Opičí příběhy, nejlepší Druh příběhů

Fotografický kredit: Snigdha Manickavel

Nepamatuji si, kdy k nám domů začaly chodit opice. Možná to bylo, když jsem byl na vysoké škole. V té době mě dlouhé, horké cesty autobusem domů uspávaly takovým způsobem, že jsem se toho nikdy nemohl úplně zbavit.

Doma jsem poslouchal rodiče, jak mluví o věcech, které opice provedly, a ačkoli je mám moc rád, často jsem měl pocit, že přehánějí, svým milým, stařeckým způsobem, a vymýšlejí si neuvěřitelné historky o opicích, aby udrželi mou pozornost. Postupem času jsem byl i já okouzlen, nemohl jsem přestat mluvit o opicích a vyprávěl jsem kamarádům z města historky, se kterými nevěděli, co si počít.

Že se objevily opice, poznali jsme podle prvního svištění. Zvuku těžkého závaží tlačícího dolů na větve příliš mnoha stromů, které moji rodiče zasadili na zahradě. Naše malá černá fena Mia se velmi rozčílila, štěkala a běhala v kruzích kolem stromů, které byly teď plné opic. Opice se na Miu dívaly a pak se znuděně odvracely. Téměř okamžitě věděly, že je to fena, které se dá pustit do klidu; neublíží jim.

Kdyby se Mia přiblížila k opici, nevěděla by, co má dělat dál. Přesto je nucena jít ven na zahradu a působivě štěkat. Pravidelně se vám podívá přímo do tváře, aby se ujistila, že víte, že po stromech a domě lezou ti podivní malí lidé. Podívá se na vás a uvidí, že ani vy nemáte tušení, co s tím dělat.

Když přijdou opice, musíme rychle zavřít všechna okna a dveře vedoucí na balkony, protože když to neuděláme, opice vletí dovnitř a ukradnou nám všechny věci. Svými vroubkovanými ručičkami a perfektními malými nehty sahají dovnitř a berou, co mohou – zavírací špendlíky, ovoce, skleněné korálky. Pokud jsou dveře otevřené, vejdou dovnitř a berou z jídelního stolu celé trsy banánů. Kdyby mi to řekli rodiče, nevěřil bych jim, ale jednoho těžkého středečního rána jsem narazil na opici, jak dělá přesně tohle. V ohromeném tichu jsem sledoval, jak se na mě podívá, strčí si trs banánů pod paži a zase odejde.

V minulosti opice otevíraly malé lahvičky s napůl zaschlými olejovými barvami, protože, víte, měly protilehlé palce. Namočily si prsty do barev (protože, víte, ze zvědavosti) a začaly si s nimi otírat krásné bílé zdi mé matky ve snaze odstranit barvu, kterou, jak v tu chvíli zjistily, nemohou jíst. Na zdech zůstaly unikátní žluté a zelené pruhované ukázky opičího umění z počátku 21. století. Opice také otevíraly kohoutky, aby se napily vody, a vypouštěly horní nádrže s vodou, protože nevěří v to, že se kohoutky po skončení práce zavírají.

Naši sousedé odvedle jsou hluční a často se mezi sebou hádají, ale jsou také dobrosrdeční a opice neodhánějí. Nechají opicím uvařenou rýži a sledují ji přes gril, jak se perou a strkají, a nakonec se posadí do kruhu a jedí rýži rukama, jedno sousto za druhým. Jakmile se nají, opice ztichnou a syté a opřejí se o ruce jako členové spokojené rodiny na pláži, která pozoruje vlny.

Zahradu matky mé kamarádky v pohoří Nilgiri navštěvují opice a rády vytrhávají cibulky a s velkým opovržením je odhazují, zatímco je teta varuje, aby okamžitě přestaly. Podívají se na ni, zastaví se, podají jí čerstvě vyrašené výhonky a zeptají se: „Myslíš tyhle? Na tyhle se nesahej?“ A pak, aniž by přerušily oční kontakt s tetou, s láskou vytrhají cibulky a odhodí je stranou, ne proto, že by měly hlad, ale prostě proto, že mohou.

