Učení lásky V Dillí's nevěstincích

[Pozn. redakce: V lednu 2024 se na posvátné půdě ášramu Gándhího Sabarmatiho sešlo přes 200 lidí na noc ponořenou do příběhů Heartivismu . Duch proslovu Gitanjaliho Babbara při tom vzbudil mnohá srdce.]

Je pro mě ctí být zde, stát zde a sdílet tuto cestu. Budu mluvit v hindštině i angličtině. Nevím, kdy, co, který jazyk mnou projde, tak mě prosím vydržte. Na všech našich sezeních jsme diskutovali o tom, kdy jste dostali podnět, o který se můžete podělit? Říkám vám, dostal jsem to před čtyřmi dny a stále jsem se nemohl připravit. Takže nezáleží na tom, kolik hodin nebo dní máme, protože když sem přijdete a když držíte mikrofon, prostě to plyne. Takže moc děkuji. Je mi opět ctí podělit se se všemi lidmi o život, který jsem dostal jako dar a žiji posledních 13 let.

Kat-Katha, to je název organizace. Nikdy v životě nebylo plánem založit organizaci, protože jsem nebyl dobrý v matematice. Nebyl jsem dobrý v angličtině. Nebyl jsem dobrý v hindštině. Nebyl jsem dobrý v ekonomii ani v žádném předmětu. A tak jsem se rozhodl stát se novinářem, protože jsem si myslel, že tam budu poslouchat jen příběhy a budu muset přijít prezentovat před televizi. Nic bych nepotřeboval. Bylo to ode mě hloupé. :) Když jsem se dostal do toho kurzu, uvědomil jsem si, že je tu také tolik akademiků. Ale to jsem nevěděl, co mi život připravil.

Za mých univerzitních časů se všichni rekrutovali a dostávali se do dobrých firem. Viděl jsem tento plakát s nápisem: "10 škol, 10 ředitelů, 1000 dětí a vy. Budete to vy?" A něco se ve mně právě pohnulo a já řekl, mluvili jsme na naší koleji o změně a tady se mě tento plakát ptá, budeš to ty? Tak to je příležitost a nech mě jít.

Všichni mí přátelé mi říkali: "Nemáš ponětí, o jakou organizaci se jedná? Nevíš, co dělají, a ty jen jdeš a sedíš na tom rozhovoru!"

Řekl jsem: "Nech mě jít."

To bylo poprvé, co jsem slyšel své srdce. Šel jsem tam, posadil jsem se, vymazal jsem rozhovor a nějak ta osoba, která můj rozhovor vzala, byla velmi tvrdohlavá, že musíte přijít pro toto společenství. Bylo to dvouleté společenství na vesnici. Jsem dívka narozená v Dillí. Nikdy v životě jsem nebyl na vesnici. Tři měsíce jsem říkal, nech mě dokončit studium, musím odevzdat své filmy a pak přijdu a připojím se. Ty tři měsíce se starala o to, aby mi posílala všechna vtipná videa, všechny veselé chvíle, abych si to nerozmyslel. Ne, vlastně jsem nemohl, i kdybych chtěl.

Můj otec byl velmi naštvaný tím, že jdu na dva roky na vesnici, ale to se stalo a já jsem šel do té vesnice. V té době jsem se velmi zajímal o práci s komunitou transgenderů, komunitou eunuchů. Vždy jsem byl velmi zvědavý, proč se s nimi zachází jinak. Proč, když přijdou do našich domů, aby nám požehnali, moje matka mě žádá, abych zůstal uvnitř. Když projdou kolem silnice, všichni jen shrnou okna. A proč vypadají tak odlišně. Vždy jsem měl tyto otázky a dokonce i na vesnici jsem měl příležitost získat mnoho transgenderů jako své přátele. Právě jsem začal volat domů, protože jsem tam byl šéf. Moje matka tam nebyla, můj otec tam nebyl, takže jsem je mohl pozvat domů a měli jsme chai a oni mi jen vyprávěli příběhy ze svých životů.

