Kdo Opravil lednici?

Před mnoha lety jsem bydlel v malém bytě ve druhém patře v Cambridge ve státě Massachusetts. Jednoho dne mi přestala fungovat lednička. Pořád mi to dokázalo uchovat jídlo, ale udrželo je spíš teplé než studené. Když jsem zavolal do opravny, řekli, že to bude stát padesát dolarů, jen poslat někoho, aby se na to podíval. Jako zchudlý postgraduální student s malým disponibilním příjmem jsem se rozhodl opravit ledničku sám.

Nejprve jsem se vrátil k tomu použitému nábytku, který mi prodal lednici. Na základě mého popisu toho, co se stalo, řekl, že to pravděpodobně potřebuje elektrickou součást, která stojí jen pár dolarů, a řekl mi, kde ji koupit. Šel jsem do obchodu s elektrickými potřebami a muž za pultem mi podrobně vysvětlil, jak přesně vyjmout starou součást a vyměnit ji za novou. Nadšená a spíše spokojená sama se sebou jsem zamířila domů se svým drahocenným nákupem. Podařilo se mi jej nainstalovat správně, aniž by došlo k dalšímu poškození chladničky nebo mě.

A když jsem to zapojil, lednička fungovala.

Nemohl jsem být více hrdý. Rozbitou ledničku jsem opravil úplně sám. Byl jsem ztělesněním americké vynalézavosti a know-how, byl jsem obrazem sebevědomí, Thoreauem své generace. Mohl jsem se o sebe postarat.

Později toho dne, když jsem pokračoval v přemýšlení o svém slavném úspěchu, vyvstala v mé mysli otázka - kdo opravdu opravil ledničku? Byl jsem to opravdu já - nebo to byl ten chlap, který mi řekl, který díl si mám koupit a kde ho najdu? Nebo to byl muž, který mi díl prodal a trpělivě vysvětloval, jak to opravit? Byli to ti bezejmenní lidé v nějaké vzdálené továrně, kdo skutečně vyrobil součástku, bez níž by moje lednička už nikdy nemohla fungovat, bez ohledu na to, jak působivá je moje vynalézavost? Kdo nakonec lednici opravil?

Ve skutečnosti je prakticky nevyhnutelné, že my všichni skončíme s opravou lednice. Jsme tak důmyslně vetkani do tkaniny všech bytostí všude, tak hluboce zapleteni do této obrovské, společné sítě propojeného života, že pouze strach a odpor a iluze oddělenosti nám umožňují představit si, že bychom kdy dělali něco sami.

Každý den jsme zcela závislí na bezpočtu ostatních, pokud jde o naše jídlo, přístřeší, elektřinu, vodu, oblečení, dopravu – prakticky pro každou potřebu, kterou kdy máme, včetně péče a náklonnosti, lásky, dokonce i života samotného. I když je pro nás někdy těžké cítit, že někam patříme, často je opak pravdou: Je potřeba obrovské množství energie, abychom zůstali odděleni od zbytku naší lidské rodiny.

Naše oddělenost je bolestná fikce. Každý z nás je nezbytný. Když se izolujeme a stáhneme se z lidstva prostřednictvím našich technologií, našich domnělých rozdílů, našeho strachu z toho, že budeme zraněni nebo odmítnuti, ve skutečnosti si odepíráme tu lásku, útěchu a výchovu, kterou tak snadno mají ti, kdo nás milují a starají se o nás. Ještě horší je, že druhým odepíráme naše dary, svou moudrost, plody svého života, které máme nabídnout, co přinášíme na společný stůl, pro společné bohatství všech.

Naše globální rodina touží po naší společnosti. Když hledáme politické, sociální, ekonomické nebo ekologické uzdravení mezi lidmi a druhy na zemi, každé autentické uzdravení čeká na moudrost, přítomnost, společnost, lásku, kterou můžeme přinést jen my.

Nikdo z nás není nikdy potřeba opravovat, co je špatně. Potřebujeme jen vědět, co je rozbité nebo kde najít obchod, která část chybí nebo jak to vložit. Pouze když jsme všichni pohromadě, shromážděni v kruhu důvěry a sdílené moudrosti, můžeme někdy doufat, že opravíme vše, o čem víme, že musí být uzdraveno v naší práci, v našich životech, ve světě.

V každém okamžiku, zvláště když se vše může zdát tak strašně ponuré a my jsme tak unavení z únavy - rodina Země stojí v nadějném očekávání našeho příchodu.

Všechno stvoření čeká na naše vzácné, okázale jednoduché dary.