Když jsem vyrůstal, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jak důležité je mít představivost. Je to povolání z dětství, dalo by se říct. Přichází to přirozeně. Pak jsme se dostali do věku, kdy se nám nabízí spousta možností bublin, šablony pro životopis, kterou musíme vytvořit, a Excel. V tu chvíli se naše učení musí vejít do určitých parametrů: do té malé bubliny, do limitu jedné stránky a do malého digitálního grafu. Co se tedy stane s naší představivostí?
Zdá se, že vybledne.
Být Asiat (jako já) nepomáhá. Předpoklad, že jste více vhodný pro strojírenství nebo medicínu, je jako vrtící ocas. Zjevně máme takzvanou zálibu v číslech. Pokud jste Asiat, musíte být dobrý v matematice – samozřejmě.
No, pak se ze mě vyklubal podivín. Místo toho jsem si vypěstoval vztah ke slovům a obrazům. Ve 12 letech bylo mým snem být profesionálním doodlerem, což by se mohlo proměnit v kariéru karikaturisty, pokud to půjde dobře. A moji rodiče mi ten sen dopřáli. Na rozdíl od ostatních, kterým to možná připadalo směšné, mě dostali na kreslení knih. Když mě matka viděla nečinně sedět nebo usínat mezi hromadou školních učebnic, navrhla mi: "Proč si chvíli nekreslíš?" O více než deset let později se toho změnilo jen málo. Pořád se směje mým kresbám, říká mi, abych kreslil častěji, a zachovala si ten zápisník.
Možná jsem měl v této cestě pokračovat. Minulý týden mi přítel poslal e-mail s nabídkou práce s názvem Doodler. Směšné, pomyslel jsem si. Ale pak jsem uviděl zaměstnavatele – Google. Už to není tak vtipné, ale vlastně možnost. A skutečně, Google si najímá doodler pro obrázky, které se často objevují na jejich domovské stránce, aby oslavil svátky a významné příležitosti.
Jak jsem stárnul, jak se prodlužoval seznam knih, úkoly byly těžší a práce mi jako studentovi na vysoké škole zabíraly jakýkoli volný čas, tato schopnost jen tak se posadit a přelít svou fantazii na prázdné plátno začala mizet. Spíše se tato kreativní stránka musela znovu objevit.
Můj učitel dějepisu na střední škole mi jednou řekl, že historie není časová osa; je to příběh. Zahodila lineárnost historie. Vytvářela to, co bylo suché a prastaré, okouzlující, poutavé a občas i vtipné. To byla její představivost při práci. A pomohlo mi to vypěstovat si lásku ke společenským vědám. Naše představy mohou být docela nakažlivé, dozvěděl jsem se.
Může však tato láska k nápaditosti někdy najít místo v reálném světě? Jistě.
Stále více mladých lidí dnes chce pracovat pro začínající podniky, kde se podnikání setkává s kreativitou, kde to, co se dnes může zdát nemožné, bude zítra realitou. Kdo věděl, že za kávu Starbucks můžete zaplatit bez hotovosti nebo kreditní kartou? Můžete. Stačí naskenovat kartu Starbucks ze svého chytrého telefonu. Kdo věděl, že můžete získat šlapací čerpadlo za méně než 40 dolarů, které může pomoci zemědělcům zavlažovat v rozvojovém světě? Stačí se podívat na dílo podnikatele Paula Poláka . Kdo věděl, že v 21. století budeme mluvit jen ve 140 znacích? Možná to udělali lidé na Twitteru.
Představivost vytváří nejen pohádky a dětské knihy, ale i novou vizi způsobu, jakým vedeme svůj život. Představy zpochybňují normu, posouvají hranice a pomáhají nám postupovat.
Bohužel se tato představivost dostává na vedlejší kolej ve třídách, kde se příliš dlouho klade důraz na známky a testování, na pracovištích, kde se excelence a powerpointové prezentace staly každodenní prací.
.jpg)
Musíme podporovat více kreativity. Na životopis na chvíli zapomeňte. Zapomeňte na posedlost známkami. Pokud tohoto skvělého studenta matematiky povzbudíme, aby byl také nápaditý, mohl by tyto algoritmy použít k inovaci. Pokud podpoříme studentku biologie, aby byla také nápaditá, mohla by pro nás navrhnout nový udržitelný zdroj paliva. Pokud tohoto ekonomického nadšence povzbudíme, aby byl také nápaditý, mohl by vybudovat nový obchodní model vstřícný k lidem. Nástroje tam jsou. Stačí je přeorientovat na neočekávané. V tom je kreativita – doma, ve třídě i na pracovišti – tak zásadní.
Proto jsem minulý týden zjistil, že sedím s mámou pozdě v noci a znovu si čtu básně Shela Silversteina pro děti. Ukázalo se, že jsou stejně dobré pro dospělé, možná dokonce lepší.
ZMRZLENÝ SEN
Vezmu si sen, který jsem měl minulou noc
A dej to do mého mrazáku,
Takže jednou dlouho a daleko
Až budu starý vyrostlý hajzl,
Vyndám to a rozmrazím,
Tento krásný sen jsem zmrazil,
A uvař to a posaď mě
A ponoř do toho své studené prsty.
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION
10 PAST RESPONSES
love the article!! :)
Awesome article! thx! It helped me with my academic piece of writing.
thank you all for the kind words, really appreciate it.
let our imaginations be reawakened!
Thank you. Diane DiPrima wrote a poem called "Rant". In it she repeats, over and over, "The only war that matters is the war against the imagination. All other wars are subsumed in it." Imagination is our ability to empathize, to relate, to imagine our selves in someone else's shoes. It is essential for compassion. And it is under attack. Thank you for celebrating it. May we all do the same!
What a wonderful article. I read this in a room where my Disney stuffed animal, "Figment" rests on a shelf behind me and an empty coffee mug with little cermic feet sits by my side. You helped reinforce that it is absolutely ok for me -for everybody- to embrace both that adult side just as much as that fun, imaginative side. It doesn't have to be separate at all. Thanks for such a refreshing read.
Off I go to get out my box of Crayola crayons, paper, pens, and my imagination! Oh, thanks for the reminder that we're not too old to dream and imagine.
One of the saddest experiences I have had was presenting a holiday music program to a group of children at a disadvantaged local school. My whole program was based on .. dreams and imagination. Should be easy with a group of kids I thought. Wrong. The simple question, "Do you have a dream of something you would like to do?" met with blank stares. "Do you imagine what it might be like to fly?" Nothing. These kids had no idea. It seemed they had no dreams. That one hour program was the hardest I've ever got through. A whole classroom of children with no dreams! Kids who didn't even know how to imagine.
I was so depressed by this experience, that I went home and immediately began to write a song for the next school I would visit. It developed into a children's song which I taught to a group of children in a YWCA in-school mentoring program that I was involved with. We recorded it at a local high school, it was played on our community radio station and it featured as the backing for a promotional video which the mentoring program still uses. It was called "When I Dream (I can do anything)."
The words I used to introduce the kids to the idea of dreaming and imagination were these.
"Nothing has ever been created, no masterpiece painted, no song given voice, no discovery unveiled, without someone, somewhere, who had a dream."
[Hide Full Comment]Janne Henn
this write up made think about the creative childhood of mine which I have decided to dust it new
Oh yes....let's pretend1
Walt Disney taught me an elephant can fly, and a little wooden puppet can wish upon a star and become a human boy. Some time along the way, most of that good stuff was lost by the wayside. I want it back !