Ani Choying Drolma Byla 7. června 2017 Hostem Kruhu probuzení Servicespac

transplantace ledvin od lidí, kteří zemřeli při nehodách nebo jimž došlo k mozkové smrti. To bylo možné pouze díky laboratoři, kterou jsme zřídili v naší nemocnici – jediné laboratoři v Nepálu, která dokáže provádět tento konkrétní druh testu. Takže se cítím opravdu požehnaný.

Mám pocit, že zážitky jako nemoc, těžkosti a bolest mohou být požehnáním v přestrojení, pokud se je jen naučíme správně vnímat. Když jsem se nemohla učit, rozvinula jsem si touhu vzdělávat další děti a radost, kterou mám z toho, když vidím, jak se tyto děti vzdělávají, je úžasná. A protože jsem zažila domácí násilí, dokážu se dnes ztotožnit s bolestí a těžkostmi žen, které domácím násilím trpí, a mohu těmto lidem nějak pomoci a cítím se z toho tak dobře. Protože moje matka trpěla selháním ledvin, chápu těžkosti lidí s tímto druhem onemocnění a dokázala jsem vybudovat zařízení, která jim pomohou.

Příliš mnoho potěšení vás izoluje a stáváte se osamělými. Když máte bolest a těžkosti, spojuje vás to s lidmi všude kolem vás. Někdy je to úžasné, ale nechci si přát, aby lidé trpěli. Doufám, že jsem toho moc nenamluvil.

Nipun: Ne, to je skvělé. Jen bych rád znal jméno tvého gurua.

Ani: Ano. Můj učitel se jmenuje Jeho Eminence Tulku Urgyen Rinpočhe. Ve skutečnosti patří k oběma tradicím, Kagjü i Nyingma.

Otázka: Dlouho jste žil v Nepálu a pak jste přišel do Ameriky. Zajímalo by mě, co vás nejvíce překvapilo na lidech žijících v Americe nebo v jiných rozvinutých zemích? Jsou na správné cestě?

Ani: Kdo jsem, abych soudila? Nejsem v pozici, abych soudila něčí životní styl, ale co mě nejvíc překvapilo, bylo, jak se po mém příjezdu do Ameriky všechno točilo kolem mačkání tlačítka. A všichni lidé se zdají být tak zaneprázdnění. Říkají: „Jsem zaneprázdněný, jsem zaneprázdněný, jsem zaneprázdněný. Jsem tak zaneprázdněný.“

Nipun: To je 98 % lidí tady. [smích z publika]

Ani: No, nejvtipnější věc, na kterou si vzpomínám, je, že než jsem odjela do Ameriky, starší syn mé učitelky se mě zeptal: „Takže jedeš do Ameriky?“

Řekl jsem: „Ano, tak mi prosím požehnej.“

Řekl: „Jen buďte opatrní. V Americe žijí velmi zajímaví lidé.“

Byl jsem zvědavý a zeptal jsem se ho: „Proč to říkáš?“ Jeho odpověď si pamatuji velmi jasně. Je velmi vtipný a hodně lidí rozesměje.

Řekl: „Lidé v Americe rádi trpí, než utrpení přijde.“

Otázka: Existuje nějaká kniha o vašem guruovi?

Ani: Ano, mnoho knih z nakladatelství Rangjung Yeshe: Duhová malba , Taková, jaká je , Planoucí nádhera .

Nipun: A máte knihu s názvem Zpívání pro svobodu.

Ani: Ano.

Nipun: Můžete se s námi trochu podělit o samotný název?

Ani: Řekla bych, že by si tuto knihu neměli pořídit intelektuálové. Je to jen jednoduchý příběh dívky, která se rozhodla ve svém životě netrpět. Hledá alternativu – transformaci. Důvod, proč jsem ji nazvala „Zpívání pro svobodu“, byl kvůli cestě, kterou jsem podnikla, abych se osvobodila od vlastního hněvu vůči společnosti – zejména vůči mužům. Frustrace a nenávist, která ve mně rostla a spalovala mě, byl můj vlastní boj o osvobození se. Nevím, kolik svobody jsem dokázala přinést ostatním, ale tohle byla moje cesta ke svobodě.

