Rozbalování dárku Z Doby před 21 Lety

Když jsem uklízela komodu, našla jsem malý ručně tkaný váček v červené, modré a zelené barvě se stříbrným zipem nahoře. Dala mi ho paní Maciasová, učitelka angličtiny, kterou jsem měla v posledním ročníku na střední škole, patnáct let předtím, než jsem navštívila Guatemalu, zemi, kde byl vyroben. Pamatuji si, jak jsem každý den seděla u stolu paní Maciasové na pravé straně učebny, poblíž mé nejlepší kamarádky Tii. Obě jsme ji bombardovaly otázkami o životě a všem, co je pro teenagera důležité. Ochotně se s námi zapojila do mnoha rozhovorů.

Jednoho dne vytáhla ze svého stolu malou tkanou taštičku, přešla k mému stolu a zeptala se mě, jestli se mi líbí. Řekl jsem jí, že je krásná. A ona řekla: „Je pro tebe.“ Mám ji už 21 let. Někdy na ni zapomenu, ale často si najde cestu zpět do mé kabelky, kde uchovává drobnosti nezbytnosti pro život. Nikdy jsem o ní moc nepřemýšlel, a přesto jsem se jí nikdy nezbavil ve stáří, i když se nehodí k absolutně ničemu jinému, co mám.

Když si můj manžel Nipun všiml, že si při úklidu nedávám do hromádky sbírek dobročinných potřeb starou, obnošenou malou tašku, pomyslel si, že je to od učitele velmi ohleduplné – a neobvyklé – gesto. „Proč si myslíš, že ti ho dala?“ zeptal se. Ta otázka mě trochu zmátla. Nějak mě tahle myšlenka nikdy nenapadla. „Proč si myslíš, že ti ho dala ona a ne někdo jiný?“ zeptal se znovu. Střední škola nebyla dobou, kdy bych se cítila nějak výjimečná nebo jedinečná, takže to tak nebylo. Beze slov jsem vlastně neměla odpověď.

Když jsem nedávno mluvila s kamarádkou, která učí na střední škole, napadlo mě, že paní Maciasová dokáže vidět daleko za čas, který s ní sdílím. Věděla, že moje rodina emigrovala do Států podobně jako ta její. Jsem si jistá, že si všimla, že mám jen pár párů oblečení, které jsem střídala. Slečna Maciasová byla typ ženy, která se velmi zajímala o svůj šatník, vždycky si sladila boty a sukně a vždycky si upravovala vlasy a nehty. Pamatuji si, jak jsem se jí jednou v pubertě zeptala, proč to vždycky dělá stejně. Ukázalo se, že paní Maciasová měla velmi skromné ​​vychování a teď, když si mohla dovolit jen pár jednoduchých radostí, se rozhodla jít do toho naplno, jen proto, že mohla. Její příběh a způsob, jakým se chovala, mohly být semínkem sebevědomí, které mě inspirovalo k tomu, abych byla jako žena nezávislá. Tím, že mi dala tento malý dar, mi připomněla do života – abych nebrala věci jako samozřejmost, abych žila podle svých ideálů a abych se dělila.

Jen pomyšlení na paní Maciasovou ve mně zanechává nostalgický pocit vděčnosti. A nutí mě přemýšlet, kolik vlivů jsem v životě měla, které si nikdy plně neuvědomuji. Učitelé, kteří mě viděli, když jsem chtěla být neviditelná, a kteří ve mě věřili, když jsem se bála mluvit před třídou. Tety a strýcové, kteří mě milovali, i když jsem jim nic na oplátku nedávala, příliš pohlcená dospíváním a vlastním životem. Sourozenci, kteří mě milovali, bez ohledu na to, jak moc jsem na ně byla přísná. Skvělí přátelé, které jsem měla a kteří mi mohli zvedat hovory ve 2 hodiny ráno a jejichž hovory jsem zvedala kdykoli. Šéfové, kteří si udělali čas, aby mě naučili, co věděli. Starší lidé po celý život, kteří se naučili milovat bezpodmínečně, což je možná ta nejkrásnější věc, kterou může mít kdokoli tu čest vidět. Mniši a moudří lidé, se kterými jsem měla to štěstí trávit čas a jejichž vhledy slouží jako ukazatele cesty, kterou se vydat.

Myslím, že nás všechny skutečně vychovala nějaká vesnice. Jak moje šestiletá neteř z celého srdce věří: „Každý, kdo mě miluje, je moje velká-obrovská-rodina!“ Stejně jako ona i já hluboko v srdci vím, že tohle všechno jsou moji lidé. A stále mě vychovávají mladí i staří.

V duchu svátků chci oslavit celou svou velkou, obrovskou rodinu, která mi ukázala cestu, starala se o mě způsobem, který jim nikdy nebudu moci splatit. Jediné, co mohu udělat, je hluboce se poklonit paní Maciasovým z celého světa, které si nacházejí čas a věnují pozornost potřebám lidí kolem sebe. Možná toto video vystihuje pocity lépe, než dokážou říct má slova: