Vše V lásce

Následující projev byl pronesen 19. května 2014 v rámci promoční ceremoniálu Pensylvánské univerzity.

Děkuji. Moc děkuji. Dobré ráno. A gratuluji!

Dnes ráno se pokusím být stručný. Jako hudebník chodím do práce asi 10 hodin předtím, než obvykle chodím, takže si brzy budu potřebovat zdřímnout. A musíš ještě získat tituly.

A taky mám pocit, že někteří z vás už mě máte dost. S tím americkým popovým rádiem nějak vědecky zjistili, že publikum může mít rádo jen stejných 10 písniček najednou, takže je prostě hrají pořád dokola, dokud vás to úplně nepodráždí. Pak jdou dál...

Mám za sebou 10 let sólové kariéry a žádná z mých písní se mezi těch 10 neřadila. Až do této chvíle. A teď: „Všichni jste ze mě tak unavení, už vás nebaví poslouchat, že jsem šel do Pensylvánie. Proč ho zase přivedli zpátky?“ (zpíváno na melodii refrénu „All of Me“)

To byl můj skromný způsob, jak říct, že mám nejlepší píseň v zemi. Velmi umělecké, nemyslíte?

Ale upřímně řečeno, jsem opravdu poctěn, vděčný a poctěn, že mohu být zde na slavnostním zahájení studia jedné z nejlepších univerzit na planetě. Poprvé jsem tento kampus navštívil jako student posledního ročníku střední školy jménem John Stephens v roce 1995 – před 19 lety – a v tu chvíli bych si nikdy nepomyslel, že tu dnes budu stát jako John Legend a promlouvat k vám.

Důvod, proč jsem tady, důvod, proč jsem zatím prošla tak úžasnou cestou, je ten, že jsem našla lásku. Ano, lásku. Všichni jsme byli stvořeni k lásce. A zjistila jsem, že žijeme své nejlepší životy, jsme nejúspěšnější, ne jen proto, že jsme chytřejší než všichni ostatní, nebo proto, že se snažíme víc. Ne proto, že se rychleji stáváme milionáři. Klíčem k úspěchu, klíčem ke štěstí je otevřít svou mysl a srdce lásce. Trávit čas děláním věcí, které milujete, a s lidmi, které milujete.

Můj život se ale mohl vyvíjet jinak. Zpočátku jsem měl docela dobré dětství. Vyrůstal jsem v malém dělnickém městě Springfield v Ohiu. Byl jsem obklopen rodinou, včetně dvou milujících rodičů, kterým na našem vzdělání tak záleželo, že nás několik let během základní školy učili doma. A věnovali čas tomu, aby nás naučili víc než jen akademické věci. Učili nás o charakteru, o tom, co znamená žít dobrý život.

Můj otec nám často mluvil o své definici úspěchu. Říkal nám, že se neměří penězi a materiálními věcmi, ale láskou, radostí a životy, kterých se můžete dotknout – životy, kterým můžete pomoci. A moji rodiče šli touto cestou. Věnovali se našemu sboru. Vzali si děti do pěstounské péče a pomáhali bezdomovcům, i když jsme sami neměli moc peněz.

Vyrůstat v domě Stephensových znamenalo také být ponořen do umění a hudby a být povzbuzován k tvůrčí činnosti. Doma jsme měli klavír a bicí soupravu. Když mi byly čtyři roky, prosil jsem, abych mohl brát hodiny klavíru. V sedmi letech jsem začal zpívat v kostelním sboru a ve školních hrách. Takže jsem se do hudby zamiloval už v útlém věku.

Moje rodina byla jako vzorová rodina v našem sboru i místní komunitě. Moji rodiče byli vůdci, vychovávali inteligentní a talentované děti v láskyplném prostředí. Dokonce jsme měli malou pěveckou skupinu s názvem „Stephens 5“.

Ale všechno se začalo hroutit, když mi bylo 10. Moje babička z matčiny strany zemřela ten rok, když jí bylo pouhých 58 let, a její smrt zničila naši rodinu. Byla varhanicí v našem kostele a v neděli po kostele jsem k ní chodil jen tak, abych s ní strávil čas. Dělala mi kuře, kapustu a kukuřičný chléb. A učila mě hrát na gospelový klavír. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších osob na světě.

S matkou si byly také velmi blízké a její smrt uvrhla matku do hluboké deprese, která nakonec roztrhala naši rodinu. Můj svět se rozpadl. Moji rodiče se rozvedli. Moje matka zmizela ve více než desetiletí drogové závislosti a zoufalství. A já jsem byl zmatený a dezorientovaný.

