Překvapení Je semínko

Děkování za všechny malé (i velké) věci v životě

Tento článek bratra Davida, původně publikovaný v časopise Spirituality and Health v roce 2002, nadále osvětluje sílu úžasu v pěstování vděčnosti. S překvapením jako vstupním bodem se můžeme jednoduše otevřít složitosti života. Ironie tohoto napětí mezi složitým a jednoduchým – jak bratr David v tomto článku osvětluje – je sama o sobě překvapivá. Natolik, že se zdá, že rozdíl mezi jednoduchostí a složitostí je irelevantní. Totéž by se dalo říci o „malých“ a „velkých“ věcech v životě. Bratr David popisuje překvapení jako semínko a vděčnost jako růst z tohoto semínka. Možná, že rozpuštění těchto paradoxů – velkého a malého, jednoduchého a složitého – je podstatou tohoto semínka. Jednoduché je složité. Malé je velké. To vše je úžasné. To vše si zaslouží naši pozornost. A to vše je důvodem k vděčnosti.

Všimli jste si někdy, jak se vám oči trochu doširoka otevřou, když jste překvapeni? Je to, jako byste spali, jen snili nebo náměsíčně vykonávali nějakou rutinní činnost, a pak uslyšíte svou oblíbenou melodii v rádiu, nebo vzhlédnete od kaluží na parkovišti a uvidíte duhu, nebo zazvoní telefon a je to hlas starého přítele, a vy jste najednou vzhůru. I nevítané překvapení nás vytrhne z uspokojení a oživí. Možná se nám to zpočátku nelíbí, ale když se ohlédneme zpět, vždycky to dokážeme rozpoznat jako dar. Všednost rovná se mrtvola; překvapení rovná se život. Ve skutečnosti je mým oblíbeným jménem pro Toho, koho s úžasem uctívám – jediné jméno, které Boha neomezuje – Překvapení.

Právě v tomto okamžiku, když vzpomínám na duchovní velikány, které jsem měl tu čest potkat – Matku Terezu, Thomase Mertona, Dorothy Dayovou, Jeho Svatost dalajlámu – stále cítím životní energii, kterou vyzařovali. Ale jak k této vitalitě přišli? Na tomto světě není nouze o překvapení, ale taková zářivá živost je vzácná. Všiml jsem si, že všichni tito lidé byli hluboce vděční, a pak jsem pochopil tajemství.

Překvapení je semínko. Vděčnost vyklíčí, když se postavíme výzvě překvapení.

Překvapení nás automaticky nedělá živými. Živost je otázkou dávání a braní, reakce. Pokud dovolíme překvapení, aby nás pouze zmátlo, ohromí nás a zabrzdí náš růst. Místo toho je každé překvapení výzvou k důvěře v život a k růstu. Překvapení je semínko. Vděčnost klíčí, když se postavíme výzvě překvapení. Velcí v říši Ducha jsou tak intenzivně živí, protože jsou tak hluboce vděční.

Vděčnost se dá zlepšit praxí. Ale kde by měli začátečníci začít? Zřejmým výchozím bodem je překvapení. Zjistíte, že semínka vděčnosti můžete zasadit pouhým tím, že si dáte prostor. Pokud se překvapení stane, když se objeví něco nečekaného, ​​neočekávejme vůbec nic. Řiďme se radou Alice Walkerové: „Nic neočekávejte. Žijte šetrně s překvapením.“

Nic neočekávat může znamenat nebrat jako samozřejmost, že vaše auto nastartuje, když otočíte klíčkem. Vyzkoušejte to a budete překvapeni zázrakem technologie hodným upřímné vděčnosti. Nebo možná nebudete ze své práce nadšení, ale pokud ji na chvíli přestanete brát jako samozřejmost, okusíte překvapení, že vůbec práci máte, zatímco miliony lidí jsou nezaměstnané. Pokud vám to vyvolá záblesk vděčnosti, budete celý den o něco radostnější, o něco živější.

Jakmile přestaneme brát věci jako samozřejmost, naše vlastní tělo se stane jednou z nejpřekvapivějších věcí na světě.

Jakmile přestaneme brát věci jako samozřejmost, naše vlastní těla se stanou jednou z nejúžasnějších věcí na světě. Neustále mě udivuje, že moje tělo každou sekundu produkuje a ničí 15 milionů červených krvinek. Patnáct milionů! To je téměř dvojnásobek počtu sčítání lidu v New Yorku. Říká se mi, že cévy v mém těle, kdyby se seřadily jeden k druhému, by dosáhly celého světa. Přesto mému srdci stačí jen jedna minuta, aby propumpovalo krev touto filigránskou sítí a zpět. Dělá to minutu po minutě, den po dni, již posledních 75 let, a stále pumpuje 100 000 tepů každých 24 hodin. Je to pro mě samozřejmě otázka života a smrti, ale nemám tušení, jak to funguje, a zdá se, že to funguje úžasně dobře, i přes mou nevědomost.

Nevím, jak se moje oči adaptují, ale když zpívám při svíčce, jsou stotisíckrát citlivější na světlo, než když čtu venku na verandě v poledne. Nevěděl bych, jak dát 35 milionům trávicích žláz v žaludku pokyny k trávení jediné jahody; naštěstí vědí, jak si poradit i bez mé rady. Když na to pomyslím, když se usadím k jídlu, mé srdce přetéká vděčností.

Od skromného výchozího bodu každodenních překvapení vede praxe vděčnosti k těmto transcendentním výšinám.

V takových chvílích se dokážu ztotožnit se žalmistou, který v úžasu zvolal: „Jsem stvořen podivuhodně a podivuhodně.“ (Žalm 139,14) Odtud je už jen malý krůček k tomu, abychom celý vesmír a každou jeho nejmenší část vnímali jako překvapivou. Od skromného výchozího bodu každodenních překvapení vede k těmto transcendentním výšinám praxe vděčnosti. Thomas Carlyle poukázal na tyto vrcholy duchovního vědomí, když napsal: „Uctívání je transcendentní úžas“ – transcendentní překvapení.