Zvuky Ticha

Západ slunce nad Uluru (foto: Martin Fisher/Flickr)

„Přijde den, kdy bude člověk muset bojovat s hlukem stejně neúprosně jako s cholerou a morem.“ To řekl v roce 1905 bakteriolog Robert Koch, držitel Nobelovy ceny. O století později se tento den mnohem přiblížil. Dnes se ticho stalo ohroženým druhem. Naše města, naše předměstí, naše zemědělské komunity, dokonce i naše nejrozlehlejší a nejvzdálenější národní parky nejsou zbaveny vniknutí lidského hluku. Úleva nenajdete ani na severním pólu; o to se starají tryskáče přelétající kontinenty. Boj s hlukem navíc není totéž co zachování ticha. Naše typické strategie proti hluku – špunty do uší, sluchátka s potlačením hluku, dokonce i zákony o omezování hluku – nenabízejí žádné skutečné řešení, protože nám nijak nepomohou znovu se spojit a naslouchat zemi. A země mluví.

Dosáhli jsme doby v dějinách lidstva, kdy globální environmentální krize vyžaduje, abychom trvale změnili svůj životní styl. Více než kdy jindy se musíme znovu zamilovat do své země. Ticho je naším místem setkávání.

Je naším vrozeným právem naslouchat, tiše a nerušeně, přírodnímu prostředí a chápat ho jakkoli. Dlouho před zvuky lidstva existovaly pouze zvuky přírodního světa. Naše uši se vyvinuly dokonale naladěné na to, aby slyšely tyto zvuky – zvuky, které daleko přesahují rozsah lidské řeči nebo dokonce našich nejambicióznějších hudebních vystoupení: vánek, který naznačuje změnu počasí, první jarní zpěv ptáků ohlašující znovuzazelenání země a návrat k růstu a prosperitě, blížící se bouře slibující úlevu od sucha a měnící se příliv a odliv, který nám připomíná nebeský balet. Všechny tyto zážitky nás spojují zpět s krajinou a s naší evoluční minulostí.

One Square Inch of Silence je místo v deštném pralese Hoh , které je součástí Olympijského národního parku – pravděpodobně nejtiššího místa ve Spojených státech. I toto místo je však ohroženo a chráněno pouze politikou, kterou neprovádí ani samotná Správa národních parků, ani ji nepodporují odpovídající zákony. Doufám, že One Square Inch vyvolá tiché probuzení ve všech, kteří jsou ochotni se stát skutečnými posluchači.

Ochrana přirozeného ticha je stejně nezbytná a zásadní jako ochrana druhů , obnova stanovišť, čištění toxického odpadu a snižování emisí oxidu uhličitého, abychom jmenovali alespoň některé z bezprostředních výzev, kterým čelíme v tomto stále ještě mladém století. Dobrou zprávou je, že záchrana ticha může být mnohem snazší než řešení těchto ostatních problémů. Jediný zákon by signalizoval obrovské a okamžité zlepšení. Tento zákon by zakázal všem letadlům přelétávat nad našimi nejnedotčenějšími národními parky.

Ticho není nepřítomnost něčeho, ale přítomnost všeho. Žije zde hluboko, na One Square Inch v deštném pralese Hoh. Je to nerušená přítomnost času. Lze ji cítit v hrudi. Ticho vyživuje naši přirozenost, naši lidskou přirozenost, a umožňuje nám poznat, kdo jsme. S vnímavější myslí a naladěnějším uchem se stáváme lepšími posluchači nejen přírody, ale i jeden druhého. Ticho lze nést jako uhlíky z ohně. Ticho lze najít a ticho může najít vás. Ticho lze ztratit a také znovu nalézt. Ale ticho si nelze představit, i když si to většina lidí myslí. Abyste zažili zázrak ticha, který naplňuje duši, musíte ho slyšet.

Ticho je zvuk, mnoho, mnoho zvuků. Slyšel jsem jich víc, než dokážu spočítat. Ticho je měsíční píseň kojota, který zpívá ve vzduchu, a odpověď jeho partnera. Je to šepot padajícího sněhu, který později roztaje s úžasným reggae rytmem tak svěžím, že si na něj budete chtít zatančit. Je to zvuk opylujícího okřídleného hmyzu, který vibruje jemnými melodiemi, když se obranně vrhá do borových větví a ven z nich, aby dočasně unikl vánku, směs hmyzího bzučení a borového vzdechu, která vás provází celý den. Ticho je prolétající hejno sýkor sýkor s kaštanovými hřbety a brhlíků lesních, kteří štěbetají a třepotají se a připomínají vám vaši vlastní zvědavost.

Slyšeli jste v poslední době déšť? Velký deštný prales na severozápadě Ameriky je, žádné překvapení, skvělým místem k poslechu. Zde je to, co jsem slyšel na One Square Inch of Silence. První období dešťů vůbec neprší. Zpočátku z tyčících se stromů padají nespočetná semínka. Brzy poté následuje tichý potlesk třepotajících se javorových listů, které se tak tiše usazují jako zimní přikrývka na semínka. Ale tento tichý koncert je pouze předehrou.

Když přijde první z mnoha velkých lijáků a spustí svou mocnou hymnu, každý druh stromu vydává ve větru a dešti svůj vlastní zvuk. Ani ty největší dešťové kapky se nemusí nikdy dotknout země. Téměř 90 metrů nad hlavou, vysoko v lesním korunách, listy a kůra absorbují velkou část vlhkosti... dokud se tato vzdušná houba nenasytí a kapky se znovu nevytvoří a nesestoupí dále... narážejí na spodní větve a kaskádovitě padají na zvuk pohlcující mechové závěsy... ťukají na epifytické kapradiny... slabě šťouchají na keře borůvky... a tříští do tvrdých, pevných listů salalu... než nakonec kapky neslyšně ohnou jemné listy šťovíku lesního, podobné jetelu, a stékají do země. Tento tekutý balet, ať už je slyšet ve dne v noci, bude pokračovat déle než hodinu poté, co skutečný déšť ustane.

Připomínám si varování Roberta Kocha, tvůrce vědecké metody, která identifikuje příčiny nemocí, a domnívám se, že nekontrolovaná ztráta ticha je jako kanárek v uhelném dole – a to globální. Pokud se v tomto ohledu nedokážeme postavit, pokud budeme ignorovat problém mizejícího přirozeného klidu, jak můžeme očekávat, že se nám bude lépe dařit složitějším environmentálním krizím?