Když jsem se vrátil, chci pracovat s transgender komunitou, bez ohledu na to, a v Dillí v té době existovala pouze jedna organizace, Národní organizace pro kontrolu AIDS, která mi nabízela práci a pracovala s transgendery. Tak došlo k mému představení mé karmabhumi . Protože když jsem začal pracovat s transgendery, jedním z projektů bylo jít do nevěstinců v Dillí a také pracovat se ženami prostitutkami. Být dívkou z Dillí, i když mluvíte o červeném světle ve vašem domě, vaši rodiče byli jako, co to říkáte? Jaký bordel, jak půjdeš do bordelu? Proč půjdeš do nevěstince? Patříte do slušné rodiny a všechny ty věci, že? O nevěstinci se nedá ani mluvit.

Takže první den, když jsem šel do nevěstince, řekl jsem otci: "Jdu do nedaleké kanceláře." A když jsem tam jel, vzal jsem si tuk-tuk rikšu a nevěděl jsem kudy kam. Zeptal jsem se řidiče rikši, můžete mě vzít do nevěstince číslo 5220? A prohlédl si mě. Neviděl jsem, co se snažil vidět, ale možná se jen snažil pochopit, proč proboha dívka sama přichází, aby ji prodali do nevěstince, protože to se nestává. Každá dívka je tam nucena, ani neví, kam přistála.

Šel jsem tam a hned první den jsem řekl: "Chci jít do nevěstince," a můj zaměstnanec řekl: "Nemůžete jít. Nedovolujeme mladým dívkám jít." Ale měl jsem odznak důstojníka, tak jsem řekl: "Musím jít stůj co stůj." Takže sedm mužů mě vzalo do nevěstince jako bodyguardy. Bylo to velmi nepříjemné, jít na místo, kde se zdržují jen ženy, a vy jako žena tam vejdete se sedmi bodyguardy.

Když jsem tam šel, sedl jsem si. Takže mají tento velký pokoj -- úplně první pokoj, kde všechny dívky sedí v kruhu a pak přijde klient a on najde, se kterou dívkou chce jít. Zvedne dívku a pak jdou dovnitř. Za osm minut se vrátí, dívka něco hodí do popelnice, pak přijde a zase se posadí a čeká, až ji přijde druhý zákazník a najde ji. Seděl jsem tam a hodinu jsem se na to díval. Nebyl jsem v pozici, abych se jich na něco zeptal a jen jsem se vrátil s velmi těžkým srdcem a nevěděl jsem, co mám dělat.

Dvě, tři noci jsem nemohl spát a pak jsem se vrátil do nevěstince a jako důstojník se jich musíte ptát, jestli berou antikoncepci, jestli berou všechny léky a tak. Začal jsem to dělat. Tahle jedna paní, přišla za mnou a řekla: "Používáte antikoncepci? A co váš vztah s přítelem?" A byl jsem zaskočen.

Chci říct, říkal jsem si: "Jak se mě můžeš ptát na tuhle otázku?"

A ona řekla: "Jak se mě můžeš ptát na tuhle otázku?"

A to bylo vše. Vlastně, jak jí mohu položit tuto otázku? Je ve věku mé matky. Jak mohu jen tak vtrhnout do jejího pokoje jen proto, že je sexuální pracovnice nebo jen proto, že žije v nevěstinci. To mi nedává možnost vstoupit do jejího života a zeptat se jí na všechny tyto osobní otázky. Byli tam všichni shromážděni, 5-7 žen a prostě mě začali svým způsobem zneužívat.

Řekli: "Co si vy - vy lidé z nevládních organizací - myslíte? Že můžete vstoupit a zeptat se nás na cokoli, a my jsme tu, abychom vám odpověděli? Vydělávám, byl jsem prodán, byl jsem obchodován. Místo toho, abyste něco dělali, přicházíte a ptáte se a klikáte na moje obrázky."

Mělo to něco, nějaké poselství pro mě.

Slezl jsem dolů s pláčem a pak mě následovala další dáma, která má stejné jméno – jmenuje se Gita. Věděla, že tam něco je; Velmi mě to bolelo. Přišla a já jen stál dole a brečel. A ona řekla: ‚Neplač. Lidé jako ty se v našich životech objevili mnohokrát." A přiměla mě zpochybnit celý pojem "láska".