Prostřednictvím zpěvu jako duchovní praxe, meditační praxe, dopadu na ty, kteří můj zpěv poslouchají, a zdrojů, které generoval na zařízení pro vzdělávání dívek, jsem se začala cítit lehčí a lehčí – měla bych říct, že jsem se cítila naplněnější.

Stále se léčím a osvobozuji. Někteří lidé mají mylnou představu, že oholená hlava nebo červené roucho znamenají, že je někdo zcela osvícený. Věřte mi, nejsou. Podle naší kultury očekáváme, že se nám lidé budou klanět a obětovat nám to nejlepší jídlo. Někdy jsme ale ve větším nebezpečí, že si z nevědomosti vypěstujeme aroganci za to, že jsme někdo, kdo koná dobro. Být jeptiškou znamená zdržovat se zlých skutků, nebo spíše konat ctnostné skutky.

Jeden zážitek mě dojal k hrozné špinavosti. Měli jsme púdžu , velký obřad, a zrovna přijížděla naše sponzorka. S pár kamarádkami jeptiškami jsme se bavily: „Kdo je sponzorem dnešních rituálů púdže ?“ A já jsem pak řekla: „Jo, je to dobrý člověk a dělá dobré obětiny s dobrým jídlem!“

Najednou jsem si pomyslel: „Panebože, co se to děje? Tohle není dobré.“ A na základě této zkušenosti jsem požádal svého textaře, aby napsal píseň o pochopení bezcennosti bohatství a moci. Zřekl jsem se všeho, ale ve jménu zřeknutí se jsem si vypěstoval tolik arogance. Klamal jsem sám sebe.

Tato píseň bude vyjádřením mého vděku vám všem. Je mi velkou ctí být mezi vámi a sdílet s vámi tento okamžik. Zní tedy takto: „Přeji vám vítězství. Přeji vám v životě štěstí, ale ať vaše srdce vždy zůstane něžné. Kéž vaše přání po štěstí je přáním nikomu neublížit ani v nejmenším. Kéž se z vašeho štěstí raduji. Přeji vám v životě vítězství, přeji vám v životě štěstí, ale ať vaše srdce vždy zůstane něžné.“ (zpívá)

Otázka: Jsem potěšen/a, že jsem ve vaší přítomnosti. Mluvil/a jste o lidech a okolnostech, které způsobují trápení a neštěstí. A pak jste řekl/a, že to všechno vám vstoupilo do života jen proto, aby vám sloužilo, nebo k lepšímu. Mohl/a byste se podělit o nějaké myšlenky o tom, jak lze mít vyrovnanost s lidmi nebo okolnostmi, které nám přinášejí utrpení?

Ani: My, lidské bytosti, jsme tak inteligentní, naše analytické schopnosti jsou úžasné. Jsou chvíle, kdy máte velmi silnou touhu osvobodit se od toho dusivého nebo nepříjemného pocitu z toho, že se nacházíte v určitých situacích. Když se pak opravdu pokusíte analyzovat celou situaci, zjistíte, že neexistuje žádná skutečná podstata, na kterou byste se mohli držet. To vám pomůže zeptat se: „Na čem se držím? Co je to, co mi doopravdy způsobuje tento pocit?“

Nejsem v pozici, abych vás naučil přesné metody, jak se osvobodit, protože nejsem kvalifikovaný učitel – stále se učím, ale zklamání je součástí našich životů. Trpíme tím, co nedokážeme přijmout.

Když se začnete hlouběji zabývat příčinami svého utrpení, chcete být schopni najít něco pevného a říct: „To je ono,“ a pak to rozdrtit. Ale nakonec to doopravdy nenajdete. Někdy se kvůli tomu cítím tak hloupě. Takže když cítím, že mě někdo zlobí, snažím se přemýšlet: „Vnímám to správně? Co kdybych byl v kůži toho druhého? Kdybych se na to sám díval takhle, myslel bych si to pořád?“ Snažím se změnit úhel svého myšlení nebo vnímání jakékoli události nebo situace, ve které se nacházím. Opravdu se snažím přemýšlet.