Po počátečním šoku z rozpadu rodiny nebyla moje vnější reakce příliš emocionální. Zvládla jsem to stoicky a zdánlivě nedotčeně. Myslela jsem si, že když se nevystavím další bolesti a zranitelnosti, nikdy se nebudu cítit zraněná. Pokud se nezamiluju, nikdo mě už nikdy takhle nezradí.

Zaměstnal jsem se školními pracemi a spoustou aktivit a snažil jsem se příliš nepřemýšlet o rodinné situaci, snažil jsem se vyhýbat bolesti, kdykoli to bylo možné. Hlavním důvodem, proč jsem se hlásil pouze na vysoké školy na východním pobřeží, bylo to, abych se ujistil, že mi v každodenním životě nic nepřipomíná domov.

Jediné, co jsem si dovolila opravdu bezvýhradně milovat, byla hudba. Vkládala jsem do ní veškerou svou vášeň. Trávila jsem jí tolik volného času, že jsem se jí téměř nevyspala. V noci jsem na střední škole zpívala v komunitním sboru, sboru pro vystoupení a v muzikálech; na vysoké škole jsem zpívala a cappella a v kostelním sboru. Psala jsem si vlastní písně. Hrála jsem v talentových soutěžích. Věnovala jsem spoustu energie tomu, abych se stala lepší umělkyní, spisovatelkou a interpretkou. A v jistém smyslu se ze mě stala i lepší studentka a vůdkyně. Protože když vám na něčem skutečně záleží, chcete vést. Apatie už není tak cool.

Když jsem absolvoval Pensylvánii, měl jsem před sebou mnoho tradičních příležitostí, které máte dnes, a nastoupil jsem do Boston Consulting Group. Nemohl jsem se ale zbavit své vášně pro hudbu. Šel jsem cestou, kterou se měl absolvent Pensylvánie vydat, ale nezamiloval jsem se. Okamžitě jsem začal přemýšlet o tom, jak bych mohl opustit BCG a stát se hudebníkem na plný úvazek. Během dne jsem trávil hodiny přípravou prezentací v PowerPointu a finančních modelů. A téměř stejné množství hodin jsem trávil v noci psaním písní a vystupováním na malých koncertech po New Yorku a Filadelfii.

Vždycky jsem věřil, že můj velký zlom přijde dříve než později. Ve skutečnosti jsem od roku 1998, kdy jsem ještě studoval v Pensylvánii, do začátku roku 2004 strávil každý z těchto let myšlenkou, že tu velkou nahrávací smlouvu dostanu během několika příštích měsíců. Vždycky jsem si myslel, že můj okamžik je za rohem. Ale odmítly mě všechny velké nahrávací společnosti; některé z nich mě odmítly i několikrát. Hrál jsem pro všechny giganty tohoto odvětví – Clivea Davise, L. A. Reida, Jimmyho Iovinea, pro kohokoli jiného. A všichni mě odmítli.

Ale našel jsem mladého producenta z Chicaga jménem Kanye West, který mi věřil. Kanye byl shodou okolností bratranec mého dobrého přítele DeVona Harrise, mého spolužáka a spolubydlícího tady v Pensylvánii. DeVon mě s Kanyem seznámil v roce 2001 a od té doby spolupracujeme. Naše spolupráce byla obrovskou součástí mé kariéry a hodně přispěla k tomu, že jsem v roce 2004 konečně získal velkou nahrávací smlouvu.

Jak jste asi uhodli, Kanye a já máme velmi odlišné osobnosti. Ale to, co nás spojuje, je naše opravdová láska k hudbě a umění. Milujeme tvoření a v žádné fázi našeho tvůrčího procesu se nestresujeme tím, co se bude prodávat nebo co je už populární. Přemýšlíme o tom, jak vytvořit něco krásného, ​​něco speciálního, něco, na co můžeme být hrdí. Děláme to opravdu proto, že to milujeme. Dáváme do toho všechno.

A ukazuje se, že láska od vás vyžaduje tuto míru oddanosti. Dělat to napůl neznamená dělat to správně. Musíte do toho jít naplno. A ano, vaše osobní vztahy to také vyžadují.

Vím, jaké to je být ve dvaceti ego. Vím, jaké to je být sobecký a soustředit se jen na svá okamžitá přání a touhy. Vím, jaké to je chránit si srdce před bolestí a zklamáním. Vím, co to znamená věnovat se závodu a vítězství.

