Ochotný Nechat Se Oslnit

Upadl jsem do propadu. Ztratil jsem motivaci a dynamiku, trávil jsem spoustu času v tričku a pyžamových kalhotách, neobtěžoval jsem se česat si vlasy a snědl jsem strašně moc zmrzliny, což vlastně nepomáhá. Pravděpodobně to mělo hodně společného s počasím – měli jsme dny a dny šedi a mrholení. Monte byl venku doslova na kolenou kvůli nekonečné demolici a opravě shnilé paluby a stropu, naši přátelé od vedle se stěhují pryč, řada výdajů mě finančně zneklidnila. Ale také, jako obvykle, zprávy ze světa nejsou zrovna příjemné. A duchové mé minulosti byli obzvláště hluční a neklidní.

Ale řídil jsem se vlastní radou a vystrčil jsem se ven během útlumu počasí a rozpoutal se průvod slastí. Obloha se uspořádala do vrstev šedé a bílé nad temným mořem a přes mýtinu v mracích se leskl ostrov Santa Rosa... na jeho březích jsem viděl pruhy bílého písku. Na sloup přistál sup a široce roztáhl křídla, aby vyschl. Sesbíral jsem ze země pomeranče s dešťovými korálky a všiml jsem si, že naši malou švestku zdobí vylétající ovoce.

Snad nejchytřejší věc, kterou jsem udělal, bylo navštívit svého Bestie v Los Alamos začátkem týdne. Cítil jsem se lépe, jakmile přišla ke dveřím. Seděli jsme u jejího stolu a obědvali na čínských talířích a bylo to jako odpočívat v roce 1910. Dokonce jsme usrkávali čaj z přepychových šálků a samozřejmě jsme si povídali o všem, tak jak to děláme, a našli jsme obživu, vzájemnou obživu. Moje Bestie také nezačínala snadno, ale podlost ji nedělala zlou a nedostatek peněz ji nedělal chamtivou a nespravedlnost ji prostě přiměla pracovat pro to, co je správné. Je odvážná a milá, spolucestující. Upevnili jsme svůj zmatek a narazili na odpovědi a nakonec to všechno přerostlo v úžas a vděčnost. Poslala mě domů s bochníkem chleba a vůní růží v hlavě.

Druhý den jsem jel do kanceláře ranče, abych pomohl sečíst hlasovací lístky ve zvláštních volbách našeho společenství vlastníků domů. Slyšel jsem, jak někdo volá mé jméno, když jsem sesedl ze svého věrného oře...dobře...když jsem se vymanévroval ze svého vratkého malého auta. Byl to George, příjemný chlapík, který zde pracuje, stará se o stromy a pozemky a provádí údržbu.

"Počasí se mění," řekl jsem mu místo ahoj. "Zdá se, že vše čeká a posouvá se. Nevím, co se děje, Georgi."

George se opřel o lopatu s hlavou opřenou o oblohu. "Někdy mi změna připadá jako nepohodlí," řekl a znělo to jako guru. "A pak v určitém okamžiku dosáhne crescenda a stane se z toho něco dobrého a nezbytného. Růst. Takto rosteme."

Upřímně, to je skoro přesná citace. Dokonce použil slovo „crescendo“. Všude číhají filozofové.

Pak jsem prošel zbytky sto let starého sadu k historickému domu, kde se měly sčítat hlasovací lístky. Otevřeli jsme obálky obsahující útržky papíru, každý bezejmenný a tajný, a nahlas přečetli hlasy dvěma dalším občanským dobrovolníkům, kteří pečlivě sčítali hlasy. To byla skutečná demokracie v praxi. Místní komunita. Je to ten druh věcí, ze kterých se mi točí hlava a jsem vděčný.

Poté – mluvíme o filozofech – jsem se rozhodl navštívit svého přítele Aristotela, který žije v domě na kopci na západním konci ranče. Ochutnali jsme různé druhy sušenek a usrkávali zelený čaj bez kofeinu a ventilovali jsme, kysali a rhapsodizovali, jak jsme náchylní. Většinou kvetched, pokud je pravda.

Aristotelovi právě bylo devadesát a já u něj hledám moudrost staršího, ale je příliš skromný, než aby připustil, že nějakou získal. Nějak jsem se přistihl, že mu trochu vyprávím o smutné historii své původní rodiny, o tom, jak hluční dokážou být moji duchové a jak jsou ve mně i teď stále naštvaní a zklamaní. Uvědomuji si, že toto téma se objevuje příliš často – dovedu si představit, že Monte se nudí a je netrpělivý, když už to všechno slyšel mnohokrát. Ale tohle byl nový posluchač. Oddal jsem se tomu vyprávění. Bylo to skoro jako sedět u psychiatra.

Aristoteles byl soucitný, ale trochu zmatený. "Kdy konečně uvěříš, jaký jsi dobrý člověk?" zeptal se.

"S hlasy mrtvých je těžké polemizovat," řekl jsem mu.

"Napadlo tě někdy, že je možná špatně slyšíš?" řekl. "Jejich názory se teď změnily. Musíte naslouchat jinak. Možná vám říkají, abyste si užívali života."

Mohlo by to být? Někdy si to myslím. Proč sakra ne?

Povídali jsme si o přátelství a rodině. Kdo tě zná nejlépe? Kdo vidí vaše současné já nejjasněji? Poslouchejte své přátele.

Ještě lépe, podívejte se ven. Světlo se posouvalo k hranici dne a shluk mraků se otevřel a odhalil v dálce zářící ostrov San Miguel.

Cesta zpět k mému autu byla z kopce, a i když začalo znovu pršet, nevadilo mi to.

Další den jsem viděl na příjezdové cestě skočit horského lva, a to bylo docela vzrušující. Šel jsem se dvěma dobrými přáteli na vyvýšené místo, zatímco se na nebi proháněly velké kypré mraky a světlo a stín si hrály na mozaiku polí a luk pod námi a malovaly je v mnoha odstínech zelené a zlaté. Spočítali jsme, že mezi námi třemi jsme nastřádali 218 let života a žasli jsme nad tím, že jsme kamarádky po desetiletí práce a změn a výchovy dětí a nyní jsme trio babiček. Sedli jsme si na zem a podařilo se nám znovu vstát. Byli jsme za všechno vděční a překvapeni.