Vytvořte Si Svou Budoucnost

Jack Healey, bývalý františkánský kněz a bývalý šéf Amnesty International-USA, je průkopníkem využití hudebního aktivismu k exponenciálnímu zvýšení viditelnosti lidských práv a inspiraci k nenásilným akcím mladých lidí. Jack, kterého deník US News and World Report nazval „Mr. Human Rights“, během své 60leté kariéry „pomohl přesunout téma lidských práv od uzavřených diplomatických jednání k širokému povědomí, veřejné debatě a přímým občanským akcím“. Už v raném věku, kdy byl ředitelem Mírových sborů v Jižní Africe během boje za svobodu, si všiml síly hudby inspirovat a galvanizovat a později propojil umění a aktivismus tím, že zapojil špičkové hudební hvězdy do aktivizace občanů proti útlaku všude na světě. Od roku 1994 si Jack splnil svůj sen o vytvoření a vedení „jednočlenné organizace, která by mohla být efektivní jako středně velká skupina pro lidská práva s mnohem menšími penězi“ se sídlem ve Washingtonu, D.C. Human Rights Action Center. Následuje několik úryvků z jeho pamětí„Create Your Future“ (Vytvořte si svou budoucnost).

Měl jsem štěstí a věděl jsem to už v raném věku. Lidé zvenčí by to na první pohled nepochopili – byl jsem nejmladší z jedenácti dětí, vychrtlý a na jedno oko téměř slepý. Můj otec zemřel při hrozné tramvajové nehodě, když mi byly dva roky, a naším jediným příjmem po celá léta byl malý měsíční šek, který nám chodil do schránky díky nedávno vytvořenému fondu sociálního zabezpečení, který založil FDR. Ale věděl jsem, že mám štěstí. Vychovala mě matka, která mi dala hlas.

Mary Olivia Gaughan byla tichá, krásná žena s nádhernou tváří. Byla jemná a pohodová. Její povahou byl klid a mír. Nic ji neohrozilo v podstatných věcech: v jejím Bohu, v její víře, v její víře v náš lid, v její víře v naši potřebu přežít a prosperovat. Vždycky byla dobrá, vždycky jednoduchá a neustálé soustředění bylo středem jejího života a lásek. Tato jednoduchost i teď třese mým nedokonalým mým já. Tajně jsem jí tyto ctnosti záviděla. Nikdo z nás se v její blízkosti nemohl chovat špatně. Nevíme, jak se to stalo, ale všichni jsme se chovali slušně, alespoň dokud jsme se od ní nedostali pryč.

Pod jejím klidem a pohodou se moje matka vyznačovala ocelovou, vzácnou houževnatostí. „Když tě někdo strčí, ty se mu postavíš zpátky,“ říkala. „Nejsi můj kluk, když se nepostavíš zpátky.“ Takže když mě někdo strčil, byl zatraceně rychle odstrčen. Byl to dobrý trénink, který mě připravil na život. Často mi říkala, že mě na tento svět nepřivedla jen proto, abych přežil, ale abych něco dokázal.

V roce 1952, když mi bylo čtrnáct let, jsem ve škole vyhrál v tombole 500 dolarů a peníze domů přinesla moje sestra Naomi.

„Vyhráli jsme 500 dolarů!“ prohlásila Naomi.

„Jé, dobře,“ odpověděla moje matka. Popadla klobouk, nasadila si ho na hlavu a oznámila: „Jedeme na Floridu.“

Toho dne jsem zjistila, že moje matka je nomádka – prostě nikdy neměla možnost nikam jet. Takže my čtyři, co jsme byli stále doma – matka, Naomi, Mike a já – jsme naskočili do Naomiina auta a jen tak jsme jeli na Floridu. Nemyslela na zavazadla, mapy ani na cokoli jiného. Motely a restaurace pro nás byly samozřejmě příliš drahé. Místo toho jsme jedli jablka a pomeranče a zastavovali se v mennonitských barech.

Po sedmi letech, které jsme strávili v autě, jsme se konečně dostali na Floridu. S bratrem Mikem jsme se těšili na pláž, když se maminka zeptala: „Kde je kostel?“

„Ale ne,“ zasténali jsme si potichu. „Právě jsme dorazili na pláž a hledáme kostel!“

Katolickou Floridu jsme nenašli. Hledali jsme ji celé hodiny. Konečně jsme zahlédli kostel a ona samozřejmě chtěla zůstat v docházkové vzdálenosti od něj, který byl asi sedmdesát pět mil od oceánu. Ale její vláda byla: Bůh nejdřív, zábava pak až potom .

U matky byla vždycky církev na prvním místě, všechno ostatní až na druhém. Bůh je tu a pak my taky. Takový byl řád věcí a tím to skončilo . Její Bůh byl irský Bůh, který poskytoval zvláštní ochranu vdovám, sirotkům, dělníkům a chudým. Nikdo se neměl nikomu posmívat, obzvlášť dětem se skutečnými problémy. Pro ně to byly zvláštní modlitby ke zvláštním svatým. V katolicismu je spousta „zvláštních“ modliteb a ona je všechny prosila za všechny naše duše.

