KRISTA TIPPETT, MODERÁTORKA: Je to pozoruhodný Rys naší doby: Měníme Povahu stárnutí. Stejně Jako K

PANÍ TIPPETTOVÁ: Citovala jste vědce, který o tom přemýšlel, že z právního hlediska existuje přátelství druhořadého statusu a že pokud na konci života znovu vytvoříme nové druhy společenství, budou existovat i praktické věci, kterými se budeme zabývat.

PANÍ GROSSOVÁ: Myslím, že to je asi pravda. Mám velmi silné pocity ohledně, víte, obecného znehodnocování přátelství. Myslím tím jeho nedostatek právního postavení. Vlastně jsem se starala o umírajícího přítele docela dlouho předtím, než onemocněla moje matka, který měl rodiče a sestru, která by se, myslím, nejlépe dala vyjádřit, zmizela.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Správně. Ne každý se v této situaci postaví tak dobře jako vy a váš bratr.

PANÍ GROSSOVÁ: Starala jsem se o něj a moje matka byla úplně mimo. Pořád říkala: „On není tvoje rodina, on není tvoje rodina.“ A já jí pořád říkala: „Víš, mami, kdo si představuješ, že to pro mě udělá?“ Jak mohla být tak uvězněná v té představě, že tohle dělá jen rodina? V ideálním světě bychom se všichni během krize AIDS dívali na model homosexuálních mužů, protože to byly rodiny z vlastní vůle, ne rodiny původu, a ty se o sebe skvěle staraly.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Je tak zajímavé to pojmenovat. Přemýšlíte o, ehm, víte, podstatě identity a o tom, co se s ní děje v průběhu života? O tom jsem už přemýšlela, ale opravdu mě to zasáhlo, když jsem četla váš příběh. Myslím tím, že vaše matka je žena, která byla zdravotní sestrou, byla matkou, byla manželkou. Popsala jste ji jako inteligentní, šetrnou, odolnou a vynalézavou. Vlastně se jí dařilo i jako vdově. Nevadilo jí samota. Byla nezávislá.

Víte, pak později, takže taková to byla, že? To jsou některé způsoby, jak popsat ženu, kterou jste znal. Myslím, že mluvíte o obtížnosti jazyka. Najednou zestárnete. Najednou jste senior. Byla tam jedna recenze vaší knihy, kde někdo popsal vaši matku jako temperamentní osmdesátiletou ženu, což vím, že myslel jako kompliment. Ale nepopisuje to tu ženu v její plnosti.

PANÍ GROSSOVÁ: Ano, vlastně si nejsem jistá a budu si muset počkat, až tam budu, abych na to věděla odpověď, i když je to opravdu velký dar kromě mé matky mít ve svém životě další velmi staré lidi, víte, rodiče přátel, lidi, které jsem učila v pečovatelském domě. Myslím, že jsou to neuvěřitelní učitelé a učitelé jiným způsobem, když nejsou vaše matka. Ale nejsem přesvědčená, že pro nás ve středním věku není horší si to představovat, než pro ně, kteří to prožívají, protože se jim to děje postupně.

V knize vyprávím příběh o tom, jak mi moje matka po návratu z dovolené – tedy první slova, která pronesla, když jsem vešla do domova důchodců, kde tehdy bydlela – oznámila, že potřebuje plenky. Víte, řekla mi to tak nějak strašně věcně, což byl u mé matky zvyk. Myslím tím, že potřebuji plenky a potřebuji Sweet'N Low a ovesnou kaši, pokud si dobře pamatuji.

Byla jsem z toho tak vyřízená, že mě sousedka, víte, v mém vlastním obchodě s potravinami tak nějak sebrala a nosila mě od uličky k uličce. Později jsem řekla kamarádce, že nechápu, proč mě ta konkrétní značka tak znepokojovala – mnohem víc mě znepokojovala než ji. Kamarádka si všimla, že existuje mnoho důvodů, proč pro ni to tehdy byla úleva. Protože cesta z invalidního vozíku na toaletu způsobovala pády a nejrůznější problémy, takže si nejsem jistá, jestli je to tak hrozné, když se to doopravdy stane, jako když se to díváte. Doufám, že ne.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Ano. No, ne, to dává velký smysl. Myslím tím, že k té zkušenosti se stárnutím, že jo, myslím, že je tu pomalé umírání, ale je tu i dlouhé žití a skutečné prožívání stárnutí začíná mnohem dříve než v 80. letech, že? Takže, myslím, i v 50 letech mi přijde, že na stárnutí něco je a začnete si uvědomovat, že existuje jakási postupná ztráta. Jsou tu také věci, které se získávají, že? Myslím, a jen mě zajímá, jestli existuje nějaký způsob, jak udělat tuto postupnou změnu jinak, když jste si prožila to, co jste říkala, ten vzdálený břeh péče s matkou, nebo si tím prostě musíme projít [smích]?

PANÍ GROSSOVÁ: No, myslím, že je to obojí. Myslím, že si tím prostě musíte projít a myslím, že pokud místo toho, abyste zavírali oči, rozhodnete se, že je na tom něco zajímavého, i když jen v tom smyslu, že se jedná o duchovní životní cyklus... Myslím tím, že nemáte na výběr, že?

PANÍ TIPPETTOVÁ: Ano, jistě. Ano.

Zaujalo mě, že jste před chvílí zmínil AIDS a ty komunity homosexuálních mužů, kteří se o sebe navzájem starali, když AIDS byl rozsudkem smrti. Myslím, že jste byl jedním z prvních reportérů o AIDS, že? A také jste všiml, že jste v průběhu let hodně psal o autismu?

