Muž, který přenesl Horu

Toto je příběh obyčejného člověka.

Byl to vyděděnec, dělník bez půdy, který musel každý den projít celou horu, jen aby se dostal na farmu, na které pracoval. Byla to zrádná cesta a často vedla k nehodám. Jeho lidé potřebovali pomoc, každý den byly v sázce životy. Rozhodl se, že pokud jeho lidem nikdo nepomůže, on ano. Pak, aniž by se nad tím zamyslel, pokračoval a udělal to holýma rukama.

Toto je příběh Dashratha Manjhiho: muže, který přenesl horu, aby se jeho lidé mohli včas dostat k lékaři.

Komunita Gehlour

Psal se rok 1960. Dělníci bez půdy, Musaharové, žili uprostřed skalnatého terénu v odlehlém bloku Atri v Gaya v Biháru v severní Indii. V komunitě Gehlour byli považováni za nejnižší z nízkých v kastovní společnosti a byly jim odepřeny základy: zásobování vodou, elektřina, škola, zdravotní středisko.

Mezi nimi a všemi základními zařízeními, po kterých vždy toužili, se tyčila 300 stop vysoká hora.

Jako všichni musaharští muži pracoval Dashrath Manjhi na druhé straně hory. V poledne mu jeho žena Phaguni přinesla oběd. Protože neměli žádnou cestu, cesta přes horu trvala hodiny. Dashrath obdělával pole pro hospodáře na druhé straně. Bude těžit kámen. A za pár hodin od té doby bude unavený a hladový.

Phaguni, Dashrathova manželka, se připravovala na svůj zrádný výstup na horu. Zabalila 'rotis', naplnila nádobu řídkým kari a zabalila jídlo do čtverce látky. Vzala malý hrnec s vodou a zvedla si ho na hlavu. Její děti seděly a hrály si u své chatrče v malé osadě Musahar ve stínu hory.

Bude se dívat a čekat na Phaguniho. Toho dne k němu přišla s prázdnýma rukama, zraněná. Když ostré slunce zapadalo, Phaguni zakopl o uvolněný kámen a těžce se zranil. Její nádoba s vodou se rozbila. Sklouzla o několik stop dolů a zranila si nohu. Několik hodin po poledni kulhala ke svému manželovi. Byl na ni naštvaný, že přišla pozdě.

Ale když viděl její slzy, rozhodl se. Rozhodl se, že nebude čekat, až někdo vyřeší jeho problémy, že si to udělá sám.

PROŘEZAL HORU POUHÝM KLADivem, dlátem a páčidlem

Dashrath koupil kladivo, dláto a páčidlo. Musel prodat své kozy, což pro jeho rodinu znamenalo nižší příjem. Vyšplhal na vrchol a začal se odtrhávat od hory. O několik let později vyprávěl,

"Ta hora rozbila tolik hrnců a vyžádala si tolik životů. Nemohl jsem snést, že to zranilo mou ženu. Kdyby mi to teď trvalo celý život, vyryl bych nám cestu skrz horu."

Slovo se šířilo široko daleko. Začínal brzy ráno, několik hodin štípal horu, pak pracoval na polích a zase se vrátil do práce na hoře. Sotva by spal. Vesničané si ho postupně začali vážit a jeho rodině začali darovat jídlo. Nakonec opustil svou mzdovou práci a začal trávit tolik času, kolik jen mohl, lámáním hory.

Pak Phaguni onemocněl. Doktor byl ve Wazirganj, který stál hned na druhé straně hory, ale cesta k němu vedla 75 kilometrů. Nemohla se vydat na cestu a zemřela. Její smrt ho nejen více rozzuřila, ale také povzbudila.

Nebyl to snadný úkol. Často ho zranily kameny padající z nepoddajné hory. Odpočinul si a pak začal znovu. Občas pomáhal lidem přenášet jejich věci přes horu za malý poplatek, peníze, aby nakrmil své děti. Po 10 letech, když se Manjhi odštípal, lidé viděli v hoře rozsedlinu a někteří přišli na pomoc.

V roce 1982 čekalo Gehlour překvapení.

Začali mu říkat 'BABA'

Manjhi prorazil poslední tenkou skalní stěnu a přešel na druhou stranu hory. Po 22 letech Dashrath Das Manjhi, obyčejný člověk, dělník bez půdy, prolomil horu: vysekal cestu 360 stop dlouhou a 30 stop širokou. Wazirganj se svými lékaři, zaměstnáním a školou byl nyní jen 5 kilometrů daleko. Jeho silnici mohli využívat lidé ze 60 vesnic v Atri. Děti musely do školy ujít pouhé 3 kilometry. Vděční mu začali říkat ‚Baba‘, uctívaný muž.

Ale Dashrath se tam nezastavil. Začal klepat na dveře Vlády a žádal, aby byla silnice zahletována a napojena na hlavní silnici. Udělal nemyslitelné, aby upoutal pozornost vlády, šel podél železniční trati až do Nového Dillí, hlavního města. Podal tam petici za svou cestu, za nemocnici pro své lidi, školu a vodu. V červenci 2006 šel Dashrath do „Junta Durbar“ tehdejšího hlavního ministra Biháru Nitish Kumar. Ministr zdrcen vstal a nabídl „Bábě“ své křeslo, křeslo svého ministra; vzácná pocta pro muže Mandžhiho společenského postavení.

Vláda jeho úsilí odměnila pozemkem; Manjhi okamžitě daroval pozemek zpět pro nemocnici. Nominovali ho také na ‚Padma Shree‘, ale úředníci ministerstva lesů s nominací bojovali a označili jeho práci za nezákonnou. "Nezajímají mě tato ocenění, tato sláva, peníze," řekl. "Všechno, co chci, je cesta, škola a nemocnice pro naše lidi. Tak tvrdě dřou. Pomůže to jejich ženám a dětem."

Trvalo by jim 30 let, než by mu vymazali silnici.

Tolik dalších hor

17. srpna 2007 prohrál Dashrath Manjhi, muž, který dobyl horu, svůj boj s rakovinou. Celý život dřel pro svůj lid a pro žádný osobní zisk.

S touto prací jsem začal z lásky ke své ženě, ale pokračoval jsem v ní pro své lidi. Kdybych to neudělal já, nikdo by to neudělal,“ slova Manjhiho odrážejí realitu naší země.

Nyní, když je pryč, jsou jeho lidé stále chudí. Jsou tam elektrické sloupy, ale žádná elektřina; trubková studna, ale žádná voda; žádná skutečná nemocnice, žádné skutečné živobytí, malé vzdělání. Syn Manjhi nedávno kvůli nemoci ztratil vlastní manželku. Po všech těch letech jejich osud zpečetila další hora: chudoba, neschopnost zaplatit lékaře, za včasnou potřebnou léčbu.

Teď je řada na tobě

Manjhiho odkaz, jeho inspirace, nezemřela s ním. Žije mezi tisíci Indů, kteří každý den čelí výzvám, přinášejí změnu svým bližním, bojují v bitvách a vítězí nad přesilou. Jeho odkaz žije v mnoha z vás, kteří dobýváte své vlastní hory.

Jak často jste se podívali na problém a řekli: „Nebudu čekat na úřady, vyřeším to sám!“? Jak často děláte VOLBU, aby se ZMĚNA uskutečnila?