
Přibližně v této době dlouhé zimy začínám toužit po jaru. V březnu už mám tendenci trochu otupovat se vůči kráse zimy. I když mé modlitby a meditace udržují mé srdce otevřené pro vděčný pohled na plynutí času a ročních období, většinou si jen přeji, aby už byly chladné dny pryč. Jak země začíná tát, často si přejeme, aby se tento proces urychlil. Toužím po zářivých květinách vlajících v jarním vánku a teplých letních večerech na verandě.
I když je netrpělivost se zimou jen lidská, zastavím se a připomenu si, že je třeba tímto ročním obdobím procházet pomalu. Pokud budeme spěchat se změnou ročních období v přírodě i v našich životech, zjistíme, že nám uniká hranice mezi zimou a jarem a důležité ponaučení, které nám přináší.
Jaký je přirozený účel a symbolika v této době tání? Právě v tomto místě mezi zoufalstvím a nadějí nacházíme krásu tání. Právě tam, kde je v nás Tvůrčí život, nebo chcete-li Bůh, obzvláště silný. Toto je těhotné místo života, kde můžeme ožít v prázdnotě naší touhy po tom, co jsme ztratili a čemu jsme se ještě neotevřeli. Tání je úrodným místem možností. Z pohledu sezóny je to doba, kdy ztvrdlá semena změknou pro klíčení. Stratifikace je zahradnický termín pro proces mrznutí a tání, který semeno opotřebovává a připravuje ho na nový život. Bez tohoto mrznutí a tání embryo semena nepřekoná dormanci a nevyklíčí. Právě tento obtížný proces umírání na staré já způsobuje, že se semeno roztrhne ve skořápce a nutí ho pohybovat se směrem k živinám a světlu. Z této útrapy nakonec pramení krása nového života.
Příběh našich duší se od toho moc neliší. Rádi se cítíme pohodlně a přirozeně se snažíme, aby věci zůstaly stejné. Ale kdybychom zůstali v ideálních, snadných podmínkách, možná bychom měli jen malou motivaci k růstu. Nejde o to, že bychom se měli cítit provinile za to, že hledáme pohodlí; je to jen o tom, že ať se snažíme sebevíc, věci se v průběhu života budou měnit v cyklech pohodlí a nepohodlí. Takhle prostě věci jsou. Obnova je výzvou k „probuzení se z klidu“.
Takže letos v březnu, místo abych se hnal skrz tání, si dám na čas a uvědomím si, že bez ohledu na to, jak hluboký nebo dlouhý je mráz – duchovní nebo materiální – je v tání přítomno Tajemství Tvořivé přítomnosti, které nás volá k novému růstu. Je užitečné si uvědomit, že naše ztvrdlé skořápky se v těžkých věcech, které se dějí, otevírají a že nás to může pohnout k tomu, abychom sáhnuli po duchovních živinách a světle nejhlubší lásky. Pamatujte, že bez ohledu na to, jak dlouho se zdá, že změna v ročních obdobích nebo v sobě samých trvá, přijměte tuto cestu. Nový život přichází.
***
Tři klasické básně, které se ponořují do různých aspektů přechodu ze zimy do jara...
Tání
Viděl jsem, jak civilní slunce suší slzy země –
Její slzy radosti tekly jen rychleji,Rád bych se protáhl u dálnice,
Rozmrazit a stékat s tajícím sněhem,
Které smíchaly duši s tělem s přílivem,
I já mohu protékat póry přírody.
Ale já bohužel ani cinkat nemohu, ani se vztekat,
Jedna jota k posunu vpřed velkého díla Času,
Je na mně poslouchat, zatímco tito pracují na tkalcovském stavu,
Tak bude mé ticho s jejich hudbou zvonit.
- Henry David Thoreau
Než jsi pomyslel/a na jaro
Než jsi pomyslel/a na jaro,
Kromě domněnky,
Vidíš, Bůh žehnej jeho náhlosti,
Chlapík na obloze
nezávislých odstínů,
Trochu opotřebovaný od počasí,
Inspirativní oblečení
Z indigové a hnědé.
