Sestra Marilyn: Přijít a podívat Se

Před mnoha, mnoha lety, když mi bylo 18 let a poprvé jsem vstoupila do kláštera, jsem si toužila stát se učitelkou, matematikou a tak dále. Náš život byl velmi strukturovaný od 5:00 do 22:00, každý den, kromě neděle, kdy jsme měly odpoledne volno.

Na začátku toho prvního roku mě jedna z nováčků pozvala, abych s ní jela do San Francisca navštívit jejího strýce. Zvedla jsem zrak od knihy, kterou jsem četla, a řekla: „Ne, tohle vlastně nechci dělat.“ Jejího strýce jsem neznala a sotva jsem znala ji. Tak jsem se vrátila ke čtení své knihy.

Druhý den si mě začínající ředitelka, která měla na starosti naše školení a mentoring, zavolala do své kanceláře a vylíčila mi tuto událost.

Řekla: „Je pravda, že jsi odmítla pozvání jít s jinou sestrou někoho navštívit?“

Řekl jsem: „Jo. Jasně.“

Řekla pár věcí, které tu nebudu opakovat :), o tom, jak se musím naučit být otevřenější a no nic. Moje odpověď, ve vší mé naivitě a (teď bych řekla) hlouposti, byla, že jsem se na ni přímo podívala a řekla: „Ale sestro, lidské vztahy nejsou zrovna můj obor.“

Ten šok v její tváři! Je div, že mě nevyhodila z kláštera a neposlala domů. :)

Ale takhle jsem žila. Žila jsem ve své hlavě. Milovala jsem čtení. Byla jsem kompetentní, sebevědomá, cítila jsem, že mám věci pod kontrolou (a v podstatě jsem to taky měla), když jsem se dostala k učitelství. A vždycky jsem cítila blízkost Boha. Ale nějak se to nikdy neprojevilo v jiných lidech – v tom propojení, o kterém teď vím, že je tak neuvěřitelně klíčové.

Toto propojení se mi začalo uvědomovat prostřednictvím kontaktu s uprchlíky.

Jednoho dne jsem potkal biskupa z Jižního Súdánu. Byl to černý Afričan, velmi krásný a skromný muž. Říkám mu Matka Tereza z Afriky. Zemřel loni.

Vyprávěl mi o válce v Jižním Súdánu a o tom, jak má v domě uprchlíky a na zahradě krátery po bombách, protože ho severní Súdán bombarduje za to, že je mírotvorce, a tak dále.

Moje okamžitá reakce byla (neznal jsem jeho jméno): „Biskupe,“ řekl jsem. „Přál bych si, abych věděl víc o utrpení vašeho lidu.“

Podíval se na mě a řekl: „Pojď se podívat.“

Přijďte se podívat.

A tak jsem to udělal/a.

Když jsem se učil v klášteře, učili jsme se písmo – křesťanské písmo a hebrejské písmo – a to je první slovo, první věta, kterou Ježíš pronáší v Janově evangeliu. Dva muži k němu přišli a řekli: „Mistře, kde bydlíš?“

A on říká: „Pojďte se podívat.“

Takže když mi to biskup řekl, řekl jsem: „Ale na tohle nemůžu říct ne.“

Víš, přijď se podívat. A nemyslel jsem na to, jak mi bylo osmnáct a řekl jsem: „Ne, nechci jít za tvým strýcem.“

V té době jsem díky práci s uprchlíky už měla otevřenost, že jsem chtěla přijít a vidět to. A tak jsem šla a viděla.

Ta příhoda se mnou jako mladým novicem a pak ten zlomový okamžik s tím biskupem o mnoho let později se mi vrátily díky ServiceSpace. Když nám [zakladatel] Nipun vysvětlil rozdíl mezi transakčním a transformačním či vztahovým způsobem bytí, s jistým šokem jsem si uvědomil, jak transakční můj život byl. A jak jsem zavázán uprchlíkům za to, že mi pomohli vnímat ho vztahověji.

Abychom se vrátili k oné větě z Janova evangelia, zamyslete se nad svým vlastním životem. Kolikrát za vámi někdo přišel, ať už na shromáždění nebo jinde, a zeptal se: „Hej, kde bydlíš?“

Vždycky odpovídám: „Žiji v oblasti Sanfranciského zálivu.“

Co kdybych odpověděl spíš jako Ježíš a řekl: „Pojďte se podívat,“ a pozval do svého života více lidí, místo abych jen vyměňoval informace?

