Kdyby to Byla vaše máma, Co Byste dělali?

[Následuje přepis sdílení, které se odehrálo během Laddership Circle pro lékaře , který se konal začátkem tohoto roku. Zkoumaným tématem bylo „držení prostoru“. Venu Julapalli, gastroenteroložka, která spolukonspiruje hnutí Zdraví 3.0, se podělila o následující příběh o dojímavém setkání s radiologem, který intuitivně věděl, co to znamená držet prostor pro druhého.]

Můj přítel měl zkušenost se smrtí svého otce. Musel se rozhodnout o zrušení podpory a jeho rodina ho přesvědčila, aby ji stáhl. Z lékařského hlediska, poté, co mi řekl podrobnosti, si myslím, že to bylo jediné rozhodnutí, které mohl udělat. Ale nikdy si neodpustil, že se v podstatě – v jeho vnímání – vzdal svého otce. Vytažením zástrčky se za to roky ničil.

Když mi o tom vyprávěl, ranilo mě to, protože mi to připomnělo můj příběh o mé matce, které prasklo mozkové aneuryzma a přežila. Teď se pomalu zotavuje, ale měla chvíle, kdy jsme nevěděli, jestli to zvládne. Víte, mluvte o nejistotě a nestálosti. Myslím tím, že si myslím, že velká část medicíny je nejistota a my se jako profesionálové musíme potýkat s tím, jak tuto nejistotu zvládneme. Nikomu bych to nepřál, ale až když jsem si tím musel projít osobně - víte, nejen profesionálně, s mým vlastním rodinným příslušníkem - to opravdu přijde domů. Je to jako, dobře, bum! Prasklá mozková aneuryzma. Do jedné hodiny bez odezvy. Má nouzovou operaci. přežije. Ale teď je v kómatu. co bude dál? Neexistují žádné okamžité odpovědi.

V jedné temné situaci jsme měli sken. Byl to angiogram, který si nechala udělat, a chtěli jsme na něj získat druhý názor. Zavolal jsem tedy svému příteli, který znal velmi prominentního intervenčního neuroradiologa ve městě. Tak jsme mu poslali tyto filmy - nebo tyto digitalizované obrázky. Odpoledne jsme mu zavolali, když se na něj podíval. Můj bratr s ním telefonoval. Slyšel jsem jen bratrovu stranu toho rozhovoru. Můj bratr je docela stoický chlap, ale na konci toho rozhovoru jen zavěsí a zhroutí se na zem, jen v slzách.

Řekl jsem: „Co se děje?

Řekl, že tento neuroradiolog nám řekl, že se díval na snímky a v jeho očích byla úplná absence perfuze v jedné oblasti mozku mé matky, v oblasti mostu. A řekl nám, podle jeho názoru, i kdyby moje máma přežila, bude v podstatě jako Šípková Růženka. Nemohla by se hýbat a nakonec by většinou spala. Ve chvílích, kdy by se mohla probudit, by se nemohla pohnout. A pak by zase usnula. Tento muž řekl, že to tak bude po zbytek jejích dnů.

Takže myslím, zhroutil jsem se spolu s mým bratrem. Je to jen jako, co teď děláš? Jak to přejdeš?

V naší vlastní nemocnici byl velmi důvěryhodný radiolog, který je jako starý radiolog, chlap ze staré školy, který znal mého tátu více než 25 let v této nemocnici. Tohle byla naše nemocnice. Byli jsme tam jako rodina. Zavolal jsem mu a byl to trochu bizarní rozhovor, protože jsem věděl, že už mluvil s radiologem, se kterým jsme mluvili po telefonu, od kterého jsme dostali druhý názor. Takže jsem věděl, že náš místní, starý radiolog, ví, co už řekl. Nechtěl mi to říct, ale už jsem věděl, že spolu ten rozhovor vedli. A v slzách jsem se zeptal, o co jsme všichni jako lékaři někdy dříve nebo později požádáni. Ale teď to bylo velmi doslovné.

Zeptal jsem se ho: "Kdyby tohle byla tvoje máma, co bys dělal? Co děláš?"

A nikdy nezapomenu, jak se s tím vypořádal. Odmlčel se, nechal se mnou místo a řekl: "Tvoje máma má tvář anděla a ty víš, že jsi hodné dítě." Rád mi říká dítě. "Protože jsi hodné dítě. Udělal bych to. Udělal bych tento postup."

Existoval postup, na který měl technické dovednosti, ale nikdy to neudělal. Tak jsme se dohadovali, jestli by moje máma měla tento zákrok podstoupit. Takže na to jsem se ho zeptal, řekl jsem: "Udělal bys to, kdyby to byla tvoje máma?" A on řekl, udělal bych to, kdyby to byla moje máma, udělal bych to. Chci to pro tebe udělat, protože jsi hodné dítě a chci poctít tvého otce."

Víš, v tu chvíli mi pomohl. Pomohl mi a co se týče tématu léčení vs. hojení, udělal postup. Mohl bych říct, že z lékařského hlediska to pravděpodobně nic nedělalo. Pouhý akt, kdy se zastavil, přemýšlel a podal toto ošetření – nebylo to o konkrétním ošetření, které provedl (což udělal, a měl na to technické dovednosti). Prostě nás držel. Držel nás a to bylo léčení, které jsme potřebovali, abychom se dostali přes ten temný okamžik.

Časem se máma vzpamatovala. Stále nechodí, ale je vzhůru a ve střehu a mluví s námi. Může držet naše děti, svá vnoučata.

V tu chvíli jsem viděl – s tímto radiologem, s tímto darem z nebes lidské bytosti – sílu prostě udržet prostor, bez ohledu na to, co se nakonec rozhodne. Byl to pro mě tak dojemný okamžik. A teď to beru do svých vlastních interakcí s pacienty, které to vidím. Byl to jen dárek.