Hledání Smyslu V digitálním věku

"Kdybych byl požehnán byť jen omezeným přístupem k mé vlastní mysli, nebyl by důvod psát." ~ Joan Didion

Byl jsem u večeře rodičů. Přede mnou byl opotřebovaný deník s tenkými a vybledlými stránkami a úhledným scénářem, který se pomalu vytrácel.

Byl to deník mých praotců a nyní patřil mému otci. Svého dědečka jsem nikdy nepoznala. Zemřel v měsících před mým narozením a pojmenoval mě v posledních dnech, i když neexistoval žádný důkaz, že budoucí dítě bude holčička. V expatském životě, ve kterém jsem vyrůstal, jsem nikdy nenavštívil domov, ve kterém žil, místa, která navštěvoval, a lidi, kteří byli součástí jeho životní cesty.

Nyní jsem se chystal vstoupit do jeho světa prostřednictvím slov, která po sobě zanechal. Cítil jsem plíseň desetiletí opotřebení a dotkl se měkkosti papíru, který se časem vyhladil. A během několika minut mě uchvátila síla psaného slova. Hraje na schopnost lidské mysli cestovat časem a přenáší nás tam a zpět v pozoruhodné souhře minulosti, přítomnosti a budoucnosti. V magickém scénáři přede mnou jsem se přenesl do jiné éry, kde hosté přicházeli bez důvodu, aby se spojili, a byli nuceni zůstat na večeři. Věk, kdy jídlo bylo každodenním uměním, plánované, připravované a vychutnávané ve společnosti ostatních. Doba, kdy lidé měli to srdce zastavit své vlastní životy, aby přijali vzájemné boje. To vše mi bylo předáno v kráse slov, která se spojila, aby se spojila se spisovatelovou myslí a porozuměla světu, ve kterém žili. Když jsem četl slova, která můj děd napsal před eony, cítil jsem s ním zvláštní spřízněnost, kterou příběhy o něm nedokázaly zapůsobit.

Zdá se, že tento druh psaní se nám dnes ztratil. Zdá se, že láska ke slovům, muka nad větami a etická složka dobrého psaní, která nás nutila věnovat určitý druh pozornosti našim zkušenostem, podlehly rychlosti naší doby. Zvykli jsme si psát v malých kouscích pro veřejnost, která hledá lehkost a zábavu a hladová po informacích. Není divu, na internetu je téměř 200 milionů blogerů a každou půl vteřinu někde na světě vznikne nový blog . Místo toho, aby přidávaly na naší kolektivní moudrosti, jsou tyto spisy z velké části prosyceny vulgarismy lidské povahy a povrchností a netrpělivostí naší doby. Existují „3 snadné kroky“ k tomu, co vaše představivost dokáže vykouzlit, a nekonečné triviální novinky, které posouvají míle v minutách a klamou nás do zaměňování významu s informacemi.

To nás připravuje nejen o dovednost psát výmluvnou prózu, ale také nám to brání proniknout hlouběji do toho, co je skutečně důležité. Psaní nás pokořuje způsobem, který je životně důležitý pro růst našeho charakteru, tím, že nám připomíná hranice našeho já a naše vhodné místo v obrovském proudu života. Psaní nás osvobozuje od tyranie ega tím, že nám pomáhá brodit se hlouběji do neznáma a zpříjemňuje nám neklid z toho, že jsme hloupí. Právě tehdy totiž opustíme vjemy a přesvědčení, které nás ovládají a skutečně se otevřeme kouzlu světa kolem nás.

Psaní nám také dodává odvahu čelit tomu, co se děje, a přitom udržet srdce v místnosti. Umožňuje nám zvolit utrpení před bezpečností jako CS Lewis ve Shadowlands . Protože utrpení není utrpením, když nám pomáhá najít smysl našich zkušeností a pochopit náš svět. Právě tím, že zůstáváme s bolestí z nevysvětlitelných okolností a klademe si otázky, na které se zdá, že nemají žádné odpovědi, často dojdeme k nejlepší možné odpovědi. Vždyť život se odehrává v jeho žití a smysl se neobjevuje v našich hlavách, ale na našich cestách.

To vše jsem viděl ve spisech svého dědečka. Na své vnitřní cestě, když přežil rozdělení indického subkontinentu, trpěl více než jednou následky narušené důvěry, a přesto nikdy neztratil naději v dobrotu lidského ducha. A znovu a znovu jsem to viděl ve spisech největších myslitelů lidstva, jejichž moudrost je z velké části mimo samotný internet, který považujeme za jediný zdroj informací. Jejich psaní odráží hluboké myšlení o otázkách lidské důležitosti, například TS Eliot za celou svou kariéru nenapsal více než 150 stran poezie a James Joyce psal Ulysses rychlostí sto slov denně.

Podniknutím vnitřní cesty a pochopením našich vlastních vnitřních světů si připomeneme, že pod všemi vrstvami psychosociální patiny se skrývá společné lidstvo, které sdílí stejné bolesti, těší se ze stejných radostí a žije za stejným účelem. Jak poznamenal Sherwin Nuland v How We Die , „čím osobnější jste ochotni mluvit o detailech svého vlastního života, tím jste univerzálnější“.

A také si připomínáme zázraky vnitřního světa. Když totiž nad tím trávíme čas rozjímáním, zjišťujeme, že jsme tu všichni, abychom konali dobro. Je to to, co zajišťuje naše biologické přežití a přináší nám duchovní potěšení, jen kdybychom se zastavili a zvážili to mezi všemi našimi světskými rozptýleními.

Není to privilegium vyhrazené určité populaci mezi námi. Hledání smyslu je přece univerzální lidské hledání. Naštěstí je život těžký, tajemný a těžko pochopitelný. Andre Gide získal Nobelovu cenu za literaturu za svou „nebojácnou lásku k pravdě a pronikavý psychologický vhled“. Možná nikdy nezískáme Nobelovu cenu. Ale tím, že budeme intenzivně přemýšlet o svých zkušenostech a budeme o nich psát poctivě, můžeme odpovědět na volání duše tou nejlepší možnou odpovědí.