„Žiji v San Franciscu, kde bydlíte vy?“ „Žiji v Indii.“ To je jen transakční záležitost. A je to tak mnohem pohodlnější, protože neexistuje žádné riziko. Že? Žádné riziko neexistuje.

Kdybychom se mohli – kdybych se já mohl – více zaměřit na pozvání než na informace, o kolik širší a obohacující by byl můj život? Protože by v něm bylo více lidí – kohokoli, kdo by přijal pozvání a přišel se podívat, což ve skutečnosti znamená: „Pojďte se mnou. Podívejte se, kde žiji. Podívejte se, jak žiji.“

K tomu Ježíš vyzýval ty první dva učedníky.

Mohl říct: „Žiji v Nazaretu. Pocházím z tesařské rodiny.“

Neudělal to.

Řekl: „Pojďte se podívat. Pojďte být se mnou. Žijte tak, jako žiji já.“ A to je skutečně proměna.

Takže pro můj vlastní život to znamenalo přejít od Desatera přikázání k Osmi blahoslavenstvím, což jsou způsoby života, nikoli zákony.

A přechod od systému víry k způsobu, praxi života. Vlastně, Nipun, to byla tvoje švagrová Pavi, která se mě jako první zeptala (když jsem poprvé vstoupila do jejich krásného domu na diskusi s hinduisty, buddhisty a ateisty) -- její první otázka byla: „No, čemu věříte?“ Neznělo: „Čemu věříte, sestro Marilyn?“ Znělo: „Jaká je vaše praxe?“

Víte, po 50 letech v klášteře se mě na to nikdo nikdy nezeptal. Ale to je ta otázka – Jaká je naše praxe jako následovníků milovaného?

Takže od té chvíle jsem si začal uvědomovat propojenost všech, ať už je pozvete, nebo ne. Tak proč je nepozvat? Proč se nebýt obohaceni? A o tom samozřejmě celá tato platforma ServiceSpace je. Je to síť propojení. Tak krásná.

Donutilo mě to přemýšlet o tom – víte, když malé děti začínají kreslit? Všimnete si, že nakreslí svůj dům, květinu a možná i maminku a tatínka jako panáčky. A pak vždycky nakreslí oblohu. Ale kde je ta obloha? Je to ten malý modrý proužek v horní půlce papíru, že? Obloha je tam nahoře. Až když jsou starší, uvědomí si, že obloha sahá až k zemi a modrá je všude možně.

Myslím, že mnozí z nás, kteří se nazýváme křesťany, si stále představujeme nebe někde nahoře. Že Bůh je někde tam nahoře. A my po něm toužíme a chybí nám lidé, se kterými žijeme, se kterými interagujeme. Takže vnést do našich životů tento pocit sounáležitosti je tak velký dar.

V životě Moneta, krásného malíře, v jednom okamžiku jeho sedmdesátých let ztrácel zrak. Lékař mu řekl, že musí podstoupit operaci šedého zákalu. Okamžitě zareagoval.

Řekl: „Nechci operaci.“

Doktor řekl: „No, není to zlé. Je to velmi rychle za námi.“

Monet řekl: „Ne, ne, ne, nebojím se toho. Celý život jsem čekal na to, abych viděl svět tak, jak ho vidím teď. Kde je všechno propojené. Kde lilie splývají s rybníkem a horizont s pšeničným polem. A to všechno.“

A já si myslel, že je to nádherný obraz, že? Protože všichni v hloubi duše víme, že neexistuje žádné oddělení.

Když jsem se před rokem a půl zúčastnila pobytu, pobytu Gandhi 3.0, strávila jsem den s jedním z úžasných dobrovolníků, Kishanem, prohlídkou starého města Ahmadábádu s několika dalšími účastníky. A pokud Kishana znáte, víte, jak je pozoruhodný. Je naprosto pokorný, přítomný a radostný. Takže je velmi atraktivní být s ním. Nevěděla jsem, jaký výlet vede, ale prostě jsem řekla: „Chci jít s tebou. Jsi vedoucí výletu – kamkoli jdeš, půjdu s tebou.“

Ve Starém Městě je spousta krásných věcí – chrámy, architektura – ale on se soustředil na lidi. Zavedl nás do kavárny, kterou provozovali vězni, abychom si s nimi mohli povídat. A pak mluvil s každým prodejcem, kterého jsme potkali, ať už prodávali trávu pro krávy – mluvil dokonce i s kravami. To na mě udělalo velký dojem a když jsme vyšli z jednoho chrámu, seděla na chodníku před ním žena se zkříženýma nohama. Žebrala. Když jsme s Kishanem šli kolem my tři bílí lidé ze Západu, tato žena se k nám okamžitě otočila a zvedla ruce. Měl jsem v kabelce spoustu rupií, tak v ní sáhnu, abych je sehnal.

