Smuteční řeč Pro Mou Matku

EDNA FUERTH LEMLE
11. dubna 1916 --- 17. dubna 2011

Prvních 58 let svého života bych musel říci, že můj vztah k matce byl složitý a obtížný. Byla to obrovská osobnost, plná velkých vášní, kreativity, vzteku a štědrosti. Pamatuji si, jak jsem svým přátelům říkal, že svou matku miluji v malých dávkách, ale že nepřichází v malých dávkách. Byla přírodní silou.

Neměla smysl pro hranice; moje vzpomínka na to, jak jsem chodila s Ednou do restaurací, byla, že když číšník položil můj talíř přede mě, její vidlička byla v mém jídle dřív, než jsem byl schopen zvednout ten svůj. Často se u mě doma objevila kdekoli na světě, bez pozvání.

Také se velmi kontrolovala. Poté, co prožila trauma ze smrti vlastní matky, když jí bylo pouhých 11 let, cítila potřebu přežití ovládat vše a všechny kolem sebe.

Když jsme s mými sourozenci vyrůstali, jeden s mou matkou ve skutečnosti nemluvil; trochu vám přednášela. Měli jsme pro ně dokonce zkratku: LFTs nebo Lecture for Today.

Zároveň byla také velmi kreativní a inovativní. Psala, malovala a měla výstavu své práce v New Yorku a Paříži; Velmi se angažovala ve snaze přinést světu více míru, a tak spolupracovala s OSN a se společností Foreign Policy Association. Myslela si, že svět by byl klidnější, kdybychom všichni sdíleli společný svátek, a tak vymyslela svůj vlastní světový svátek, Den vděčnosti. Byla inovativní a v mnoha ohledech daleko předběhla svou dobu. Když například viděla své dospívající děti, jak nesou své těžké učebnice na hrudi, nebo v těžkých aktovkách, dovezla ze Švýcarska batohy, ve kterých nosila knihy. Můžete vidět, jak se tento nápad ujal. Viděla piloty, jak se prohánějí po letišti v Kodani na skútrech, a dovážela je.

Dělala věci také zábavnými. Pamatuji si, že jsem jako dítě měl ploché nohy, takže si po celém obýváku hrála s házením kuliček a soutěžili jsme, kdo sesbírá nejvíc kuliček prsty na nohou. V obývacím pokoji byla kulatá postel. S Ednou bylo hodně smíchu.

Milovala také večírky. Strávil jsem poslední rok střední školy na Havaji ve škole Punahou. Těsně před promocí jsem svým spolužákům řekl, že pokud někdo, kdo jde na východ na vysokou školu, nemá kam jít na Den díkůvzdání, může přijít k nám domů v New Yorku. Na víkend přijelo 38 lidí. Všichni spali a všude byla těla. Moje matka to milovala.

K lidem, které milovala, byla nesmírně štědrá. Troufám si říct, že každý v této místnosti byl dojat její štědrostí. Jejím symbolem pro Den vděčnosti a pro její život byl roh hojnosti, symbol nekonečné štědrosti a dávání. A taky tím žila.

Náš vztah se začal měnit před 10 lety, když jsem o ní natočil film s názvem "EDNA The Movie." Byl mi svěřen její příběh.

Také, jak byla starší, začala měknout. Před více než 5 lety mi v 5:30 ráno zavolal jeden z jejích pečovatelů na Havaji. Řekla, že moje matka byla na pohotovosti s vysokou horečkou, zrychleným srdcem, bez krevního tlaku a se zápalem plic. Řekl jsem: "Jdu." Když jsem v San Franciscu přestupoval na letadlo, zavolal mi na mobil můj drahý přítel a přítel mé matky, lékařka Chery Garvy, která moji matku milovala přes 40 let. Řekla mi: "Až se dostaneš na Ostrov, nechoď první do hotelu. Pojď rovnou do nemocnice. Myslím, že se teď díváme na hodiny." Řekl jsem: "Chery, mám před sebou 6 hodin letu. Zašeptej jí do ucha, že přilétám, a ona zatraceně raději počká." Chery ano. Moje matka čekala. Přijel jsem na Havaj a šel jsem přímo do nemocnice a dalších 8 dní jsem ji držel za ruku.

Během té doby se náš vztah změnil. Už nemohla nic ovládat. Ale seděli jsme, povídali si a ona mi i zpívala. Bylo to, jako by měla to, co jí buddhisté říkají „Původní tvář“. Tvář, kterou máte před narozením. Byla sladká, krásná, zářivá a milující, a tak jsem k ní cítil. Během toho týdne, kdy jsem s ní byl sám, jsem jí řekl, že ji miluji a jak moc si vážím všeho, co pro mě a mou rodinu udělala. Všichni, kromě ní, si mysleli, že umírá, a tak jsem řekl všechny věci, o kterých jsem si myslel, že už nikdy nebudu mít příležitost říct. Jednoho odpoledne jsem seděl u její postele a držel ji za ruku. Měla zavřené oči. Řekl jsem jí, že ji miluji, poděkoval jsem jí. Řekl jsem jí, že jsme ji všichni rádi měli, ale pokud se věci dostaly do bodu, kdy chtěla jít, bylo to v pořádku. Bude nám chybět, ale že tam, kam jde, je bezpečné a že ji tam budou milovat a milovat tady. Nehýbala se. Řekl jsem: "Mami, miluji tě a chci, abys věděla, že ti odpouštím za všechny způsoby, kterými jsi mi neúmyslně ublížil." Nehýbala se; ani řasu, ale slyšel jsem její hlas jasně přes telepatii: "Odpusť mi za co? Co jsem udělal?" zasmál jsem se. Perfektní Edna. Požehnej jejímu srdci, stále v charakteru.

Poté se stabilizovala a rozhodla se zůstat u svých 90. narozenin. To bylo před 5 lety. Zemřela minulý týden 6 dní po svých 95. narozeninách. Během posledních 5 let jsem za ní udělal asi 25 cest. Bylo to tak sladké.

Byl jsem požehnán, že jsem s ní mohl být v posledních dnech jejího života a být u toho, když odešla. Chery Garvy tam byla také, doslova nepřetržitě poslední 2 dny života mé matky. V posledních několika hodinách jejího života jí její děti a vnoučata řekli, že ji milují. Pustil jsem si film, který jsem o ní natočil k jejím 85. narozeninám, aby mohla slyšet všechny své děti a vnoučata, svého zetě Robbieho Bosnaka a přátele, jako je Ella Kline, která je tu dnes s námi, aby jí řekli, že ji mají rádi a oceňují ji. A mohla se svým vlastním hlasem slyšet, jak jasně a rázně vypráví svůj vlastní příběh a vydává svůj testament. Na konci byla máma odvážná a sladká, a když míjela, koupala se v lásce.

Jsem vděčný, že jsme spolu mohli trávit čas během posledních 5 let a že jsem dostal příležitost vyléčit obtíže prvních 58 let našeho vztahu a nyní skončit v místě hluboké lásky a uznání pro pozoruhodnou ženu. Edno, budeš chybět.