Než Odejdu

Čas se stáčí k mladému chirurgovi s metastatickou rakovinou plic

V rezidentuře existuje rčení: Dny jsou dlouhé, ale roky krátké. V neurochirurgickém výcviku den obvykle začínal krátce před 6. hodinou ranní a trval až do dokončení operace, což částečně záviselo na tom, jak rychle jste byli na operačním sále.

Čas doma. Dobře strávený čas.

Chirurgické dovednosti rezidenta se posuzují podle jeho techniky a rychlosti. Nesmíte být nedbalí ani pomalí. Pokud od prvního uzavření rány věnujete příliš mnoho času přesnosti, chirurg oznámí: „Vypadá to, že máme v rukou plastického chirurga!“ Nebo řekne: „Chápu vaši strategii – než došijete horní polovinu rány, spodní se zahojí sama. Polovina práce – chytře!“ Vedoucí rezident poradí mladšímu rezidentovi: „Naučte se být rychlí teď – být dobří se naučíte později.“ Všichni neustále sledují hodiny. Kvůli pacientovi: Jak dlouho je pacient v anestezii? Během dlouhých zákroků se mohou poškodit nervy, svaly se mohou rozpadnout, a dokonce i selhat ledviny. Kvůli všem ostatním: V kolik hodin dnes večer odsud vypadneme?

Existují dvě strategie, jak zkrátit čas, podobně jako u želvy a zajíce. Zajíc se pohybuje co nejrychleji, ruce jsou rozmazané, nástroje chrastící a padající na podlahu; kůže se odhrne jako opona, lebeční chlopeň je na podnose, než se kostní prach usadí. Otvor však může být nutné tu a tam o centimetr rozšířit, protože není optimálně umístěn. Želva postupuje záměrně, bez zbytečných pohybů, dvakrát měří, jednou řeže. Žádný krok operace není třeba opakovat; vše probíhá uspořádaně. Pokud zajíc udělá příliš mnoho drobných chyb a musí se neustále přizpůsobovat, želva vyhrává. Pokud želva stráví příliš mnoho času plánováním každého kroku, zajíc vyhrává.

Zábavné na čase na operačním sále, ať už freneticky utíkáte, nebo vytrvale pokračujete, je to, že vůbec nevnímáte, jak plyne. Pokud je nuda, jak tvrdil Heidegger, vědomím plynoucího času, pak je to naopak: Intenzivní soustředění způsobuje, že se ručičky hodin zdají být umístěny libovolně. Dvě hodiny se mohou zdát jako minuta. Jakmile je umístěn poslední steh a rána ovázána, normální čas se náhle restartuje. Téměř slyšíte slyšitelné svištění. Pak si začnete říkat: Jak dlouho to ještě potrvá, než se pacient probudí? Jak dlouho to bude trvat, než začne další případ? Kolik pacientů musím do té doby ošetřit? V kolik hodin se dnes večer dostanu domů?

Až když skončí poslední případ, ucítíte délku dne, tah v kroku. Těch posledních pár administrativních úkolů před odchodem z nemocnice, ať jste stáli jakkoli daleko od poledníku, se zdálo jako kovadliny. Mohly by počkat do zítřka? Ne. Povzdech a Země se dál otáčela zpět ke slunci.

Ale roky, jak jsem slíbil, utekly jako voda. Šest let uběhlo bleskově, ale pak, když jsem se blížil k hlavní rezidentuře, objevila se u mě klasická souhvězdí symptomů – úbytek hmotnosti, horečky, noční pocení, neustálé bolesti zad, kašel – což naznačovalo rychle potvrzenou diagnózu: metastatická rakovina plic. Soukolí času se zastavilo. I když jsem díky léčbě dokázal do konce rezidentury dotáhnout do patologie, došlo ke recidivě, podstoupil jsem chemoterapii a vydržel jsem dlouhou hospitalizaci.

Z nemocnice jsem vyšel oslabený, s tenkými končetinami a prořídlými vlasy. Nyní, když jsem nebyl schopen pracovat, jsem byl ponechán doma na rekonvalescenci. Vstávání ze židle nebo zvedání sklenice vody vyžadovalo soustředění a úsilí. Pokud se čas prodlužuje, když se člověk pohybuje vysokou rychlostí, zkracuje se, když se téměř nehýbe? Musí: Den se značně zkrátil. Celodenní aktivitou mohla být návštěva lékaře nebo návštěva přítele. Zbytek času byl odpočinek.

