Před dvěma a půl lety byla moje babička umístěna do pečovatelského domu, kde prožije zbytek života. Trpí demencí, a proto je její paměť omezená. Nějak si ale pamatuje laskavost. Je mou stálou učitelkou. Jedna z věcí, které rádi děláme, je procházet se chodbami v pečovatelském domě a zdravíme ostatní obyvatele. Zastavíme se, pozdravíme a čekáme na odpověď. Zřídka se dočkáme slovní odpovědi. Babička si k sobě přiblíží obličej, aby se se sousedem dívala z očí do očí, a pak je znovu pozdraví a stiskne jim ruku. Už vlastně nechápe, že většina obyvatel už neumí verbálně komunikovat. Přesto se vytváří určité spojení. A vlastně si na tato setkání nevzpomínáme, ale příště, když kolem projdeme, je tam nějaké poznání, ať už záblesk očí nebo tiché natažení ruky. Je to krásné, i když jsem možná jediný svědek, který chápe, že spojení pochází z dřívější doby. Komunita se vytváří těmito okamžiky, těmito tichými spojeními, těmito doteky rukou. Když jdu do pečovatelského domu, je to jako jít do vesnice. Neznám příběhy těchto lidí, ale teď vnímám jejich ducha a začal jsem se o ně starat. V této souvislosti bych se rád podělil o příběh o mém pobytu s babičkou a některými z těchto starších lidí, které jsem si v jistém smyslu začal představovat i jako své příbuzné. Takže...
Když jsem zastavil, před domem důchodců stály dva hasičské vozy a sanitka. Sevřelo se mi srdce. Realita je taková, že se lidé nutně neuzdravují – přicházejí sem zemřít. Přesto, po téměř šestiměsíční návštěvě jsem se sem přijel starat o obyvatele. Vždycky mě zarmoutí, když tu někdo projde. Uvnitř jsem napůl očekával, že se tam shrnou hasiči nebo záchranáři křičící „Kód modrý“ nebo „Uvolněte cestu!“, ale to je jen v televizi.
Tady je to jako obvykle – vše v rámci denní práce.
Dole na chodbě seděl pan Le opřený o pohovku s jednou nohou v invalidním vozíku. Mívá dobré dny i méně, dnes byl smutný. Seděl jsem s ním, zatímco na mě se slzami v očích mluvil vietnamsky; držel jsem ho za ruku a přikyvoval, jako bych tomu rozuměl.
Později se paní Owensová rozjasnila, když jsem vešla do pokoje a natáhla se ke mně, jako to teď dělává vždycky. Mluvila jsem s ní o zimě a zasmála se, že zima tu určitě bude, než jsem šla k babičce, která soustředěně luštila slovní hříčku. Ukázalo se, že je v hledání slov docela dobrá; je to jediná činnost, která jí brání v tom, aby se ztratila. Vítám ji s širokým úsměvem a pozdravem – ona mi odpovídá vlídně a dodává: „Kde jsi byla? Dlouho jsme se neviděli! Posaďte se, posaďte se!“ Je to součást našeho rituálu. Pak se procházíme po chodbách, kde si stěžuje všem sestřičkám: „Nutí mě… CHODIT!“ Všechny se smějeme včetně ní.
Dále je čas na sprchování – další věc, na kterou si zpočátku lehce stěžuje, ale během sprchování i po něm je za ni vždy vděčná. Trávíme čas sprchováním tím, že se zmokneme (já bosá, ale plně oblečená) a smějeme se při praní a sušení. Je to milý čas, na který nikdy nezapomenu. Než ji uloží do postele, pevně mě obejme a poděkuje mi za pomoc. Přeji dobrou noc a sladké sny jí i paní Owensové, která teď s lehkým zamáváním a úsměvem dodává: „Buďte opatrní!“
Když se blížím k hlavní hale, vidím ve dveřích pana Jakova – snažil se utéct (na něco málo přes devadesát let starého muže se zlomenou nohou upoutaného na invalidní vozík je docela pohyblivý). Teď se drží dveří a odmítá je pustit. Tři zdravotní sestry se ho snaží dostat dovnitř.
Zítra tohle všechno bude zapomenuto. Alespoň většinou těch, kteří tu žijí. Pro ty ostatní, kteří si to pamatují, to bude ať je jakkoli, i pro nás to bude nový den.
AKTUALIZACE z dvou let: Pan Le má teď přítelkyni - milou ženu, která také bydlí v zařízení a mluví jen korejsky (on mluví jen vietnamsky). Nechodí, takže ji jednou nohou tlačí na invalidním vozíku ze svého vozíku. U jídla sedí spolu a on se s ní dělí o ubrousky (byl jednou bezdomovec, takže si ubrousky hromadí - to spolu nějak souvisí). Když jsou od sebe, je dezorientovanější a ona opakovaně volá ve svém jazyce na "starce" (poté, co jsem zjistila, co říká, a než jsem se dozvěděla o jejich přátelství, odvezla jsem ji ke starci, o kterém jsem si myslela, že ho myslí (je jich pár na výběr lol), vypadala rozrušeně a svraštila nos, ale když jsem ji vzala k panu Le, ožili, jako by byli uprostřed rozhovoru) - když jsou spolu, jsou šťastní - láska je krásná věc a vlastně není tak složitá.
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION
4 PAST RESPONSES
So beautiful...
Lovely story. Thanks for sharing.
Reading this story changed me permanently ,it felt like deep meditation but more transforming.
Thank you very much.
This is a beautiful story. Thank you for sharing...Love is a universal language that requires no words, only freedom to be received and given.