Její katolicismus byl magický. Byl jemný a zahrnoval všechny. U matky jsem se o náboženství – skutečném náboženství – dozvěděla víc než za všechna léta v semináři a klášteře. Její víra se dotýkala univerzálností, ne bigotnosti, rozporů a hněvu. Připravila mě na odlišnosti a vštípila mi zvědavost, která nikdy nepřestala. Lidé byli lidé a tím to skončilo , s připomínkou, že někteří Irové byli ti nejhorší.

Na nedělní mši jsme vždycky chodili včas. Nikdy jsme ji nezmeškali, nikdy. Jednu neděli přišla v Pittsburghu ledová bouře a město se zastavilo. Všechno bylo pokryté ledem. Mysleli jsme si, že nás Bůh pustí z kostela. A Bůh by to udělal, ale ne moje matka. Do kostela jsme ji šoupali na saních a všichni jsme klouzali a klouzali a padali za ní. Nejdřív Bůh, pak zábava.

Katolicismus mé matky mě dovedl do semináře a k tomu, že jsem se stal knězem. Tyto roky ji povzbudily; třináct let mi psala každý den dopis. V roce 1966 jsem byl vysvěcen. Dělal jsem pro ni svou práci a tímto úsilím jsem si poskytl vzdělání, výcvik a soustředění, které jsem později potřeboval.

Jednou jsem se jí zeptal, jestli se někdy bojí.

„Běsala jsem tu noc, když jsem po pohřbu tvého otce vzhlédla a uviděla dvaadvacet očí, jak na mě zírají,“ řekla, „a pak jsem si uvědomila, že mám práci, kterou musím udělat, a prostě jsem šla dál.“

V těžkých letech mého raného dospívání mě pravidelně otravovala tím, že jsem chlap. Nemluvila o macho věcech, ale o pravdě a o tom, že člověk má pomáhat a bojovat za to, čemu věří.

Nakonec jsem se rozzlobeně zeptal: „Kdy už budu muž?“

„Až se naučíš chodit po životních cestách a stezkách,“ řekla, „a naučíš se naslouchat pláči a nářku chudých, tehdy a jen tehdy budeš mužem.“

Panebože, pomyslel jsem si, už se jí nikdy na nic nezeptám.

***

Lidský pokrok – lidská práva – se odehrává v krvi mnoha, mnoha tisíc lidí. Krev musí být prolita – i ta naše. Musíme být pravidelně sráženi a vracet se. To je vše.

Musíme se prostě znovu postavit na nohy a bojovat. Prostě se zvednout. Překonat svou malou depresi, myslet na něco většího než na sebe a vrátit se k tomu.

Vytvoření vlastní budoucnosti není jen možnost; je to zodpovědnost; zodpovědnost, kterou dlužíme sobě, své rodině, své komunitě a našemu světu. Jde o to zbavit se omezení a využít svou sílu, přijmout své strachy a ovládnout svou odvahu. Nietzsche říká: „Odvažte se snít ve velkém a celý vesmír se s vámi spojí, abyste je uskutečnili.“

Nepotřebujete peníze, status ani vzdělání z Ivy League, ale potřebujete vizi, odvahu a ochotu přistupovat k jedné pravdě – jednomu standardu – který je neměnný a neměnný. Touto pravdou je inherentní důstojnost a rovnost každé lidské bytosti. Zde jsem začal a to jsem používal jako základ své práce po celý život. Jediný standard byl mým měřítkem, podle kterého měly být všechny vlády posuzovány v projevech respektu k právům svých občanů.

V dnešní době, když pronáším projev, oslovuji to nejzmatenější dítě v místnosti. Myslím, že ostatní budou v pořádku. Mluvím s nejmenším dítětem, nejméně vzdělaným, nejméně mocným člověkem v místnosti. Říkám jim, že to dokážou, protože jsem to dokázal já. Já jsem taky ten zmatený, ztracený a nevzdělaný kluk. Mám v životě všechny tyhle drobnosti. Pokud pochopí, že je předběhl nějaký malý blbec a udělal to, možná jim to dodá odvahu sáhnout po něčem vyšším. Všechno, co potřebujeme, je jeden šampion někde.

Viděl jsem to u Dr. Kinga. Viděl jsem to u Fannie Lou Hamerové. Viděl jsem to u Mandely. Viděl jsem to všude na světě.

Jeden člověk dokáže zvednout celou tu zatracenou věc. Tak se staňte tím jedním člověkem a zvedněte celou tu zatracenou věc. Jak práce pokračuje, vzpomínám si na poslední slova mé kamarádky Fannie Lou Hamerové, když mi řekla, že umírá: „A ty,“ řekla, „pokračuj dál... nepřestávej, dokud se ke mně nepřipojíš.“

***

Pro více inspirace se připojte k sobotnímu Awakin Callu s Jackem Healeym. Více informací a informace k potvrzení účasti zde.