní vztahy. Někdy jsou opravdu uspokojivé. Jindy se ale časem můžou stát trochu zdrcujícími.

Takže si myslím, že – tak nějak divným způsobem – je mou výhodou právě teď to, že se od té hranice tak trochu odpoutám a naučím se být o něco méně závislá na ostatních, o něco méně ochotná pomáhat druhým, o něco méně se přehnaně angažovat v životech lidí, které miluji – a důvěřovat jim.

Když se vrátím k otázce důvěry, k důvěře, k tomu, že někdy prostě nechám příběh plynout sám, aniž bych měl pocit, že musím mít příběh neustále pod kontrolou. Myslím, že to bude v budoucnu velkým zdrojem klidu jak pro mě, tak pro lidi v mém životě. Doufám. [ Smích. ]

TS: Mluvil jsem s Elizabeth Gilbertovou. Liz, moc ti děkuji za rozhovor a za to, že jsi přišla na festival Wake Up 2014 od Sounds True.

EG: Děkuji. Jsem opravdu šťastný. Bylo fajn si s vámi povídat a moc se na tu akci těším.

TS: Liz bude hovořit na téma „Velká magie: Úvahy o kreativním životě“. Festival Wake Up se koná od 20. do 24. srpna v Estes Parku v Coloradu. Více informací naleznete na Wakeupfestival.com.