Moc dobře víš, Bože, že se na tebe zlobím. Jsem neklidný. Neschopný se modlit. Proč nezboříš tu dělicí zeď, která nás odděluje? Necítím od tebe žádnou iniciativu, žádnou pomoc. Cítím jen tu hroznou hroudu doutnajícího hněvu. A vinu, paralyzující vinu. Jak si mám užívat tady luxusu – dostatek jídla, bazén, náš životní styl s koberci a polštáři? Nic z toho není špatné, ale už se nedokážu uvolnit a „smířit se s tím“. Být doma mi nefunguje dobře.
V poslední době se snažím přiznat si bolest, kterou to způsobuje, a postupně to říkám přátelům. Ale kde jsi, Bože? Jsi utěšitelem trpících? Útočištěm chudých? Bože, který byl vždycky se mnou? Nebo jsi Bůh, který vidí, ale nic nedělá? Bůh, který dopouští nemoci, když na léky nejsou peníze. Bůh, který mluví o lásce, ale nechává vládnout krutost. Bůh, který vyzdvihuje laskavost, jen aby se pak díval, jak je drcena za ostnatým drátem. Bůh, který naslouchá modlitbám bohatých křesťanů po celém světě, ale nemění jejich srdce. Bůh, v jehož jménu se vedou války. Bůh, který mlčí uprostřed utrpení. Bůh, který se všem těmto otázkám vyhýbá tím, že ukazuje na kříž.
Který Bůh jsi? A proč neodpovídáš na tyto slzy? Vždycky jsem tě chtěl milovat.
Bůh se rozhodl na mé časové ose nereagovat. Nicméně akt vylití hněvu mi poskytl určitou úlevu, a tak jsem se vrátil do akademické sféry s hněvem doutnajícím na vedlejší koleji. Bůh a já jsme se nyní ocitli v patové situaci.
Pak jsem jednoho dne zažil něco jako bdělý sen. Nemodlil jsem se, ale jen seděl v zahradě poblíž univerzity a přemýšlel o tom chaosu, v němž jsem se cítil tak uvězněný. Aniž bych to chtěl, jsem se náhle ocitl v rozhovoru s Bohem, kterého jsem tolik týdnů odsunul stranou.
„Představte si, že máte bratra, kterého milujete,“ řekl jsem Bohu. „Představte si, že by vás otec zahrnul hojnými dary, ale vašemu bratrovi nedal nic. Dokonce ho zavřel na dvorku a ignoroval ho, nechal mu jen malou kousek zbytků jídla, které by snědl jednou denně.“ Jak dlouho byste si mohli užívat veškerého svého pohodlí a privilegií v domě? Jak dlouho byste mohli vydržet „modlit se za svého bratra“ na dálku? Jak dlouho by to trvalo, než byste začali mít zášť vůči tomuto otci, který údajně miluje všechny své děti, zejména ty chudé?
A kdybyste strávili nějaký čas venku na tom prázdném dvoře se svým bratrem a velmi se k němu sblížili a cítili jeho úzkost z toho, že nemůže nakrmit a obléknout své vlastní děti, a viděli, že – navzdory špatnému zacházení – stále miloval svého otce a prosebně se zeptal: „Co jsem kdy udělal tak, že jsem našeho otce urazil, že se ke mně takto chová?“
Chtěl by ses po tom všem znovu setkat se svým otcem tváří v tvář ve svém pohodlném domě? Nebál by ses, že ho budeš nenávidět?
A k mému velkému překvapení Bůh odpověděl:
Víš, Marilyn, že to tak není, i když chápu, proč se tak cítíš. Mám spoustu dětí. Některé z nich zamkly tvého bratra z domu. Srdcem jsem s ním, ale nechala jsem lidem volnost. Dělají si se mnou, co se jim zlíbí. Víš, láska si nic nevynutí. Jsem ve skutečnosti bezmocná jako kvadruplegik. Obklopují mě prádlem a svíčkami, slavnostními průvody a spoustou květin a zaplavují mě svými modlitbami. Ale kupodivu si jen málo z nich svých bratrů a sester skutečně všímá. I mně to láme srdce.
Jsem rád, že sis jich všiml. Jen do toho, zlob se, ale prosím, nenenáviď mě. Jsem v tom s tebou víc, než si kdy dokážeš uvědomit. A jsem i s tvými bratry a sestrami v táborech, i když jsem obviňován z břemen, která teď nesou. No tak, nech své slzy téct. Podívej, pláču s tebou.
Naše patová situace skončila přesně v tu chvíli, když jsme s Bohem plakali v té berkeleyovské zahradě. Od té chvíle chápu Boha jinak. Ať teologové říkají cokoli o opaku, vězte, že Bůh není Všemohoucí, alespoň ne tak, jak většina z nás chápe moc. Proč ne? Protože ti, kdo milují, nikdy nemají kontrolu nad druhými. Protože láska nás činí naprosto zranitelnými, jak popsal C. S. Lewis ve své knize Čtyři lásky:
Milovat vůbec znamená stát se zranitelným. Milujte cokoli a vaše srdce bude jistě zlomeno a možná i zlomeno. Chcete-li si být jisti, že si ho udržíte neporušené, nesmíte své srdce dát nikomu, ani zvířeti. Pečlivě ho obalte koníčky a malými luxusy; vyhýbejte se všem zapletením; bezpečně ho uzavřete do rakve nebo truhly svého sobectví. Ale v této rakvi – bezpečném, temném, nehybném, bezvzduchovém prostoru – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomným, neproniknutelným, nenapravitelným. Alternativou k tragédii, nebo alespoň k riziku tragédie, je zatracení. Jediné místo mimo Nebe, kde můžete být dokonale v bezpečí před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.
Chesterton měl pravdu. Láska chce být s milovaným. Láska nemůže věci napravit, ale láska vždy klepe a přichází přímo dovnitř, aby byla s milovaným uprostřed jeho utrpení, dokonce i do hlubin pekla. Láska neizoluje ani neizoluje; láska si volí být s ním. Láska nenutí; může pouze pozvat. Bůh čeká: „Hle, stojím a klepu na dveře. Kdokoli mě uslyší volat a otevře, | vejde do domu a bude s ní večeřet a ona se mnou“ (Zj 3,20).
Navzdory našim vytrvalým a tvrdohlavým očekáváním opaku Bůh nikdy neslibuje, že nám odejme bolest, ale spíše slibuje, že nám uprostřed ní zůstane nablízku. Proroci nás vyzývají, abychom mu „dali jméno Emanuel, což znamená Bůh s námi“ (Iz 7,14). Máme k tomu Boží slovo: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20).
Na tomto slibu záleží všechno.
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION
2 PAST RESPONSES
Thank you for sharing such an empowering story, sister.
You mentioned the theft by camp supervisors. How much of donations reach the refugees and how much is stolen? How can you control this?
Honored to have read this...Thank you for sharing, dear sister. Yes, He is with us and will never leave nor forsake us