PANÍ GROSSOVÁ: Ano. Ano.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Který…

PANÍ GROSSOVÁ: K autismu mě inspirovali velmi blízcí přátelé s autistickými dětmi a já jsem chtěla pochopit, co se s jejich dětmi děje, a případně s nimi navázat vztah.

PANÍ TIPPETTOVÁ: A to je zkušenost, která v kultuře dosáhla určitého kritického množství. Co tím mířím je – zde je další způsob, jak se možná naše kultura musí této realitě přizpůsobit – nutí nás to přemýšlet o [smíchu] nedokonalosti a křehkosti jako o součásti životního cyklu a samozřejmě to tak vždycky bylo, ale naše kultura byla docela dobrá v tom, že tyto věci skrývala nebo předstírala, že se mi to nestane, pokud to bylo možné.

PANÍ GROSSOVÁ: Ano. Ano. Myslím, že nevím, jestli už jste v tomto věku, ale také existuje bod, kdy polovina, ne-li více než polovina vašich přátel, má rakovinu. A to je docela zvláštní a obtížné.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Ale je to součást způsobu, jakým nyní žijeme, způsobu, jakým nyní můžeme žít. Je to součást delšího života.

PANÍ GROSSOVÁ: Myslím, že jedním z velkých darů novinářské práce je možnost si tyto věci trochu prozkoumat, než se stanou vašimi, pokud chcete, pokud to dává smysl. Pro mě byla na autismu v jistém smyslu nejfascinující odhodlání těch matek, víte, ten pocit, že vám prostě rozdají kartu a kdyby se vás někdo dříve zeptal, jestli si myslíte, že byste zvládli X, Y, Z, vaše odpověď by pravděpodobně byla ne. Ale většinou děláme, co musíme.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Správně, a nakonec si odpovíte ano.

PANÍ GROSSOVÁ: Promiňte?

PANÍ TIPPETTOVÁ: Nakonec žijete v ano.

PANÍ GROSSOVÁ: Ano. To je ale hezké vyjádření, to je ale hezké vyjádření.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Říkala jste, že život se nevrátí do starých kolejí, dokud nezemře vaše matka, dokud tohle všechno neskončí. Ale ve skutečnosti jste se nevrátila do starých kolejí ani po její smrti.

PANÍ GROSSOVÁ: Ne, neudělala. Mám z toho vlastně smíšené pocity [smích].

PANÍ TIPPETTOVÁ: O čem?

PANÍ GROSSOVÁ: No, víte, určitě existují lidé, kteří by řekli, že když o tom stále přemýšlím a mluvím o tom a o tom všem po tolika letech, musí to dokázat, že prožívám nějaký nepřirozený zármutek. Nemyslím si, že je to tak. Myslím, že jsem se dostala k tématu, které mě novinářsky zajímalo a které mělo ovlivnit tolik lidí, že stálo za to o něm tak dlouho přemýšlet, víte, ale – také je to, ehm, zjistíte, z čeho jste udělaní, pokud si ještě nebyli jisti, že na to odpověď znáte.

A pokud je v tomhle dlouhém pomalém umírání nějaká výhoda, je to spousta času na to, aby se daly do pořádku věci, které se nepovedly dříve. Myslím tím, že to rozhodně změnilo architekturu mé rodiny. Rozhodně to změnilo, jaké jsou mé vzpomínky na matku a myslím, že takovými zůstanou navždy. Myslím tím, že na jednu stranu mě to děsí víc a na druhou stranu mě to děsí míň.

PANÍ TIPPETTOVÁ: Jane Grossová je zakládající blogerkou blogu „The New Old Age Blog“ v deníku The New York Times . Bývalá dopisovatelka Times a nyní příležitostná přispěvatelka. Na závěr zde uvádíme další úryvek z jejích pamětí s názvem Hořkosladké období: Péče o naše stárnoucí rodiče – a o sebe .

Paní Moosová: [čte] Pořád říkám, že tato zkušenost se může stát něčím jiným než zoufalým a bezútěšným, pokud ji dovolíte . Je to opravdu volba. Všichni známe dospělé děti, které utekly, když přišla ta chvíle. Ale představa útěku z vás nedělá špatného člověka. Fantazírovala jsem, obvykle v hypnagogickém prostoru mezi spánkem a bděním, tváří v tvář dalšímu dni nevědomosti a vyčerpání, o tom, že namířím auto na západ a pojedu, pojedu, pojedu. Jsem ráda, že jsem to neudělala, protože místo toho jsem se naučila, z čeho jsem udělaná; našla jsem své lepší já. Našla jsem svou matku. Našla jsem svého bratra. Ale to všechno přišlo později.

Pořad On Being , vysílaný i online, produkují Chris Heagle, Nancy Rosenbaum, Stefni Bell a Susan Leem. Naším hlavním producentem je Dave McGuire. Trent Gilliss je hlavním střihačem. A já jsem Krista Tippett.

[Oznámení]

PANÍ TIPPETTOVÁ: Příště další rozhovor z naší nedávné cesty do Istanbulu. Prozkoumáme hlasy žijící na duchovních hranicích, které nesou některá z největších napětí a možností našeho světa, včetně dominikánského mnicha ponořeného do kontemplativních tradic křesťanství i islámu. Přidejte se k nám.

Toto je APM, Americká veřejnoprávní média.