Koupil Si dům V Detroitu Za 500 dolarů. Ale O dům Mu Nikdy nešlo.

Mladý bílý muž se přestěhoval do černošské čtvrti, aby opravil rozpadající se dům, a objevil, co skutečně překonává rozdíly.

Jak může mladý bílý muž bez víry v politiku najít cestu, jak smysluplně pomáhat v boji za rasovou a třídní spravedlnost a také v uzdravování toho, co rozděluje obyvatele těchto Spojených států? V mnoha ohledech je to téma memoárů Drewa Philpa o tom, jak je bílým mileniálem, který zasvětil svůj život koupi, opravám a bydlení v opuštěném domě v chudé černošské čtvrti v brzy zkrachovalém Detroitu.

Nejdojemnější scéna z filmu Dům za 500 dolarů v Detroitu začíná, když k němu přijede Philpův soused a kamarád v pick-upu a požádá ho, aby naskočil. „Dům Terryových bude v aukci,“ říká jeho kamarád Woods, další běloch, který sice má tu čest, že se do sousedství přistěhoval asi před 20 lety.

Terryovi jsou černošští sousedé, kteří bydlí za Philpem. Paní Terryová je jednou z prvních v sousedství, která Philpovi nabídne přátelskou ruku. Woods nyní Philpovi říká, že její starší manžel trpí demencí a aniž by o tom věděla, se dostal do prodlení se splátkami hypotéky. Paní Terryová ani neví, že dům její rodiny se chystá prodat bankou (každý čtvrtý dům v Detroitu byl předmětem exekuce).

Tam, v kabině pick-upu, se Philp ptá: „Kdy jí to řekneš?“ Čtenáři se na chvíli ptají, jestli Philp problém svého souseda prostě nepřehlédne.

Každý čtvrtý dům v Detroitu byl předmětem exekuce.

Woods odpovídá: „Nejdřív jsem si s tebou chtěl promluvit. Mám nápad. Máš nějaké peníze?“ Woods se snaží otestovat Philpovu upřímnost. Jen přestavuje Philp dům, nebo je skutečně oddanou součástí komunity lidí, kteří doufají v obnovu a uzdravení Detroitu? Protože pokud je to to druhé, pak ignorování problémů souseda nepřipadá v úvahu.

Přátelství mezi Philpem a jeho babičkou paní Terryovou, jejíž rodina žije v sousedství po generace, je důležitým tématem Philpova příběhu. Vztah začal, když paní Terryová poté, co sledovala Philpa, jak se potí při své obnově, mu zamávala a nabídla mu láhev studeného Gatorade. Pozve Philpa na rodinné grilování, ale on nejde, protože se stydí za to, že je vnímán jako bílý vetřelec v černé čtvrti, a ona ho za to zesměšňuje. V jistém smyslu se stává členkou jeho sousedského uvítacího výboru a Philp se brzy stává jediným bílým člověkem na jejích rodinných setkáních.

Až do doby, než se Philp dozví o zabavování nemovitosti, je jeho vztah s paní Terryovou jen dojemným příběhem o pomalém boření mezilidských překážek rasových a třídních příslušníků mezi sousedy. Nyní si však Philp klade otázku, zda je skutečně sousedem ve smyslu „chovej se k sousedovi jako k sobě samému“, nebo zda je jen bílým, liberálním, (víceméně) dobrodincem žijícím v chudobě?

„Politika už věci nevyřeší.“

Aby toho nebylo málo, Philp sám je dost chudý. Bydlí v opuštěném domě, který koupil za 500 dolarů. Když se nastěhoval, byl plný odpadků po squatterech a několik let přežíval bez topení a tekoucí vody, protože si vydělával různé drobné práce, aby si vydělal peníze potřebné na opravu domu.

Co tam dělal? Píše, aby byl součástí „zárodku něčeho zbrusu nového a revolučního pro městské oblasti“. Připomíná nám zdecimaci Detroitu, ztrátu jeho demokracie ve prospěch státem jmenovaných správců, odliv bohatství od černých obyvatel přímo k bílým bankéřům.

Philp píše o tom, jak mileniálové zvítězili ve volbách svého muže – Obamy – „a on nás zklamal“ (protože, jak píše Philp, nikdo na planetě nemohl vrátit zpět to, co jsme společně za celá desetiletí udělali). „Politika už věci nenapraví. Museli bychom to udělat sami.“

To samozřejmě není úplně pravda. Politika je součástí řešení, ale jen částí řešení. Další částí řešení je to, jak se jako kultura rozhodneme žít. To, jak žijeme jako kultura, je určeno kombinací toho, jak se rozhodneme žít jako jednotlivci. A jako jednotlivec chtěl být Philp součástí skupiny lidí, kteří se snaží znovu vybudovat Detroit.

Pro každého z nás existuje potenciál smysluplně se transformovat.

Existuje samozřejmě mnoho knih černošských autorů, které jsou mnohem důležitější a zaslouží si pozornost, pokud jde o příběhy o pozvednutí černošských komunit. Ale nemyslím si, že o tom Philpova kniha je. Je o bílém muži, který se snaží najít užitečné místo v mezirasovém, mezitřídním, mezietnickém, mezigenderovém a mezisexuálním boji za spravedlnost, rovnost a – ano – lásku.

Po první zimě a mrazivém počasí ve svém nevytápěném domě si Philp uvědomil, že jeho cílem nebylo postavit nový dům. Chtěl změnit sebe tím, že si postaví nový dům. „Cílem nebylo postavit nové město. Chtěl proměnit sebe tím, že si postavíme nové město.“

Právě náznak, že existuje potenciál pro smysluplnou transformaci každého z nás, dělá z okamžiku, kdy Woods zastavuje u Philpova domu a vyzývá ho, aby zapomněl na to, že by své skromné ​​úspory použil na opravu domu, a místo toho je použil na pomoc paní Terryové, tak dojemný moment.

Nebudu vám prozrazovat konec. Ale řeknu vám, proč se to děje. Philp nedělá proto, že by byl idealistický mladý běloch, který se chce zbavit studu za své privilegia tím, že bude pomáhat černochům. Je to proto, že po všech těch chladných zimních dnech, vší té práci, grilování a hledání společných bodů se Philp a paní Terryová spřátelili.

Philpova kniha nám nabízí letmý pohled na svět, který nebyl zachráněn snahou dělat správnou věc. Ale snahou dělat správnou věc, protože jsme se snažili překonat naše rozdíly a poznat se a starat se o sebe navzájem napříč všemi hranicemi – včetně hranic mezi našimi dvorky. Není to jistě celé řešení, ale vím, že je jeho součástí.