O komunitě

Včera jsem viděl ještěrku, která se ve smrti rozpínala za pomoci mravenců. Pomalu to přestávalo připomínat ještěrku. S jejich pomocí se vyvíjel v něco většího, než je on sám. Nemohl jsem odvrátit pohled.

Někdo jiný mohl vidět vraždu. Další, rychlost mravenců. Ale mně ta scéna připadala posvátná. Celé hodiny setrvával pod palmovým keřem, kde prach a stíny houstly do pohyblivé, tančící podoby na dlážděné podlaze. Bylo tam chladněji.

Zametal jsem nádvoří. Pokaždé, když jsem prošel, moje tělo se jakoby změnilo – chladný vzduch mi otíral kůži, děsivé ticho se táhlo mými končetinami. V dálce jsem skoro slyšel hrát violoncello. Cítil jsem se pozván na obřad. Ještěrka, která se stává něčím víc než jen svým životem.

Když jsem sledoval, jak se ještěrka rozpouští v něco, co ji přesahuje, myslel jsem na jiný druh stávání se – takový, kterého jsem byl svědkem v průběhu roku. Semínko paměti je uloženo v mé kamarádce, sběratelce semínek, která se po světě toulá s lehkou chůzí, opřenou o záda a spoustou příběhů ve své tašce.

Kdysi jsem byl zděšený zahradník a sledoval jsem, jak moje drahocenné rostliny rajčete chřadnou, přestože jsem se snažil sebevíc. Ona, vždy poutník, sbírá semena ze vzdálených zemí – malé kapsle bláznovství i moudrosti. Jednou mi řekla:

"Sběr semen vás naučí, jak život skutečně funguje."

Moje rajčata, nemocná z dlouhé cesty v balíčku se semeny, se snažila někam patřit. Půda jim byla stále cizí. Země, dosud neznámá. Mnoho z nich nepřežilo svou první nebo druhou generaci. Ale v těch chvílích jejich fialové a žluté žíly vyslaly pozvání – tísňové volání.

A pak dorazili. Mšice. Řezné červy. Pavoučí roztoči. Bleší brouci. Thrips. Gastropodi. Zde dokonce afričtí šneci reagují na každé nouzové volání – a je jich mnoho.

Ve dnech, kdy se rostliny rajčat první a druhé generace vzdaly, viděl jsem je proměňovat – pomalu, ale jistě – v můry a motýly. Viděl jsem je, jak roztáhli křídla a vlítli – do zobáku tančícího mucholapka, který každý rok od září do října čeká poblíž našeho domova.

U mě to tak bylo vždycky.

Lidé existují v pozadí; mým popředím je přítomný okamžik. Nikdy prázdný. Vždy plátno — Motýli. Sušené listy. Větvičky, které rád držím. Odlitky červů, které se mi otíraly o paty. Ptačí volání. Tichý šok ze setkání s Shikrou. Drongo s raketovým ocasem prodlévající, zatímco moje matka jí narozeninový oběd.

Takhle ke mně přichází svět. Vstupuji do lidského světa přes zrcadlo více než lidského světa a nacházím úlevu v jeho známém bezpečí.

Dokážu vyprávět hodiny strávené lezením po stromech, obkreslováním kůry prsty. Ale jak změřím okamžiky, kdy země pode mnou ustoupí kráse, údivu, čaji?

Jak vyčíslím čas, kdy jsem stál jako tichý strážce a čekal na déšť vedle tisíce bytostí, které mohou pít, jen když padá?

Čekám s nimi jednoduše proto, že mě baví jejich společnost. Je to ta nejpřirozenější společnost, kterou znám.

Než jsem milovala květiny, milovala jsem kameny.

I zde mám své preference. Oheň ke mně promlouvá hladovým vrčením, někdy žhnoucím zpoza plamene. Ale vždy jsem patřil k Zemi. Do nebe. Do Vody. Oheň si vzal čas, aby se stal přítelem.

Ve více než lidském světě se mi lépe dýchá. Vítr se vlnil mezi žebry, plicní tkáň obklopovala bolest v místech, kde se mi svíraly kosti. Chvění v mé hrudi. Tichý povzdech, než jsem věděl, že ho potřebuji. Pozornost změkne na okrajích mého vědomí a já dýchám.

Včera mě umírající ještěrka, větvička manga a první letní déšť uklidnily od přetrvávající otázky: Jsme násilnický druh?

Odpověď jsem našel v létě.

Léto – jediné slovo, ale nikdy stejné od okamžiku k okamžiku. To hrozné horko není stálé. Ne přes dny, ne přes hodiny, dokonce ani přes vesnice a města. Tady mají naše léta nálady.

