Zimní procházka: Výňatek

Úžasná čistota přírody v tomto ročním období je velmi potěšující skutečností. Každý shnilý pařez, mechem zarostlý kámen, zábradlí a suché podzimní listí jsou skryty pod čistým sněhovým ubrouskem. Na holých polích a cinkajících lesích se podívejte, jaká ctnost přežívá. Na nejchladnějších a nejpochmurnějších místech si stále udržují oporu ty nejteplejší charitativní organizace. Chladný a pronikavý vítr zahání veškerou nákazu a nic jí neodolá, jen to, co v sobě má ctnost; a proto ať se setkáme na chladných a pochmurných místech, jako jsou vrcholky hor, cokoli ctíme pro jakousi pevnou nevinnost, puritánskou houževnatost. Všechno kolem se zdá být voláno o úkryt, a to, co zůstává venku, musí být součástí původního rámce vesmíru a takové statečnosti, jako je sám Bůh. Je osvěžující dýchat vyčištěný vzduch. Jeho větší jemnost a čistota jsou viditelné oku a rádi bychom zůstali venku dlouho a dlouho do noci, aby i námi vichřice mohla prosvítat jako holými stromy a připravila nás na zimu: – jako bychom doufali, že si vypůjčíme nějakou čistou a neochvějnou ctnost, která nám bude oporou ve všech ročních obdobích.

V přírodě dřímá podzemní oheň, který nikdy nezhasne a který žádný chlad nemůže ochladit. Nakonec roztaje velký sníh a v lednu nebo červenci je pohřben pouze pod silnější nebo tenčí vrstvou. V nejchladnější den někam teče a sníh taje kolem každého stromu. Toto pole ozimého žita, které vyrašilo pozdě na podzim a nyní rychle rozpouští sníh, je místem, kde je oheň velmi tence pokryt. Cítíme se jím zahřátí. V zimě teplo představuje veškerou ctnost a v myšlenkách se uchylujeme k zurčícímu potůčku s holými kameny lesklými na slunci a k ​​teplým pramenům v lesích se stejnou dychtivostí jako králíci a červenky. Pára, která stoupá z bažin a tůní, je stejně drahá a domácí jako pára z našeho vlastního kotlíku. Jaký oheň by se mohl vyrovnat slunečnímu svitu zimního dne, kdy luční myši vylézají po stěnách a sýkora šeptá v lesních soutěskách? Teplo pochází přímo ze slunce a není vyzařováno ze země jako v létě; a když cítíme jeho paprsky na zádech, když kráčíme zasněženým údolím, jsme vděční jako za zvláštní laskavost a žehnáme slunci, které nás do onoho ústraní následovalo.

Tento podzemní oheň má svůj oltář v hrudi každého muže, neboť v nejchladnějším dni a na nejpochmurnějším kopci si poutník v záhybech svého pláště chová teplejší oheň, než jaký hoří v jakémkoli krbu. Zdravý člověk je vskutku ztělesněním ročních období a v zimě má v srdci léto. Tam je jih. Tam se stěhovali všichni ptáci a hmyz a kolem teplých pramenů v jeho hrudi se shromažďují červenka a skřivan.

Konečně, když jsme dosáhli okraje lesa a uzavřeli se před potulným městem, vstoupili jsme do jejich úkrytu, jako bychom vstoupili pod střechu chalupy a překročili její práh, celý pokrytý sněhem a pokrytý stropy. Jsou stále veselí a vřelí a v zimě stejně přívětiví a veselí jako v létě. Když stojíme uprostřed borovic, v mihotavém a šachovnicovém světle, které se jen kousek prodírá do jejich bludiště, přemýšlíme, jestli města někdy slyšela jejich prostý příběh.

Zdá se nám, že je žádný cestovatel nikdy neprozkoumal, a navzdory zázrakům, které věda jinde denně odhaluje, kdo by si nechtěl poslechnout jejich letopisy? Naše skromné ​​vesnice v rovině jsou jejich přínosem. Z lesa si půjčujeme prkna, která nám poskytují úkryt, a klacky, které nás hřejí. Jak důležitý je jejich stálezelený strom pro zimu, tu část léta, která nevadne, pro stálý rok, pro neuvadlou trávu. Takto jednoduše a s malými náklady na nadmořskou výšku je rozmanitý povrch Země. Co by byl lidský život bez lesů, těchto přírodních měst? Z vrcholků hor se jeví jako hladce oholené trávníky, ale kam bychom šli než po této vyšší trávě?

Na této mýtině porostlé ročními keři pohleďte, jak na každém spáleném listu a větvičce leží stříbřitý prach, usazený v tak nekonečných a luxusních formách, že svou rozmanitostí vynahrazuje absenci barev. Všimněte si drobných stop myší kolem každého stonku a trojúhelníkových stop králíka. Nade vším se vznáší čisté pružné nebe, jako by nečistoty letní oblohy, zjemněné a scvrklé cudným zimním chladem, byly z nebes na zemi provějeny.

Příroda v tomto ročním období mate své letní rysy. Nebesa se zdají být blíže zemi. Živly jsou méně zdrženlivé a zřetelné. Voda se mění v led, déšť ve sníh. Den je jen skandinávskou nocí. Zima je arktické léto.

O kolik živější je život v přírodě, srstnatý život, který stále přežívá spalující noci a z polí a lesů pokrytých mrazem a sněhem vidí východ slunce.

„Bezpotravní divočina“
Vylijte své hnědé obyvatele.“

Šedá veverka a králík jsou čilí a hraví v odlehlých údolích, a to i za chladného pátečního rána. Tady je náš Laponský a Labradorský retrívr a pro naše Eskymáky a Knistenauxy, indiány s psími žebry, novozemblaity a Špicberky, není tu snad ledorub a dřevorubec, liška, ondatra a norek?

Přesto uprostřed arktického dne můžeme sledovat léto až k jeho ústraní a soucítit s některými současnými životy. Roztaženi nad potoky, uprostřed mrazem zalitých luk, můžeme pozorovat podmořské chaloupky chrostíků, larev Plicipennes. Jejich malé válcovité schránky postavené kolem sebe, složené z vlajek, klacíků, trávy a uschlého listí, lastur a oblázků, tvarem a barvou připomínající vraky, které pokrývají dno – chvíli se unášejí po oblázkovém dně, chvíli se víří v drobných vírech a ženou se dolů po strmých srázech, nebo se rychle unášejí proudem, nebo se kymácejí sem a tam na konci nějakého stébla trávy nebo kořene. Pak opustí svá potopená obydlí a plazí se po stoncích rostlin nebo na hladinu jako komáři, jako dokonalý hmyz od nynějška, třepotají se nad hladinou vody nebo obětují své krátké životy v plameni našich svíček večer. Dole v malém údolíčku se keře sklánějí pod svou tíhou a červené olše kontrastují s bílou zemí. Zde jsou stopy myriád nohou, které již byly venku. Slunce vychází nad takovým údolím stejně hrdě jako nad údolím Seiny nebo Tibery a zdá se, že je to sídlo čisté a soběstačné statečnosti, jakou nikdy neviděli; která nikdy nepoznala porážku ani strach. Zde vládne jednoduchost a čistota primitivní doby a zdraví a naděje daleko od měst a vesnic.