Protože se jeden den od druhého jen málo lišil, čas se začal jevit jako statický. V angličtině používáme slovo čas různými způsoby, „the time is 2:45“ versus „I'm going through a teach time“. Čas se začal jevit méně jako tikající hodiny a více jako stav bytí. Usadila se malátnost. Když jsem se soustředil na operační sál, poloha ručiček hodin se mohla zdát libovolná, ale nikdy ne bezvýznamná. Denní doba teď nic neznamenala, den v týdnu už o moc víc.

Paul Kalanithi si užívá chvíle se svou dcerou Cady.

Časování sloves se zmatilo. Která z nich byla správná? „Jsem neurochirurg“, „Byl jsem neurochirurg“, „Byl jsem neurochirurgem už dříve a budu jím znovu“? Graham Greene měl pocit, že život byl prožit v prvních 20 letech a zbytek byl jen zamyšlením. V jakém čase jsem žil? Pokročil jsem, jako vyhořelá Greeneova postava, za přítomný čas a do předminulostního času? Budoucí čas se zdál prázdný a na rtech ostatních až drásavý. Nedávno jsem oslavil své 15. výročí srazu absolventů vysoké školy; zdálo se mi neslušné reagovat na rozlučkové sliby starých přátel „Uvidíme se 25.!“ slovy „Asi ne!“.

Přesto v našem domě panuje dynamika. Naše dcera se narodila několik dní poté, co mě propustili z nemocnice. Týden co týden rozkvétá: první dotek, první úsměv, první smích. Její pediatr pravidelně zaznamenává její růst do grafů, značky jejího pokroku v čase. Obklopuje ji zářivá novost. Zatímco mi sedí v klíně a usmívá se, okouzlena mým neméně melodičným zpěvem, místnost rozzáří záře.

Čas je pro mě dvousečný: Každý den mě přibližuje od dna mé poslední recidivy rakoviny, ale také mě každý den přibližuje k další recidivě rakoviny – a nakonec ke smrti. Možná později, než si myslím, ale rozhodně dříve, než si přeji. Představuji si, že na toto uvědomění existují dvě reakce. Nejzřejmější by mohl být impuls k frenetické aktivitě: „žít život naplno“, cestovat, večeřet, dosáhnout řady zanedbaných ambicí. Součástí krutosti rakoviny však není jen to, že omezuje váš čas, ale také omezuje vaši energii a výrazně snižuje množství, které dokážete do dne vměstnat. Je to unavený zajíc, který teď závodí. Ale i kdybych měl energii, dávám přednost přístupu, který je spíše želví. Prudce se snažím, přemýšlím, někdy prostě vytrvám.

Každý podléhá konečnosti. Mám podezření, že nejsem jediný, kdo dosáhne tohoto stavu plusperfekta. Většina ambicí je buď dosažena, nebo opuštěna; ať tak či onak, patří minulosti. Budoucnost se místo žebříku k životním cílům zplošťuje do věčné přítomnosti. Peníze, postavení, všechny marnivosti, které popsal kazatel Kazatel, vzbuzují tak malý zájem: vskutku honba za větrem.

Přesto jednu věc jí o budoucnost připravit nelze: mou dceru Cady. Doufám, že budu žít dostatečně dlouho, aby si na mě alespoň trochu vzpomněla. Slova mají dlouhověkost, kterou já ne. Myslela jsem si, že jí můžu zanechat sérii dopisů – ale co by v nich doopravdy stálo? Nevím, jaká tahle dívka bude, až jí bude patnáct; ani nevím, jestli si přijme přezdívku, kterou jsme jí dali. Této holčičce, která je celá budoucnost, krátce se prolíná se mnou, jejíž život, s výjimkou nepravděpodobného, ​​je téměř minulostí, se dá říct snad jen jedna věc.

To poselství je jednoduché: Až přijdete do jednoho z mnoha životních okamžiků, kdy se musíte zúčtovat, podat účetní knihu o tom, co jste byli, co jste udělali a co jste pro svět znamenali, prosím, nezapomínejte, že jste naplnili dny umírajícího muže nasycenou radostí, radostí, kterou jsem v předchozích letech neznal, radostí, která nehladoví po stále větším, ale odpočívá a je uspokojena. V této době, právě teď, je to nesmírná věc.