Potom ještě dnes zjišťuji, co je to láska. Mluvíme tu o lásce, že? Jako když používáme slovo láska. Láska je tak těžké slovo. Pokud řeknete: „Miluji tě“, co to znamená?

Protože ty ženy, které tam zůstaly, muži odešli do jejich vesnice, když byly malé dívky. Říkají jim: "Miluji tě. Vezmeš si mě? A já tě vezmu pryč z této chudoby. Přijdeš? Podržíš mě za ruku?"

A ta zamilovaná dívka říká: "Samozřejmě."

A ona vyjde a opustí svou rodinu a stejný muž ji dostane do nevěstince a prodá ji. Tyto ženy mi sdělují, že před ní vlastně vyjednávaly, jakou bude mít hodnotu?

A ona řekla: "Pláču, že mě miluješ. Vzal sis mě. Mám s tebou děti a ty mě tady prodáváš."

Řekla: "Nevím, madam, co se mu stalo, kde byla ta láska."

Tady na ni nemám žádnou odpověď, protože lásku jsem slyšel jen jako krásný cit, jako krásný výraz -- jako příslib, jako dar. Když někomu řeknete „miluji tě“, je to dar, který dáváte. Tento dar jí byl odebrán a všechny ty ženy tehdy řekly: "Také nám řekneš, že nás miluješ. Nebudeme ti věřit, protože ty sám nevíš, co láska znamená. Jestli nám chceš sloužit, přijď každý den. Přijď každý den, ať se děje cokoliv. Oběd s námi. Učte nás, ale neptejte se nás."

A to bylo vše.

Říkal jsem si, ano, to zvládnu. Tak jsem se vrátil ke svým lidem z nevládní organizace a řekl jsem: "Poslouchejte, budu je učit. Už sem nepřijdu." Požádal jsem své přátele, aby mě doprovodili, protože v nevěstinci to vždy není bezpečné. A právě jsem tam začal chodit -- do jednoho nevěstince. Je zde 77 nevěstinců. Ostatních 76 nevěstinců je stále proti mně. Neznají mě, ale tenhle nevěstinec se stal tou fotkou se srdcem, kterou jsme viděli na našem útočišti. Myslím, že to pro mě bylo otevření v tom nevěstinci. Od té doby stále zjišťuji, co je láska. Kdykoli mluvíme o lásce a kdykoli se podívám na ty ženy, stále si říkám, co je láska.

Povím vám jeden příběh. Máme moc krásný domov. Je to krásné ne ve smyslu infrastruktury, ale krásné, protože všechny ženy z nevěstince – ty, které chtějí z nevěstince odejít – přijdou a žijí. Říkáme tomu vesnice snů.

Je tam jedna žena. Zrovna včera jsem na ni přemýšlel. Jmenuje se Sima-didi, určitě bude moc ráda, že se o její jméno podělím na tak velkém shromáždění, protože má neustále pocit, že v životě nic nezmůže. V Sima-didi jsem viděl lásku z jejích očí - způsob, jakým miluje ženu, která ji koupila před 30 lety. Ta žena zabila svou dceru před Sima-didi. Dokonce i dnes, když tato žena onemocní, Sima-didi jde z Dream Village, aby se o ni postarala. Vždycky ji škádlíme: ‚Proč se vracíš? Udělala s tebou nějaké kouzlo."

Vždycky říká: "Ne, madam. Cokoli mi udělala, byla to její karma. Pokud si mě koupila, také mě nakrmila. Léčila mě, když jsem byl nemocný. Takže teď, když je stará, je mojí povinností se o ni postarat."

Myslím, že to je láska.

Jen jsem přemýšlel, co musím v životě cvičit. Můj malý pes mi přišel k srdci. Jmenuje se Magic. A víte, jací jsou psi? Můžete jim udělat cokoli, nadávat jim, ale pokaždé, když se k nim vrátíte, prostě vás milují jako cokoliv. A to je můj záměr stojící na této půdě. Bez ohledu na to, co mi mé didis [sestry] říkají, bez ohledu na to, co mi ženy říkají, chci být v jejich životě tou magií. A chci vaše požehnání. Děkuju.