Mír Je možný: Pozoruhodný příběh vězeňského přátelství

Claudia a Ciliana během jedné z mnoha akcí usmíření

Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (ve španělštině FARC) vedou již více než 50 let guerillovou válku za sociální spravedlnost. V reakci na to bohatí a mocní vytvořili polovojenské jednotky na obranu stávajícího společenského řádu. Na obou stranách bojují převážně chudí campesinos (vesničané) a dělníci.

Ciliana, grafická designérka, si odpykává 29letý trest odnětí svobody za zabití, které spáchala jako členka paramilitárních sil. Claudia se připojila k FARC, aby nabídla své dovednosti v oblasti první pomoci a psychologie. Doposud si odpykala osm let ze svého 40letého trestu za zabití a terorismus. Trest si odpykávají ve věznici, kde jsou umístěny ženy odsouzené za násilí na všech stranách konfliktu. Claudia a Ciliana jsou spoluvězeňkyně – a nejlepší kamarádky.

Měl jsem tu čest s nimi ve věznici vést rozhovor. Během našeho rozhovoru z nich vyzařoval klid a zamyšlení. Jejich tváře se rozzářily radostí a někdy i smutkem.

Pozitivní zpráva: Co je na vašem vztahu tak zvláštního?

Ciliana: Byla jsem tu rok, když Claudii převedli na mé oddělení a přidělili mi ji jako spolubydlící. Pokud jste z opačné skupiny, je neobvyklé sdílet pokoj a nepožádat o přeřazení.

Claudia: Když jsem přišla do svého nového vězeňského pokoje, našla jsem tam velmi vstřícnou osobu a když jsem si později uvědomila, že je od Paras, bylo mi to jedno. Ciliana se mnou souhlasila, protože se snaží za zločinem vidět lidskou bytost. Začaly jsme dělat všechno společně.

Ciliana: Tehdy jsme si uvědomily, že máme hodně společného. Byly jsme svědky toho, jak navzájem vyrůstají děti, a doprovázely jsme se v bolesti z toho, že je nemáme blízko.

Claudia: Byla jsem u toho, když se Ciliana dozvěděla svůj verdikt, a mohla jsem ji v jejím trápení podpořit. Když jsem telefonovala se svou čtyřletou dcerou, Ciliana mě utěšovala.

Ciliana: Obě jsme si uvědomily, že ani jedna z nás neměla v úmyslu někomu ublížit.

Také jsme si uvědomili, že se můžeme vymanit z ideologie, která vytváří konflikty a války, a sjednotit se, což v nás znovu zažehlo naději pro lidstvo.

Když o věcech diskutujeme, často máme odlišné názory: Claudia smýšlí levicově [politicky] a já pravicově. Ale hledáme společnou řeč.

PN: Jak na vaše přátelství reagovali ostatní?

Claudia: Pro lidi zvenčí je vzácné pochopit naše přátelství. Jsou šokováni, protože existuje mentalita, že když jste na jedné straně, nemůžete být na druhé.

Ciliana: Ostatní vězni byli také překvapeni, že jsme se spřátelili.

PN: Ovlivnilo to nějakým způsobem i ostatní?

Členové skupiny vyrábějí transparent: „Pracujeme pro mír v Kolumbii“

Ciliana: Jednoho dne, před pěti lety, jsme si pomyslely, že když to dokážeme my [spřátelit se], proč by to nedokázali i ostatní. Všimly jsme si, že pokud se chceme usmířit, musíme nejdříve začít u sebe. Navrhly jsme tedy projekt usmíření s dalšími ženami ve vězení.
Bez vědomí vězeňského personálu jsme shromáždili ženy z protichůdných stran k soukromému obřadu. Tento obřad nám pomohl sladit se s cílem dosáhnout usmíření a založit pracovní skupinu zaměřenou na to, jak odpustit sobě i druhým. Od té doby podnikáme působivé aktivity.

Claudia: Jakmile jsme jako skupina zesílili, pozvali jsme oběti [konfliktů] z okolí, aby se k nám připojily na nějaké aktivity. Pořádaly jsme nejrůznější aktivity zaměřené na usmíření. Rozhodly jsme se, že oběťmi jsou i vojáci, ti, kteří brání stát. Akce, na kterou jsme vojáky pozvaly, byla významná, protože ženy zde měly obavy, že nebudou dobře přijaty. Ale stal se opak. Vojáci, ostatní přítomní a ženy se objímali a plakali společně.

Právě tato událost, za přítomnosti mé dcery, mě dojala nejvíce. Tehdy jsem ji před všemi požádala o odpuštění. Všichni jsme jedna rodina. I teď, o rok později, jsme s některými vojáky v kontaktu.

PN: Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Claudia: Jakmile budeme propuštěni, rádi bychom vytvořili centrum, kde bychom mohli pokračovat v našich myšlenkách na usmíření s využitím toho, co jsme se zde naučili.

PN: Jak můžeme všichni vytvořit lepší svět?

Ciliana: Zaprvé, musíme méně soudit. Zadruhé, musíme se navzájem vidět v naší podstatě. Je pravda, že si lidé navzájem ubližují, ale to není podstata toho, kým jsme. Schopnost skutečně odpustit je důležitá a způsob, jak dosáhnout trvalého odpuštění, je skutečně vidět lidskost toho druhého. Aby oběť slyšela, co pachatele přivedlo k násilnému činu; aby pachatel plně přijal dopad svého jednání tím, že si vyslechne oběť. V současných kolumbijských slyšeních o usmíření není prostor pro to, aby se takové lidství projevilo skrze skutečnou interakci – a to se musí změnit.
.................................................
Díky Camile Reyesové, která setkání zorganizovala, se k nám poselství těchto dvou pozoruhodných žen může dostat i za zdi vězení.