Opice v Hajdarábádu šplhají do bytů přes kuchyňské balkony a otevřené ledničky a berou si talíře s krájenou papájou, chladivou a sladkou, ideální pro horké a suché letní dny.

Když moje matka před tolika lety studovala na vysoké škole, pamatuje si opice, které k ní chodily na ubytovnu, a jak rády kradly hřebeny a malá ruční zrcátka. Pak si sedávaly na stromech, česaly si opičí srst a dívaly se na sebe v ukradených zrcadlech. Posmívaly se všemu, čeho moje matka a její přátelé dosáhli svým vzděláním, ocelovými kufry a občasnými dopisy otcům. V Madurai se opice naučily otevírat zamčené dveře tak, že strkaly ruce do malých mezer pod nimi. Vloupaly se do oční nemocnice a vypily různé léky z hnědých lahviček, po kterých se potácely a opily, ale možná s velmi dobrým zrakem.

Opice v Čidambaramu se naučily otevírat dveře mnoha turistických autobusů, které sem přijíždějí v rámci ambiciózních zájezdů, jež během několika dní zavezou neklidné, nešťastné i zbožné k zázračnému počtu chrámů. Po příjezdu turisté vyklouznou ze svých barevných autobusů před starobylým chrámem s rozcuchanými vlasy, nejistí si, kde jsou nebo koho jdou navštívit. Zavazadla nechávají zastrčená pod sedadly a boty pod zavazadly. S sebou si berou lahve s vodou a drobné. Jakmile odjedou, opice otevřou dveře autobusu a jedna po druhé nastoupí dovnitř. Uvnitř se prohrabávají zavazadly. Tiše a efektivně z autobusu vyndávají všechny sušenky a obětiny z ostatních chrámů, které tito unavení poutníci cestou sem navštívili – banány, kokosové ořechy, malá manga velikosti dlaně.

Když se turisté vrátí do autobusů s rozdrcenými květinami ve vlasech, popelem v nose a rozemletým v dlaních, zjistí, že všechny jejich sušenky jsou pryč, a budou si myslet, že jejich spolupoutníci jsou nestoudní zloději sušenek. Pokud se řidičův nezletilý pomocník pokusí vysvětlit, že opice ukradly v autobuse všechno jídlo, poutníci si pomyslí, že tento autobus provozují nestoudní zloději sušenek, kteří se neváhají snížit tak hluboko, že ze své krádeže obviní opice. S takovými nepříjemnými a místy otevřeně nepřátelskými pocity se autobus vydá z Čidambaramu hledat jiné bohy a jiné chrámy.

Je těžké chovat zášť vůči opicím. Opice, které navštěvují náš dům, jsou zvědavé a ostražité, a když vidíte křivku jejich ramen, jak se opírají o zeď, nebo jak se zdá, že vlasy těch nejmenších mají dokonalou pěšinku uprostřed, je těžké je nemilovat, ty opice, které přicházejí, ničí zahradu a rozbíjejí okapy. Opice, které kradou věci, ničí věci a náhle odcházejí.

Když opice dorazí, přinesou s sebou radost davu, vzrušení ze skákání a houpání se a z toho, že nemusí nikoho poslouchat. Věřím, že všichni jsme se v určitém okamžiku svého života, na vzácných rodinných výletech s bratranci a sestřenicemi, chovali podobně. Nadšení zvuky našich hlasů, síla v našich tělech, šťastní, že jsme naživu, bez přemýšlení o tom, co bude dál.

Nejlepší na opicích, které nás navštěvují, je, že teď máme příběhy o opicích, které jsou opravdu ty nejlepší. Když je vyprávíme ostatním, budou se smát a budou si myslet, že lžeme, abychom je pobavili. Všichni jsme tajně hrdí na to, jak chytré tyto opice jsou, i když vyprávíme tyto příběhy o anarchii a zkáze. Chlubíme se, když tyto příběhy vyprávíme, protože tyto opice milujeme způsoby, které je těžké popsat.

Opice jsou tu s námi. Rostou, učí se a hrají si na okraji našich životů. Tato města je nenudí, nevadí jim doprava ani krutost cizinců. Vidí chaos tohoto tvrdého světa a bez váhání se do něj hned pustí.