Někdy nenajdete žádné důvody, ale nepříjemné emoce uvnitř stále přetrvávají a je to tak trochu svědivé, jako byste se chtěli škrábat a škrábat, dokud si nevytvoříte vlastní ránu. Pak kvůli té ráně pláčete. Jsme tak zvyklí vyhledávat soucit u druhých lidí. Milujeme, když nám lidé projevují soucit a říkají věci jako: „Ty chudáku, není to tvoje chyba,“ a tak dále. A občas si říkáme: „No a co?“

Když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že každá událost v mém životě měla svůj důvod, ať už mi měla dát znamení, nebo mi pomoci pochopit, co se děje, a přinést nové příležitosti.

Před dvěma lety jsme měli opravdu silné zemětřesení. Všichni si myslí, že zemětřesení jsou ta nejhorší věc, a lidé jsou z toho stále rozrušení. Mnoho lidí bylo traumatizováno, mnoho přišlo o život nebo bylo zraněno a tak dále. Co se stalo, to se stalo. Tyto věci se nedají vzít zpět. Je tu zármutek. To je součást života.

Po zemětřesení jsem měl takovou radost, když jsem viděl, jak taková katastrofální chvíle dokázala v lidských srdcích vyvolat tolik laskavosti a soucitu. Bylo to tak krásné! Normálně byste to v takovém měřítku neviděli. Lidé jsou obvykle zaneprázdněni pobíháním a myslí jen na své vlastní přežití a na to, jak vydělat více peněz pro sebe a své rodiny.

Po zemětřesení se všichni začali chovat, jako by byli všichni členové rodiny. A přesně tohle vlastně sníme zažít i v normálním životě. Musíme se opravdu snažit, abychom si takové chování, pocity a přístup k životu a lidem kolem nás vypěstovali. To samozřejmě neznamená, že jsme nelitovali zranění a ztracených drahocenných životů. Zároveň jsem ale našla tolik příležitostí sloužit. Říkala jsem si: „Páni.“

Předtím jsem neměla odvahu pomyslet na adopci 125 dětí postižených zemětřesením – obětí, které nějakým způsobem přišly o rodiče. S radostí jsem se starala o vzdělávání 80 až 90 dívek. Po zemětřesení jsem s pomocí své malé jeptišky [která je na shromáždění přítomna] sebrala odvahu postarat se o 125 dětí a dát je do internátní školy. A dnes se nám to podařilo.

Každá životní situace nabízí určité příležitosti, kterých se můžete chopit. Neříkám to z intelektuálního hlediska. Prostě jsem to zažil a dokázal jsem to takto přijmout. Udělalo mi to radost, opravdu radost, že jsem tu příležitost měl.

Nipun: Jedna z věcí, která se mi zdá zřejmá už z našich několika málo interakcí, je, že nejste kalkulant. Neptáte se: „Je tohle koncertní sál, nebo je to jen domov?“ Jak zůstáváte věrný této kalkulantské povaze v hudebním světě, kde je to velmi kalkulantské?

Ani: Někdy kalkuluji. Naučila jsem se to. Tohle je jeden z mých prvních zážitků v životě, když jsem poprvé přijela do Ameriky. Pokaždé, než jsem vyšla na pódium, se mě Steve zeptal: „Ani, jsi nervózní?“

Vůbec jsem nebyla nervózní. Ale on se mě pokaždé, než jsme šli na pódium, ptal: „Jsi nervózní?“

Pomalu jsem si začal myslet, že je důležité být nervózní, a tak jsem se naučil být nervózní – ale v dnešní době samozřejmě o něco méně. Záleží na tom, kdo je v publiku. Když jsou tam někteří z mých vážených učitelů, cítím se trochu nervózně – hlavně kvůli naší kultuře. Naši učitelé jsou vždycky velmi vážení a projevují se k nim velmi uctivě. Ale v hledištích jste vždycky na pódiu, které je výš než publikum, a publikum je tam dole a v první řadě jsou někteří z mých mistrů, mých učitelů. Pak si říkám: „Panebože.“ Ano, to mě znervózňuje.

