Banánový Dort a totální bolest: Co mě Londýn naučil O tom, že Jsem člověk

Úvahy o komunikaci, soucitu a tiché péči z Kéraly po Spojené království.

-------

Jedno odpoledne ve Walthamstow

Jedno odpoledne ve Walthamstow, kde jsem bydlel u kamaráda, jsem vešel do malého místního supermarketu a pozdravil prodavače. Jmenoval se Fawad. Během několika minut jsme se dali do hlubokého rozhovoru – pocházel ze země nedaleko té mé, ze země formované desetiletími konfliktů a odolnosti. Fawad mluvil o domově, o tom, jak moc se změnil. Řekl mi, že kriminalita klesla natolik, že prodejci teď mohou nechávat vozíky v noci bez dozoru. „Druhý den ráno je najdete neporušené,“ řekl s tichou hrdostí.

Ale pak také mluvil o obtížných změnách – jak mladé dívky už nesměly chodit do školy, jak se každodenní život zúžil kvůli rostoucím omezením. Mluvili jsme otevřeně, vřele, lidsky, jako člověk s člověkem.

Později, když jsem se o tuto zkušenost podělil s místními přáteli, jemně mě varovali: „Takhle to tady nefunguje. Spojené království je velmi soukromé místo. Takhle se s cizími lidmi mluvit nedá – to se nehodí.“

Byl jsem zaskočen. Byla jsem chyba, že jsem se pustil do takové lidské komunikace? Je dnes otevřenost považována za dotěrnou?

Banánový dort a jemná odpověď

Hned druhý den ráno se ale stalo něco krásného. Britský soused mého přítele – laskavý bílý gentleman – zaklepal na dveře s teplým banánovým dortem, který právě upekla jeho žena. Nejenže dort přinesl, ale zůstal i na popovídání. Povídali jsme si o všem a o ničem a připadalo mi to přirozené. Pomyslel jsem si: tak možná to není o „britskosti“ nebo „indiánskosti“.

Možná, že laskavost nemá žádnou národní etiketu. Možná, že soucit, stejně jako konverzace, potřebuje jen špetku otevřenosti, aby se projevil.

Brighton: Dvě patra, dvě břemena, žádná slova

Později v Brightonu jsem bydlela u jiné kamarádky – dobrovolné mediátorky v místní radě. Ten týden se zúčastnila schůzky k řešení konfliktů mezi dvěma sousedy žijícími v obecních bytech – jedním v patře, druhým v přízemí.

V patře žila žena, která se na plný úvazek starala o svou nemocnou, na lůžko upoutanou matku. Dole žila matka autistického dítěte, která často hlasitě křičela a plakala. Hluk ženu v patře natolik rušil, že policie a sociální služby byly několikrát volány.

Na schůzce moje kamarádka řekla: „Já jsem jen poslouchala.“ Nechala obě ženy mluvit. Slyšela jejich vyčerpání, bolest, strach. „Tekly slzy,“ řekla mi, „ale něco se změnilo.“ Zarazilo mě toto: tyto ženy žily jen pár metrů od sebe. Obě pečovaly o druhé. Obě byly zahlcené. Ale nikdy spolu nemluvily. Ani jednou. Představte si, že by místo eskalace problému sdílely rozhovor. Šálek čaje. Slza. Slovo porozumění.

Soucit nad rámec klinické péče

Tyto okamžiky mě znovu přiměly zamyslet se nad tím, proč jsem vůbec do Londýna přijel. V kostele sv. Kryštofa jsem přednášel o „totální bolesti“ – konceptu, který zahrnuje nejen fyzické nepohodlí, ale i emocionální, sociální a duchovní vrstvy utrpení.

V Kérale jsme tento model přizpůsobili tak, aby byl řízen komunitou a citlivý ke kulturním změnám. Teď si ale uvědomuji, že naprostá bolest se neomezuje jen na ty, kteří umírají. Je všude.

U ženy vyčerpané péčí.

V matce, která není schopna umlčet úzkost svého dítěte.

V muži, který je kilometry daleko od domova, nese tichou nostalgii po zemi, kterou opustil.

V těch, kteří chtějí mluvit, ale nevědí jak, a v těch, kteří se bojí naslouchat.

Riziko ztráty uší

Žijeme ve světě, kde je individualismus často oslavován a soukromí – ačkoli je hluboce důležité – se někdy může stát spíše překážkou než hranicí.

Samota samozřejmě není vždycky smutek; pro některé je být sám volbou, dokonce útočištěm. Osamělost je koneckonců hluboce osobní – co se jednomu zdá být izolující, může jinému přinášet klid.

Ale obávám se, že pokud se soucit vyučuje pouze v klinickém prostředí – nebo se spojuje pouze s koncem života – riskujeme, že ho ztratíme tam, kde je nejvíce potřeba: v běžných rytmech každodenního života.

Pokud děti nenaučíme naslouchat, jak si udržet city druhých, jak se vyrovnat s nepohodlím, můžeme vychovat generaci, která ví, jak fungovat, ale ne jak cítit.

V jádru jsme společenské bytosti – nejen stvořené k přežití, ale i k koexistenci. A koexistence vyžaduje víc než jen přítomnost. Vyžaduje, abychom si všímali bolesti toho druhého.

Závěrečná reflexe

Co začalo jako profesní cesta, se pro mě stalo sérií hluboce osobních lekcí.

Přijel jsem do Londýna, abych mluvil o systémech péče, o paliativních modelech. Ale to, co si odnáším, je něco jednoduššího: rozhovor s majitelem obchodu, kousek banánového dortu, ticho mezi dvěma sousedy, kteří se potýkají s problémy.

Nejsou to žádné mimořádné okamžiky. Ale soucit možná nikdy není. Nejde o velkolepá gesta. Jde o to, abychom si navzájem vytvořili prostor – pro příběhy, pro zármutky, jeden pro druhého.

I to je paliativní péče. A to je podle mého názoru péče, kterou svět právě teď nejvíce potřebuje.