S ukázkami písní,
Jako by sis měl/a vybrat,
Diskrétnost v intervalu,
S gay zpožděním jde
K nějakému vyššímu stromu
Bez jediného listu,
A nikomu nekřičí radostí
Ale jeho serafické já!
- Emily Dickinsonová
[sníh taje]
Sníh taje
a vesnice je zaplavená
s dětmi.
-- Kobajaši Issa, přeložil Robert Hass
***
Virginia May Drotar a její manžel Duane Drotar jsou správci a zakladateli Shadowbrooku, začínajícího, transformativního experimentu v budování komunity se sídlem v Ohiu. Shadowbrook je určen pro lidi všech možností a ze všech prostředí, „kde se protíná ticho a stín, vzájemná výměna a znovuzrození spravedlnosti a celostní blaho a služba člověku“. Hlavním záměrem Shadowbrooku, jak ho vidí, je „uspořádat naše specifické dary a odborné znalosti do kolektivní aktivity, která by prospívala jak sobě navzájem, tak i celému světu. Fungovali bychom jako inkubátor i útočiště a zvali bychom ostatní, kteří si přejí v této době sociálního distancování a odloučení přispět ke kolektivnímu experimentu, který odvážně podniká kroky k vytvoření kultury spojení, která nám dosud unikala.“
Ve čtvrtek (dnes!) 25. května v 13:30 PST se připojte k intimnímu setkání s Virginií a Duanem a dozvíte se více o jejich společné cestě, aspiracích a plánech pro Shadowbrook. Potvrďte svou účast a další podrobnosti zde.
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION
9 PAST RESPONSES
Here's to embracing the edge between winter and spring and presence to all it can teach. ♡
"It is this difficult process of dying to the old self which causes the seed to develop cracks in the shell and impels it to move toward nutrients and light. "
I love this line. It is relatable and authentic. I recently started growing tulips in clear jars with river rocks and noticed the cracks in the bulb. My impatience wanting to see the pretty red pedals (symbolizing the coming of spring) is strong but I realize that I should be happy with the crack in the bulb, that it's trying and it longs for the light and nutrients. Not only is this line relatable to plant-life, but also fauna. How many times does a snake shed its skin? A butterfly sheds its cocoon? You need to have darkness to appreciate light, you need to have rain to appreciate the sunshine and it's those in-between times that make the anticipation and the final destination great.
What an inspiring piece. Thank you.
Beautiful!!!
❤️
I Wandered Lonely as a Cloud
By William Wordsworth
I wandered lonely as a cloud
That floats on high o'er vales and hills,
When all at once I saw a crowd,
A host, of golden daffodils;
Beside the lake, beneath the trees,
Fluttering and dancing in the breeze.
Continuous as the stars that shine
And twinkle on the milky way,
They stretched in never-ending line
Along the margin of a bay:
Ten thousand saw I at a glance,
Tossing their heads in sprightly dance.
The waves beside them danced; but they
Out-did the sparkling waves in glee:
A poet could not but be gay,
In such a jocund company:
I gazed—and gazed—but little thought
What wealth the show to me had brought:
For oft, when on my couch I lie
In vacant or in pensive mood,
They flash upon that inward eye
Which is the bliss of solitude;
And then my heart with pleasure fills,
And dances with the daffodils.
Winter Song
I was there
that day when
winter died
and no-one cried
the crows perhaps
who knows
the crows
they know
the daffodils
they swayed
they swayed
upon the grave
the song bird
song
sung the morning
sung the morning long
And I cried
that no-one cries
when winter
dies
Vic needs a Spring antidote.
[in Just-]
By E. E. Cummings
in Just-
spring when the world is mud-
luscious the little
lame balloonman
whistles far and wee
and eddieandbill come
running from marbles and
piracies and it's
spring
when the world is puddle-wonderful
the queer
old balloonman whistles
far and wee
and bettyandisbel come dancing
from hop-scotch and jump-rope and
it's
spring
and
the
goat-footed
balloonMan whistles
far
and
wee
Related
Yes, I love the season when insects come out. When I can perspire and smell like a farm animal. And the aroma of freshly cut grass and exhaust fumes from my lawnmower. I love winter. I'm always saddened to see it fade into Spring.