Ale co se týče promyšlených věcí, když Krišna organizoval toto turné, trochu jsem se o něj obával, jestli se mu podaří dobře prodat, nebo jestli přijde o peníze. Cesta sem nás stojí spoustu peněz a samozřejmě je tu určitá částka, kterou musí vybrat, abychom se s ní mohli vrátit domů.

Slyšel jsem, že prodej vstupenek nebyl moc uspokojivý, obzvlášť v San Franciscu. Opravdu jsem nechtěl, aby organizátoři přišli o peníze. V jistém smyslu říkáme: „Peníze nejsou tak důležité.“ Ale peníze někdy důležité jsou. Hrají roli v tom, že přinášejí určité pohodlí nebo zmírňují starosti či obavy. Z toho mám trochu obavy. Z toho důvodu si dělám některé kalkulace. Když mám koncerty v asijských zemích, jsem tak uvolněný – nemusím se o nic starat. Ale tady v Americe kalkulace funguje.

Otázka: Položili jste si někdy otázku: „Jaký je můj smysl života?“ Jaká byla vaše odpověď?

Ani: Spíše než abych se ptala na sebe, v dnešní době častěji prožívám hlubokou vděčnost za život – za to, co bylo, co je v mém životě – a za to, co je na cestě. Jsem tak vděčná, že jsem si dokázala vypěstovat takové vnímání života, které mi přináší více radosti než zklamání. Vím, že je možné přinést si radost i pouhými malými změnami nebo úpravami úhlu vnímání.

Někdy, kvůli nějakému zvyku v našem životě, nejsme schopni okamžitě správně vnímat. Ale pak si pomyslím: „Možná by to mohl být lepší úhel pohledu.“ Když se o to pokusím, výsledky jsou mnohem lepší. Jsem za tuto schopnost velmi vděčný.

Když vidím úsměvy na tvářích lidí poté, co jim zazpívám, cítím se užitečná – moje existence na tomto světě má smysl. Dává mi to úžasný pocit radosti, prostě ten pocit, že jsem užitečná. Ve skutečnosti si nekladu otázku, co přesně mám dělat, kolik bych toho měla dělat nebo jak dlouho.

Život je velmi pomíjivý. Jen z jednoho zemětřesení vidím, že jakýkoli okamžik může být náš poslední. Můj učitel říká: „Náš život je jako malá lampička ve větru. Vždycky hrozí, že kdykoli zhasne.“ Snažím se soustředit spíše na to, co můžu udělat, než na to, kolik, jak dlouho nebo v jakém rozsahu jsem schopen udělat.

Otázka: Mluvil jste o duchovním egu – o aroganci, která se čas od času vkrádá. Používáte nějaké specifické postupy, které používáte k práci s ním, kromě toho, že si ho jen všimnete, když se objeví, a upozorníte na něj?

Nipun: Můžeme teď mít další otázku? První otázka se týkala konkrétních praktik.

Otázka: Cítím se tak požehnaný. Pocházím z Číny a toto je moje první cesta do USA, teprve druhý den. Zajímá mě, co jste zažil, když začaly chodit peníze. Způsobilo vám přijímání peněz nějaké emocionální rozrušení nebo potíže? Jak jste se s tím vypořádal?

Ani: Jsem ráda, že tu vidím čínského bratra, protože v dnešní době hodně cestuji do Číny a pohostinnost, kterou zažívám v Číně, nikde jinde není taková. Každý den se cítím, jako bych měla narozeniny. Takže jsem opravdu vděčná. A otázka dříve zněla...

Nipun: První otázka se týkala praktik a druhá vztahu k penězům.

