Lekce Z nepořádku

Když jsem jednoho večera před několika lety připravoval tacos, zaslechl jsem, jak se ke mně drnčí prsty batolat mého syna, spojené se srdečným, šibalským chichotáním. Pamatuji si, jak jsem si říkal: "Zajímalo by mě, co je tak vtipného... Byl tak tichý, hrál úplně sám." Tiché batole? Hrát sám? Na 30 minut? Měl jsem to vědět lépe: nováčkovská chyba.

Otočil jsem se, abych pozdravil svého tehdy 16měsíčního chlapečka, a byl jsem šokován, když jsem uviděl jeho lepkavou, pokapanou a bronzovou verzi, jak se ke mně potácí – jedna buclatá ruka se po mně natahuje a druhá bílá kývá prázdnou 16decovou sklenici melasy, kterou vytáhl ze spíže, když jsem vařila.

Svižně jsem ho nabral a naše stejně široké oči se setkaly – jeho lemované melasou. Zvolal jsem: "Co jsi udělal?" a pak vyprskl smíchy; zasmál se břicho v odpovědi. Položil jsem ho a přikryl mleté ​​hovězí. Dokonce i tento nováček věděl, že chvíli potrvá, než se najedeme.

Myslel jsem, že budu naštvaný. Místo toho se mi zatočila hlava při pohledu na jeho bezohledné opuštění. Myslel jsem, že mi bude vadit úklid. Místo toho jsem byl ohromen dalekým dosahem jeho práce.

Ruku v lepkavé ruce jsme sledovali jeho stopy do obývacího pokoje. Zatímco já jsem měl plné ruce práce s opékáním hovězího masa, on měl plné ruce práce s opékáním – v melase – pohovku, sedátko, konferenční stolek, stojan na média, dálkové ovládání, můj mobilní telefon, podlahu a stěny. A samozřejmě zhnědl – využil své zlaté příležitosti na maximum. Pracovali jste v poslední době s melasou? Viskozitou a barvou připomíná motorový olej. Naštěstí voní lépe – štiplavě, ale lépe. Vytvořil pořádný nepořádek.

Byl jsem připraven, že mě oblije studený pot. Koneckonců, před dětmi jsem patřil do „klubu čistých aut“ v naší místní myčce. Špína mi připadala znepokojující, neuctivá a vyloženě trapná. Ale za tu dobu, než moje batole vymalovalo náš obývák – a sebe – melasou, jsem se zahřála, abych nepořádek.

Myslel jsem, že budu naštvaný. Místo toho se mi zatočila hlava při pohledu na jeho bezohledné opuštění. Myslel jsem, že mi bude vadit úklid. Místo toho jsem byl ohromen dalekým dosahem jeho práce. A melasa je koneckonců rozpustná ve vodě; žádný velký problém. Jediná věc, na kterou jsem se při zpětném pohledu zlobil – jsem se nepozastavil, abych udělal fotku nebo dvě.

Jen před několika měsíci jsem našel skvělou knihu pro své chlapce: „The Beautiful Oops“ od Barneyho Saltzberga. Můj nyní 5letý syn a jeho 3letý bratr se těší z lekcí knihy: „Šmouha a šmouha mohou způsobit kouzlo;“ "Malá kapka barvy popustí uzdu vaší fantazii." Autor přerámovává nepořádky a „chyby“ nikoli jako špatné nehody nebo nešťastné události, ale jako věci, které se během cesty dějí, jako okamžiky zásadní pro vývoj našich myšlenek a nás samých. Nepořádky jsou příležitostí pro kreativní vyjádření, pro potěšení a objevování a pro potěšení a oslavu. Nepořádky jsou skutečné. Jsou to, jak žijeme. A mohou být krásné.

Melasová brána se pěkně vyčistila (s pomocí asi 10 mokrých hadříků), stejně jako můj syn po dlouhé koupeli. V dnešní době moji chlapci dekonstruují stejné pohovky, aby vytvořili pevnosti, hřiště a jeskyně. Pomáhají mi péct a všude dostáváme mouku. Na posteli, kterou jsem si denně ustlala (s nemocničními rohy!), jsem se vrhla do chmýří vrásčitého, zmuchlaného ložního prádla, abych si zdřímla se svým nejmladším synem.

Zatímco minulý týden podřimoval, studoval jsem jeho chodidla, která jsou stále tak malá. já přemýšlel, kam ty nohy půjdou, co budou dělat. Doufám, že se vydají na vrchol mayských ruin, nakopnou jeden nebo dva vítězné góly a ucítí teplo hliníkové kánoe, zatímco plují po nedotčeném venkovském potoku. Představuji si, že se budou potit, když bude čekat u vchodových dveří domu rodičů svého prvního rande. Dokonce doufám, že jeden z nich dostane třísku z mořského ježka u pobřeží malého města v severní Itálii, a doufám, že jeden postarší místní muž lámanou angličtinou a pantomimou poradí, aby si počůral ránu – vyvolává smích, velmi skutečné analgetikum. Ano, raději trávím svůj čas mačkáním se s těmito krásnými nápady, než uklízením takzvaných nepořádků.

Je pravda, že stále navštěvuji „klub čistých aut“ – ale jen asi jednou za rok. Zaměstnanci se krčí, když násilně odlupují autosedačky mých chlapců z koženého čalounění, věčně lepkavého z bezpočtu krabic od kapající šťávy, které moji chlapci inhalují na cestě domů z našich nesčetných dobrodružství po městě. Přes praskání zvolali: "Nebyli jste tam nějakou dobu, co?" Ne, určitě ne. Byli jsme zaneprázdněni. Dělat krásné nepořádky.