Slunce zpívá v poledne. Ale ne všechna poledne hoří stejně.

Některé dny, jako včera, léto neslo rosu. Moje matka a já jsme se snažili dráždit déšť z rosy. Fungovalo to – do večera, dlouho poté, co jsme se smířili s jeho nepřítomností.

A tak, když se podívám do hloubky, všechno se posouvá.

Můj dech se mění jako první.

Ale přijít sem, k tomuto dechu, vzal ještěrku, větvičku a vzpomínku na mangovník, který kdysi přehlížel rybník. Rybník, kde volavky klovaly do napajedla. Kde žáby Jaladhara volaly po dešti.

Ve více než lidském světě nacházím bezpečí, abych se mohl znovu podívat – na lidi, na kterých mi záleží.

Můj otec vstoupí na dvůr. Patriarcha, ale v mých očích se pomalu rozplývá v něco, co přesahuje rodiče – zvláště s perleťově bílým plnovousem, který si nechává růst už několik měsíců. Už to není jen nositel autority, ale důstojná přítomnost rozvíjející se tiššími, lidštějšími způsoby.

Moje chápání lidského světa bylo vždy roztříštěné, propojené nesourodými představami. Vzpomínám si na jednodušší časy, ale je to živý svět, který stál jako strážce mého zdravého rozumu.

V lidském světě jsem potřeboval pojmy.

Když jsem nedokázal pochopit jejich plynulost, stal jsem se ostře redukcionistickým, zmenšoval jsem svůj život na nejmenší možný prostor – snažil jsem se být alespoň neškodný. Ale i v tom prostoru jsem si připomněl potenci hořčičného semínka. Až na to, že nejsem žádné hořčičné semínko. Drmolím jinak. Kvetu jinak. Závodím se světem – honím středy, vrcholy, kruhy, pyramidy a tak. Občas mé měkké tělo dosáhne své vlastní měkkosti, prohnané svaly visí kolem dechu na tančící změti tyčinek a podobně.

Teď už to vidím jasně.

Nemohu žít bez myšlenek. Nemůžu žít bez přátel.

Strávil jsem čas s metaforami. Někdo tomu říká mystika. Přesto nic nebylo tak přesvědčivé jako dovolit, aby se pojmy rozpouštěly a plynuly. Aby tato myšlenka vzklíčila, potřebovala ve mně prostor.

V popředí, tyčící se přítomnost baldachýnů nabízí nesčetné množství společnosti.

Jednoduchá nabídka – kořenová zelenina vařená na uhlí, jí se drcenými chilli. Ostrý žár kapsaicinu pálí můj jazyk – zemitý, ovocný, živý. Myslím na papouška, neopáleného ohněm chilli, a usmívám se.

Ženy v sousedství dohlížejí na kolemjdoucí a vždy vyhlíží přátelské vztahy. Tři sestry, prázdné hnízdečky, na mě mávají.

Na této ulici si vždy vzpomínají na lepší časy.

"Tohle místo nemělo všechny tyhle obchody. To byly domy."

"Vidíš ty budovy? Kdysi tam byly stromy. Žily na nich opice. Na rozdíl od současnosti byly římsy hladké!"

Vzdychají nad minulostí a přemítají o nehybnosti, která je nyní obklopuje.

Vím to o nich.

Rádi jedí kořenovou zeleninu s drcenými chilli, jako já.

Vidím společný záblesk smíchu, když mávám zpět. Možná dnes budu potřebovat delší hodinu na římse, která rozděluje naše vlastnosti na „naše“ a „jejich“.

A budeme klábosit jako pěnice – městské klepy, o kořenové zelenině a tak.

Toto je tajemství pozvánek, které znám.

Vždy jsem vnímal svou příslušnost k více než lidskému světu jako odpověď na pozvání.

Větvička. Umírající ještěrka. První letní déšť.

Všechno volá, když poslouchám.

Přesto jsem se v lidském světě pohyboval jinak. Jako disruptor. Možná proto, že jsem to nikdy neviděl jako svět pozvánek. Se stejným skóre na mysli mám tendenci skóre vyrovnávat, ať už o tom vím, nebo ne.

Utrpení řek. Když řeka vykašlala plast zpět ke břehům a netekla dál, lhostejně, jako by se nic nestalo.

Ale všechno se nafoukne, s prostorem pro pozvánky.

Toto je tajemství, ve kterém jsem přišel přebývat.

Člověk musí pochopit povahu pozvání i v lidském světě.

A tak je vyvěšuji – své pozvánky – do světa.

A je slyšet smích.

Jako dech, mezi mnou a Druhým, neoddělitelný.