Ale za roky, až se ohlédnete za svým časem zde na zemi, váš život a vaše štěstí budou mnohem více definovány kvalitou vašich vztahů, než jejich kvantitou. Mnohem více radosti budete čerpat z hloubky , nikoli z šířky. Jde o to najít a udržet si co nejlepší vztahy s lidmi kolem vás. Jde o to ponořit se do přátelství a rodiny. Jde o to být tu pro lidi, na kterých vám záleží, a vědět, že oni tu budou pro vás.

Vím. Není snadné se naplno oddat lásce. Je mi 35, jsem vdaná a stále se učím, jak to dělat naplno. Ale našla jsem někoho, kdo mě nutí to zkusit, někoho, kdo mě nutí riskovat. A to všechno změnilo.

Už jsem mluvil o síle lásky ve vaší práci i osobním životě. Ale chci také mluvit o tom, jak láska mění svět. Existuje 7 miliard dalších lidí. 7 miliard cizinců. Chci, abyste se zamysleli nad tím, co znamená milovat je. Co znamená milovat lidi, které neznáme, vidět hodnotu v životě každého jednotlivého člověka?

Zamyslete se nad tím. Je to docela radikální myšlenka. Znamená to, že vaše dcera nebo syn, dcera nebo syn vašeho souseda a dcery a synové lidí, kteří žijí tisíce kilometrů daleko, si všichni zaslouží právo na život, svobodu a hledání štěstí. Znamená to, že se zbavíme strachu a vidíme lidskost toho druhého. Znamená to, že Trayvona Martina nevnímáme jako chodící stereotyp, ozbrojeného člověka. Vidíme ho jako chlapce, který si zaslouží šanci vyrůst v muže, i když cestou udělá chlapecké chyby. Znamená to, že americké životy nemají větší váhu než irácké životy. Znamená to, že malé palestinské dítě nevnímáme jako budoucí bezpečnostní hrozbu nebo demografickou výzvu, ale jako budoucího otce, matku a milence. Znamená to, že téměř 300 unesených dívek v Nigérii není jen jejich problém. Jsou to také „naše“ dívky. Je to vlastně docela výzva milovat lidstvo tímto způsobem.

Profesor Cornel West nám dává slovo pro to, jak tento druh lásky vypadá na veřejnosti. Tím slovem je spravedlnost.

Pokud jste odhodláni milovat na veřejnosti, vyžaduje to, abyste otevřeli oči nespravedlnosti, abyste viděli svět očima druhého. Není to pasivní činnost. Musíte číst. Musíte cestovat do jiných čtvrtí, jiných částí světa. Možná si budete muset ušpinit ruce. Musíte dovolit lidem, aby vás milovali, a vy musíte milovat je na oplátku.

S mým týmem jsme se setkali s mladou dívkou jménem Rose z malé, chudé vesnice v Ghaně. Když pracujete s rozvojovými organizacemi a navštěvujete komunity, ve kterých působí, neměli byste se zamilovat jen do jednoho dítěte. Měli byste se držet programu a zaměřit se na intervence, které pozvedají komunitu jako celek. Ale nemohli jsme si pomoct. Zamilovali jsme se do Rose. Něco na jiskrě v jejích očích a její nezdolné duši nás přimělo udělat pro ni maximum. Rozhodli jsme se tedy použít vlastní prostředky na sponzorování jejího školného na střední škole.

Zůstali jsme s ní v kontaktu posledních 7 let a jsme velmi hrdí na to, co dokázala jako jednotlivec. Jsme ale také rádi, že nás inspirovala k formalizaci a rozšíření našeho stipendijního programu pro mnoho dívek v komunitách, jako je ta její, po celé Africe, v komunitách, kde rodiče často investují do středoškolského vzdělání chlapců, ale nedělají totéž pro dívky.

Na svých cestách po světě jsem se dívala do očí mnoha mladým dívkám a chlapcům z Afriky přes jihovýchodní Asii až po Harlem, dětem, které měly velké sny a potřebovaly někoho, kdo by v ně věřil a investoval do jejich budoucnosti, do jejich vzdělání.

