Co nás Smrt může naučit O životě

Smrt je důležitým spojencem pro oceňování života. Nemluvím o chorobné posedlosti smrtí. Spíše mám na mysli pociťované uvědomění si naší konečnosti jakožto fyzických bytostí – upřímné uznání krátkého času, který máme na lásku a učení se na této zemi. Vědomí, že naše těla nevyhnutelně zemřou, propaluje naše připoutanosti k důstojnému šílenství naší společensky konstruované existence. Smrt je přítel, který nám pomáhá uvolnit se od lpění na společenském postavení a materiálních statcích jako zdroji konečného bezpečí a identity. Vědomí smrti nás nutí konfrontovat se s účelem a smyslem naší existence, tady a teď.

Ti, kteří prožili zážitky blízké smrti, potvrzují, že vědomí smrti může být nekompromisním přítelem, který nás vrací do kontaktu s tím nejdůležitějším. Častým pocitem, který vyjadřují mnozí, kteří přežili zážitky blízké smrti, je snížený důraz na peníze a materiální věci a větší uznání pro přírodu a lásku k druhým lidem. Dr. Kenneth Ring, výzkumník zážitků blízké smrti, cituje mladého muže, který měl zážitek blízké smrti po vážné automobilové nehodě. V důsledku toho mladý muž zjistil, že si vyvinul „vědomí, že se v životě děje něco víc než jen jeho fyzická stránka... Bylo to prostě úplné uvědomění si nejen materiálního a toho, kolik si můžeme koupit – ať už jde o auta a podobné věci, jídlo nebo cokoli jiného. Je to víc než jen konzumace života. Existuje bod, kdy mu musíte dát, a to je opravdu důležité.“

Gándhí kdysi řekl: „Stejně jako se člověk musí naučit umění zabíjení v tréninku násilí, tak se musí naučit umění umírání v tréninku nenásilí.“ Pokud chceme vést nenásilný a láskyplný život, můžeme začít tím, že se smíříme s vlastní smrtí. Uvědomění si, že musíme zemřít, nás probouzí z našeho společenského spánku a ukazuje nám realitu naší situace. Smrt je neústupným partnerem v životě – nevyhnutelnou jistotou, které se musíme postavit, když v našem každodenním životě rozlišujeme mezi důležitým a triviálním. V tomto ohledu zvažte slova Nadine Stair z Louisville v Kentucky, které bylo 85 let, když napsala: „Kdybych měla svůj život k prožití znovu“:

Příště bych rád udělal víc chyb. Uvolnil bych se. Rozcvičil bych se. Byl bych hloupější než na tomto výletě. Bral bych méně věcí vážně. Víc bych riskoval. Zdolal bych víc hor a přeplaval víc řek. Jedl bych víc zmrzliny a méně fazolí. Možná bych měl víc skutečných problémů, ale míň těch imaginárních... Byl jsem jedním z těch lidí, kteří nikdy nikam nejdou bez teploměru, termoforu, pláštěnky a padáku. Kdybych to musel udělat znovu, cestoval bych nalehko, než jsem byl.

Nakonec se zamysleme nad moudrostí z dnes již do značné míry zapomenuté knihy, napsané ve Spojených státech v roce 1877. Na svých závěrečných stránkách „Královská cesta života“ popisuje pohled na život, který vychází z ocenění smrti. Ačkoli je napsána stylem laskavé výmluvnosti, který pochází z dřívější doby, mluví jasně i dnes:

Žádné pohlaví není ušetřeno, žádný věk není vyňat. Majestátní a dvorské cesty, po kterých kráčejí panovníci, cesta, po které kráčí literáti, stezka, kterou prochází válečník, krátké a jednoduché anály chudých, to vše vede na stejné místo, vše končí, ať už jsou jejich trasy jakkoli rozmanité, v onom jednom obrovském domě, který je určen pro všechny živé... Bez ohledu na to, jaké čestné postavení zastáváme, všichni jsme podrobeni smrti... Správný pohled na smrt může být užitečný k utišení většiny nepravidelných vášní. Tak například můžeme vidět, k čemu dochází z chamtivosti v rakvi lakomce; to je muž, který se nikdy nemohl nasytit bohatstvím; ale podívejte se nyní, jak ho obklopuje několik prken a jak ho obsahuje několik čtverečních centimetrů... Pohleďte na důsledky nestřídmosti v hrobce žrouta; podívejte se na jeho chuť k jídlu, jak je nyní plně nasycen, jeho smysly zničeny a jeho kosti rozprášeny.

Tato poselství jsou jasná. Před smrtí se nemůžeme skrýt. Její objetí zcela pohltí naši společenskou existenci. Pracovní pozice, společenské postavení, hmotné statky, sexuální role a představy – to vše se musí smrti podřídit. To neznamená, že bychom se měli vzdát své hmotné a společenské existence. Spíše to znamená, že vědomým uctěním faktu naší fyzické smrti jsme tím zmocněni proniknout společenskou přetvářkou, okázalostí a zmatkem, které obvykle zastírají náš smysl pro to, co je skutečně významné. Vědomí smrti je spojencem, který naplní naše životy pocitem bezprostřednosti, perspektivy a proporcionality. Uznáním reality smrti si můžeme plněji vážit daru života.

Pokud byste si za spojence zvolili smrt (jako připomínku vzácnosti každého okamžiku) a pokud byste si za domov zvolili vesmír (jako připomínku úžasných rozměrů naší existence), naplnil by váš život přirozeně pocit živosti, bezprostřednosti a dojemnosti? Pokud byste věděli, že zemřete během několika hodin nebo dnů, získaly by i ty nejjednodušší věci zářivý a pronikavý význam? Stal by se každý okamžik vzácnějším než kdy dříve? Stal by se každá květina, každý člověk, každá prasklina v chodníku, každý strom prchavým a nikdy neopakovatelným zázrakem? Jednoduchost života pomáhá vnést do našich životů tento druh jasnosti a vděčnosti. V jakých ohledech je vděčnost za smrt užitečným partnerem ve vašem vlastním životě?