Kishan se ke mně otočil a řekl: „Nedělej to.“

Tak jsem si pomyslel: „Dobře, když je Kishan v Římě, ví to líp než já.“

Tak jsem vytáhl ruku z kabelky a prostě jsem k té ženě přistoupil. Kishan si dřepl vedle ní, objal ji kolem ramen – byla už docela starší – a vysvětlil té ženě: „Jsou tu tři návštěvníci z druhé poloviny světa. Co jim dnes můžete dát? Určitě máte dárek, o který se s nimi podělíte.“

My tři jsme si říkali: „Cože? Tahle žena nás žebrá. Teď chce, aby nám něco dala?“

Pak jí velmi tiše řekl: „Jistě jim můžeš nabídnout požehnání.“

A ta žena nám bezpochyby pronesla krásné požehnání.

Byla jsem uchvácená. A v tu chvíli prošel kolem muž s taškou z pekárny, v níž byla růžová krabička. Zaslechl ten rozhovor, otočil se, vrátil se k nám a nabídl jí dort.

Trvalo to asi minutu. A shrnulo to, jak by interakce měly být vztahové, nikoli transakční. A jak má každý dary, o které se může podělit a které může dávat. A myslím, že ten okamžik se mnou zůstane až do dne, kdy zemřu. Že Kishan viděl schopnost každého žehnat všem ostatním.

A připomíná mi to súfijskou báseň z muslimské tradice od Rúmího. Vím, že jsem to tu už citoval, ale je to moje nejoblíbenější modlitba:

Buď tím, kdo, když vejdeš do místnosti, požehnání se přesouvá k tomu, kdo ho nejvíce potřebuje. I když jsi ještě nebyl nasycen. Buď chlebem.

Děkuji. Myslím, že by to měl být můj příběh – že se snažím být chlebem pro ty, které potkávám. A snažím se odpovědět na otázku „kde bydlíte“ pozváním, abych toho druhého člověka pozval dovnitř, aby viděl, kde žiji a jak žiji, a stal se součástí mého života.

Jsem velký introvert, takže to pro mě není snadné, ale je to velmi obohacující. Vím, že v tom musíme pokračovat. Pokud bych vám všem mladším mohla dát nějakou radu :), byla by to, abyste riskli a pozvali dovnitř další lidi. A když se vás někdo zeptá, kde bydlíte, zvažte spíše vztahovou než transakční odpověď.

Jsou tu ještě dva krátké citáty, které bych rád slyšel, a pak končím.

Existuje jedna kniha – autorku si teď nepamatuji – ale ona tam kráčela západní Afrikou s kmenem, který byl velmi kočovný a převážel s sebou dobytek. Občas musel kmen jít do města, aby si koupil nezbytnosti, jako je mýdlo. A prodavač v obchodě se nevyhnutelně ptal: „Ach, odkud jste vy lidi?“

A Fulani (kmen), ti vždycky odpovídali: „Jsme tady teď.“

Takže místo toho, aby se dívali do minulosti, odkud přišli, nebo dokonce do budoucnosti („jsme na cestě k tomu a tomu“), ponořili se do přítomného okamžiku. Nezáleží na tom, odkud pocházím, kde je naše minulost nebo jaká by mohla být naše budoucnost. Jsme tady a teď. Tak se k sobě navzájem vztahujme.

A pak, od mnicha z pátého století, svatého Kolumby, který hodně cestoval do různých kostelů v (myslím, že to bylo) Anglii nebo Irsku.

Řekl (toto je jedna z jeho modliteb): „Kéž dorazím na každé místo, kam vstoupím.“

Znovu, výzva být tam, kde jste, což nás všechny natahuje.

Takže děkuji za tuto příležitost sdílet můj růst v někoho, kdo si uvědomuje, že lidské vztahy by mohly být naším oborem.

Děkuju.