Ani: V počátečních fázích jsem byla šťastná, že mám peníze, protože jsem věděla, kam je potřebuji použít. Ale nejmatoucí a nejobtížnější věc, se kterou se musím vypořádat, jsou banky a daně. To je nad mé schopnosti chápat. A pak je tu internetové bankovnictví. V tom jsem opravdu špatná. Někdy mi banka zavolá a řekne: „Chtěla byste investovat své peníze?“

Říkám: „Nevím, těmto věcem nerozumím.“

Říkají: „Vaše peníze tam jen tak leží. Musíte investovat!“

Říkám: „Dobře, co to přesně znamená?“ To jen vnáší další zmatek.

Jsem opravdu šťastný, když mám peníze, které můžu dát nemocnici nebo koupit věci pro školu a děti. Momentálně sháním notebook pro své tři studenty, kteří se stávají tibetskými lékaři. Na mém posledním setkání s těmito studenty jsem se zeptal: „Co potřebujete?“ A oni řekli: „Pomohlo by nám, kdybychom měli notebook, abychom si mohli zapisovat byliny, obrázky a tak dále.“ Řekl jsem: „Dobře, přinesu vám notebook.“

A taky si musím koupit iPhone. Minulý měsíc mi zavolal lékař, se kterým jsem založila nemocniční projekt, a řekl: „Ani, gratuluji! Podařilo se nám založit kategorii dárců.“

To znamenalo, že jeden pacient s mozkovou smrtí mohl darovat dvě ledviny, čímž se snížila potřeba živých dárců. Mohlo by to také znamenat, že by se snížil nelegální obchod s lidskými orgány. A v procesu zpracování vždy dáváme přednost ženám, protože ženy se musí starat o děti, takže je třeba je zachránit jako první. To neznamená, že na muže myslíme méně. Ale stále si myslím, že ženy potřebují více pomoci.

Když jsem se tuhle zprávu dozvěděla, byla jsem tak šťastná, že jsem chtěla doktora pevně obejmout a říct: „Pane doktore, chci vám dát dárek. Co nejvíc potřebujete?“

Řekl: „Potřebuji iPhone.“

Takže k naplnění takových věcí jsou peníze úžasné.

Otázka: Jaké praktiky byste doporučili běžným lidem?

Ani: Jak jsem se vypořádala s věcmi, kterým jsem musela čelit? O to se chci podělit. Byla doba, kdy jsem se cítila rozptýlená. Zažila jsem, že jsem byla unesena. Víte, když jste neustále hýčkáni, obdivováni a chváleni, jsou chvíle, kdy si opravdu začnete věřit: „Jsem opravdu něco.“ Myslím, že tyto chvíle jsou přirozené. Ale když mi na mysl přijde můj učitel, mé srdce se pokorí. Je velmi vážený, guru guruů – mahaguru. Jako vysoce respektovaný mistr se od něj lidé chodili učit a padali před ním na zem. Ale on vždycky říkal: „Prosím vás, nemusíte se klanět. Jsem jen starý muž.“

Když o těchto věcech přemýšlím, pociťuji opravdovou pokoru. Čím jsem starší a moudřejší, tím více v sobě cítím jeho přítomnost. V každé krásné melodii, kterou si broukám, cítím jeho přítomnost. V každé laskavé myšlence, která mi přijde na mysl, cítím jeho přítomnost. V každém laskavém slově, které vědomě pronáším, cítím jeho přítomnost. Jsou chvíle, kdy mi chybí, ale když se nad tím dokážu zamyslet, vidím, že se ode mě nikdy neoddělil. Každé laskavé slovo, každá laskavá myšlenka, každá laskavá melodie v mém životě není nic jiného než jeho přítomnost a jeho požehnání. A jsem si jistý, že to je to, co dokážu lidem vštípit – ten přenos. To je to, co se skrze mě přenáší na lidi, kteří poslouchají mou hudbu a kteří cítí pozitivní energii a auru, která je uklidňuje nebo jim dělá dobře. Není to nic ode mě, ale jeho požehnání. Raduji se, že se mohu o jeho požehnání podělit s čím dál více lidmi po celém světě. Cítím se proto tak šťastný, že mohu něco takového zažít.

Obecně platí, že praxe všímavosti je skutečným protilékem na naši aroganci. Ale pro mě je myšlení na mého učitele nejlepším lékem – mým lékem proti bolesti.