Vrácení dárku

V učení mých předků Potawatomi jsou odpovědnosti a dary chápány jako dvě strany téže mince. Vlastnictví daru je spojeno s povinností využít jej ve prospěch všech. Drozdovi je dán dar zpěvu – a tak má zodpovědnost přivítat den hudbou. Losos má dar cestování, a tak přijímají povinnost nosit jídlo proti proudu. Když se tedy ptáme sami sebe, jaká je naše odpovědnost vůči Zemi, ptáme se také: „Jaký je náš dar?

Jako lidstvo, které se zde nedávno vyvinulo, nám chybí dary našich druhů, fixace dusíku, opylení a migrace na 3000 mil pod magnetickým vedením. Neumíme ani fotosyntetizovat. My si ale neseme vlastní dary, které Země naléhavě potřebuje. Mezi nejmocnější z nich patří vděčnost.

Vděčnost se může zdát jako slabý čaj vzhledem k zoufalým výzvám, které před námi leží, ale je to mocný lék, mnohem víc než pouhé poděkování. Poděkování znamená uznání nejen daru, ale i dárce. Když jím jablko, moje vděčnost směřuje k tomu širokoramennému stromu, jehož kyselé potomky mám nyní v ústech a jehož život se stal mým vlastním. Vděčnost je založena na hlubokém vědomí, že samotná naše existence závisí na darech bytostí, které ve skutečnosti dokážou fotosyntetizovat. Vděčnost pohání uznání osobnosti všech bytostí a zpochybňuje klam lidské výjimečnosti – myšlenku, že jsme jaksi lepší, více si zasloužíme bohatství a služby Země než jiné druhy.

Evoluční výhoda pro kultury vděčnosti je přesvědčivá. Tato lidská emoce má adaptivní hodnotu, protože přináší praktické výsledky pro udržitelnost. Praxe vděčnosti může velmi reálným způsobem vést k praxi sebeovládání, brát si jen to, co potřebujeme. Uznání darů, které nás obklopují, vytváří pocit zadostiučinění, pocit dostatku, který je protilékem na společenská poselství, která nám vrtají do duše a říkají nám, že musíme mít víc. Praktikování spokojenosti je radikálním činem ve společnosti řízené konzumem.

Domorodé příběhové tradice jsou plné varovných příběhů o selhání vděčnosti. Když lidé zapomenou dar ctít, následky jsou vždy hmotné i duchovní. Pramen vysychá, kukuřice neroste, zvířata se nevracejí a zástupy uražených rostlin a zvířat a řek povstanou proti těm, kteří zanedbávali vděčnost. Západní vypravěčská tradice v této věci podivně mlčí, a tak se ocitáme v éře, kdy se oprávněně bojíme klimatu, které jsme si vytvořili.

My lidé máme protokoly pro vděčnost; formálně je aplikujeme na sebe. Říkáme děkujeme. Chápeme, že přijetí dárku s sebou nese odpovědnost dát dar na oplátku. Dalším krokem v naší kulturní evoluci, máme-li jako druh přetrvat na této krásné planetě, je rozšířit naše protokoly o vděčnosti živé Zemi. Vděčnost je nejmocnější jako odpověď vůči Zemi, protože poskytuje otevření k reciprocitě, k aktu dávání zpět.