Radosti dávat velké

Jeff Kaufman a Julia Wise jsou mladý pár žijící v Bostonu. Jeff je softwarový inženýr ve společnosti Google a Julia je sociální pracovnice. V posledních několika letech rozdávají téměř 60 procent svých příjmů po zdanění charitativním organizacím, které se snaží snížit chudobu a zachránit životy v rozvojových zemích. Navzdory kombinovanému příjmu v šesticiferných číslech za sebe utrácejí o něco více než 15 000 $ ročně. Od roku 2008 rozdali více než 250 000 dolarů.

To je hodně peněz a zní to jako velká oběť. Ale oni trvají na tom, že není. Julia na svém blogu píše: "Věci, které máme nejraději – trávit čas s rodinou a přáteli, dělat hudbu, tancovat, vařit, číst – jsou všechny věci, které můžeme dělat s malým rozpočtem. Kdybychom dávali méně, utráceli bychom více za sebe, ale pravděpodobně bychom nebyli výrazně šťastnější." Říká, že dávat je jednou z nejdůležitějších věcí v jejím životě, a dělá to, protože věří, že "lidé - všichni lidé, dokonce i lidé z daleka - by neměli zbytečně trpět a umírat."

Sdílím toto přesvědčení. Mé darování je ve srovnání s Jeffem a Julií kapkou, ale přesto se mi loni podařilo darovat asi 11 procent svého příjmu, většinu z toho na charitativní organizace, které se snaží zachránit nebo zlepšit životy v rozvojových zemích. A plánuji dát víc.

Zjistil jsem, že dávat velké je jiné. Když dáváte významný dar, máte pocit, že přispíváte k misi, že máte hmatatelný dopad, máte pocit, že se počítáte. Nemusíte dávat mnoho, abyste něco změnili: odčervení dítěte například v Indii nebo Keni stojí jen asi 30 amerických centů a náklady na nákup a distribuci sítě proti malárii na postel v Malawi nebo Demokratické republice Kongo se pohybují od asi 5 do 7,50 dolarů. Ale pokud si můžete dovolit zvýšit tato čísla tím, že budete dávat více, můžete pomoci zlepšit životy stovek nebo dokonce tisíců lidí. Pomocí kalkulátoru dopadu na charitu můžete zachránit život, abyste zjistili, kolika lidem byste mohli pomoci daným darem.

Když jsem se poprvé rozhodl začít dávat větší, moje filozofie byla "dávat, dokud to bolí." Ale teď se na to dívám jinak. Během posledního desetiletí jsem se snažil prozkoumat svůj majetek, své zvyky a svůj životní styl s cílem odstranit to, co nepotřebuji nebo co mi nepřináší štěstí. Výsledkem je, že většina věcí, které vlastním nebo dělám ve svém životě, je tam, protože jsem se záměrně rozhodl si je ponechat (nebo v nich pokračovat). To mě těší, což zase snižuje nutkání kupovat další a další věci, protože jsem spokojený s tím, co mám. Mohu dát více, protože chci méně.

Když tento proces aplikujete na všechny aspekty svého života, posune vás to k tomu, co Julia Wise popsala výše: zjistíte, že nemusíte utrácet spoustu peněz, abyste našli štěstí a potěšení. I se skromným příjmem můžete zjistit, že vám zbývají peníze na rozdávání, aniž byste měli pocit, že jste něco obětovali. Něco takového udělal filozof Toby Ord , když zjistil, kolik peněz bude každý rok potřebovat na financování jednoduchého, ale pohodlného životního stylu, a poté se veřejně zavázal, že vše, co vydělá nad tuto částku, bude každý rok věnovat efektivním charitativním organizacím po zbytek svého pracovního života.

Ne každý si může dovolit dávat velké částky: musíte si buď vydělat pohodlný příjem, nebo najít způsoby, jak žít pod své poměry. Tyto možnosti nejsou dostupné pro každého z nás. Ale jak píše Julia Wise: "Nemusíte být bohatí, abyste byli štědří. Pro lidi s hromadami peněz to může být snazší, ale ti z nás, kteří musí myslet na nájem a potraviny, mohou stále dělat hodně. Moje babička darovala 10 procent svého příjmu tak dlouho, dokud kontrolovala své vlastní peníze, i když žila z kontrol sociálního zabezpečení."

Pro mě se to scvrkává na toto: Existuje spousta dalších věcí, které bych mohl dělat s penězi, které každý rok rozdávám efektivním charitativním organizacím. Ale napadá mě něco lepšího, co by se s tím dalo dělat? Ne. Připadá mi to jako nejlepší možné využití mých peněz. Jsem mnohem šťastnější dávat velké, než žít ve velkém.