Jak by vypadaly naše školy, kdybychom se zavázali k lásce na veřejnosti? Kdyby nám záleželo na každém dítěti v našem školském systému, zajistili bychom, aby nechodilo do školy hladové. Zajistili bychom, aby mělo řádnou zdravotní péči a poradenství. Zajistili bychom, aby v každé třídě měli vynikající učitele. Zajistili bychom, abychom je nespravedlivě nevylučovali ze školy a nekriminalizovali za drobné problémy s chováním. Zajistili bychom, aby všichni měli k dispozici potřebné zdroje.

Každé náboženství má v jádru tuto myšlenku filantropie, lásky k lidstvu. Ale neměli byste to dělat jen proto, abyste se ujistili, že se dostanete do „perlové brány“. Podívejte se na práci Martyho Seligmana zde v Pensylvánii, který doslova napsal knihu o štěstí. Podívejte se na práci Adama Granta, o kterém jsem slyšel, že je zde nejvíce hodnoceným profesorem: Má data, která ukazují, že dávání funguje. Existuje stále více výzkumů a znalostí, které nám říkají, že život plný lásky a soucitu je skutečnou cestou k úspěchu a spokojenosti.

Tak co tě zastaví? Co ti bude stát v cestě? Co ti zabrání dosáhnout úspěchu? Co ti zabrání pustit se naplno do lásky?

Odmala nás učí, že opakem lásky je nenávist. Ale není. Nenávist je vedlejší produkt. Nenávist je důsledek. Být nenávistníkem není cool. To nikdo nechce. Ale nenávist pramení z jedné věci: ze strachu. A strach je opakem lásky. Není náhoda, že když mluvíme o bigotnosti, často mluvíme v pojmech strachu: homofobie, xenofobie. Strach nás zaslepuje. Strach je sžíravý. Strach nás nutí se držet zpátky. Šeptá nám, říká nám, že selžeme. Říká nám, že naše rozdíly jsou příliš velké na to, abychom je překonali. Strach nás drží na místě. Zahajuje hádky. Způsobuje války.

A strach nám brání v lásce. I když jsme stvořeni k lásce, často se milovat bojíme. Bojíme se hluboké bolesti. Bojíme se, že pocítíme bolest, kterou jsem prožila, když se moji rodiče rozvedli. Ale nikdy nebudete něco nebo někoho doopravdy milovat, pokud tyto obavy neodložíte stranou. Nezadržujte to. Být zamilovaný znamená být připravený dávat svobodně a otevřeně a být připravený něco riskovat. Riskovat bolest a zklamání, překonávat své strachy a stát se novým.

Alice Walkerová jednou řekla: „Čím víc se divím, tím víc miluji.“ Láska vás volá k otevření očí, k hledání, k prozkoumání, k úžasu.

Láska je všepohlcující – proniká do vašeho těla, je to to, co vám umožňuje zažívat blaženost, radost a opravdové přátelství. Budete více zklamáni, když se něco pokazí. Možná budete padat hůře. Ale jediný způsob, jak v životě a v lásce dosáhnout nějaké výšky, je riskovat, že byste mohli spadnout.

Musíš ze sebe vydat všechno .

Ano, nepracuji s texty svých písní tak nenápadně. A někteří by si mohli myslet, že je to všechno trochu moc. Tady jsem já, R&B zpěvačka s albem s názvem Love in the Future , která se nedávno vdala a napsala největší milostnou píseň roku, a o čem jsem se rozhodla mluvit? O lásce . Je to tak otřepané , že? Je mnohem cool být odtažitý a apatický, že? Všichni máme rádi trochu jízlivosti, cynismu a ironie, obzvlášť od našich oblíbených umělců, komiků a spisovatelů. Chápu to.

Ale s touhle chladnou hlavou daleko dojdete jen někam. Vášeň vás dovede mnohem dál. Díky ní se stanete lepším podnikatelem, lepším vůdcem, lepším filantropem, lepším přítelem, lepším milencem.

Chci, abyste žili ten nejlepší možný život. Můžete změnit svět. Až dnes odtud odejdete, budete hledat spoustu věcí: bezpečí, peníze, přátelství, sex, prostě všechno možné. Ale to nejdůležitější, co najdete, je láska.

Takže milujte sami sebe, milujte svou práci, milujte lidi kolem sebe. Odvažte se milovat ty, kteří se od vás liší, bez ohledu na to, odkud pocházejí, jak vypadají a koho milují. Usilujte o tento život plný lásky se soustředěním, vášní, ambicí a odvahou. Dejte do toho všechno. A to bude vaše cesta k opravdovému úspěchu.

Gratulujeme ročníku 2014 a moc děkujeme!